Skřivan

Stanislav Kostka Neumann

Skřivan
Mezi nebem a zemí, mezi nebem a zemí bode, pilko pracující tak časně, abys vyřezala stříbrnými zoubky otvor do vzduchu pro moje nové básně! Drátky kovové, tenké, lesklé z melodie tvé horlivosti řítí se na mě, spoutávají mne a žhavými drápky prsa chytají mi, hlavu i rámě. Celé tělo hoří mi v studené jitřní lázni. Kůži svlékáš mi, abych, lehčí, mohl se vznésti, abych vyplynul ze dna jako korálek plynu, abych letěl vzhůru, k tobě, nad tebe, v štěstí. Stříbrem tekutým, které všude se rozptýlilo, pod oblaka, do mých vlasů, do veverčího hnízda, v zádech slunce, na pružné plachtě světla jaká rozkoš, jaká svoboda, jaká jízda! 97