Na červnové zemi
Sterými prsty tohoto slunného místa
na břehu prostovlasé a rozcuchané vody
červnová země ukrutně napadla mne,
jak polyp sousto, jak vojsko ves, jak osyku větru van
a se všech stran.
Rukama, nohama oháním se a bráním.
Odhodím jedny, že mne lehtají směle,
lomcuji druhými, poněvač bolest mi činí.
Celý můj zápol však děje se ze zvyku jaksi,
jest jako zdráhání ženy, která miluje:
potají tisíc mám chutí lehnouti si zcela,
vzdáti se s roztaženými, horkými údy,
dáti si všechno líbiti,
zavříti oči, zapomenouti svět,
rozkoší krutou se chvět.
Ještě však chvilku nechte mne státi zpříma!
Ještě se chce mi jazykem stírati si
krev s rukou a rukama s tváří.
Ještě se chce mi brániti mozek a maso,
lámati marně vřezávající se pilku.
Ještě jen chvilku!
A klesám.
Jen se mne chopte, červnové prsty země!
Na mne se vrhněte, bytosti, věci tohoto místa!
Bodejte, škrabte, ssajte mne, ovinujte,
zaplavte životem, který se vylíhl právě
100
z vajec a pupenů, z larev a břich
nesčetných!
Bylo to ze zvyku, ze studu falešného,
ze strachu naivního, necností člověčství,
že jsem hned nezašeptal „ano, oh, ano!“
Ale již vzdávám se na slunci, na tomto místě,
kde se již nejedna asi vzdávala žena.
Netřeba, byste mne šetřily, prsty země.
Pod chrupem rozkoše krev má může téci.
Pojďte jen, bytosti! Pojďte jen, věci!
Lesky a barvy, hleděl jsem na vás se zalíbením,
oslepte oči mi však, vámi nalité přes okraj,
vyloupni mi je, chceš-li, ty, zeleni, především.
Ševely, bzukoty, křiky, hukoty stáda,
které se žene, balvan nebalvan, řečištěm,
protrhněte mi bubínky opilých uší.
Pachy a vůně, se všech stran postupující,
napěchujte sise mi až k prasknutí pod chřípě.
Zalehněte mne, věci; doteky, omamte mne.
Chci býti vámi přibit k zemi jak rudochů luky.
A chci se dusiti pod vámi jak pod těly černošek.
Jen proměňte mi tento červnový den
v tropický sen!
Jen přibližte se, shrňte se na mne ještě více!
Zde ležím, šaty můžete strhnouti se mne.
Chci, byste všichni a všechny našli cos chutného na mnemně.
Vezměte, jezte, pijte toto mé tělo.
Nejsem již vetřelec, nepřátelský hlas,
jsem z vás...
101
S věcmi a bytostmi všemi tohoto slunného místa
na břehu prostovlasé a rozcuchané vody
jest u mne červnová země.
Liany ostružinní, chmelu a svlačce
povalily mne, svázaly, zakously se do mne;
nebráníc žhavým lukům, které vysílá slunce,
listoví zahrnulo mne, obstouplo, stisklo ke dnu,
větve se přese mne položily jak pruty mříže.
Po marném zápasu, horký, nadmut a spocen,
dokola kolem vysílám hostiny vlažný pach,
z daleka svolávající dopolední chtivost.
Mšice a mouchy, pavouci, mravenci, brouci
obletují mne, padají na mne, dobývají mne útokem,
sosáky, kusadly napadajíce mou kůži.
Jak pevnost jsem obležen, střelami zahrnut, hořím.
Ještěrky vrátily se, hadi tiše se plazí mimo,
plži mne stékají, stříbříce šaty.
U břehu na balvanu na rybu číhá vrána,
úkosem pátrajíc však, zda ještě se hýbám,
Vážkyvážky a motýlice chřestí nade mnou křídly.
A ptáci jsou zde: mláďata všude piští,
růžová hrdla jim zejí, když se přiblíží staří.
Život se hrne na mne, země mne drží,
zalknu se v této strži.
Zalknu se rozkoší v krutém objetí.
Oh, byla by to smrt!
Celý jsem tvůj byl za svého života, země.
Ňadrům tvým odcizit mne nemohla záhrobní lež.
Po lidsku bloudě k tobě jsem se vždy vrátil.
Nemůže rozloučiti nás planá naděje již.
102
Proč tedy jednou mám v hrobě uvězněn býti,
v studené, temné, hubeně žijící kobce,
či kouře oblakem vyletět komínem pece,
nad lány kvetoucí rozptýlen býti větrem?
Proč připraviti mám steré a steré sosáky,
sterá a sterá ústa o sousto, o živnou půdu?
Proč býti na konec přece odtržen od tvých prsů
jako květ s trsu?
V červnové ráno na slunném jako zde místě
u zpěvné, prostovlasé a rozcuchané vody,
zaškrcen tvými prsty, zemříti chtěl bych, země.
A nenalezen, nepohřben zůstati ležet,
jablko se stromu spadlé do vysoké trávy,
živočich na mechu zdechlý v houštině lesní,
zůstati ležet v zeleni, v slunci i pod hvězdami,
napaden býti ihned vojskem tvých bytostí,
rozpadnouti se v sousta, v života pařeniště,
skutečnou hostinou býti všemu, co zde již čeká,
zvolna být pohlcován, roznášen na všechny strany,
zmizeti až na těch několik neděsících kostí –
z počátku bílých, pak zšedlých a omšených
a všemi živly společně
zhlazených konečně...
Jaký to život objímá zde mé žití!
Jaký to život objal by zde mou smrt!
103