Chvála selky
V květnovém slunci kraj, hle, horoucně kyne,
v mámivé roucho svatební stroje se o překot,
kol čela z písní a květů věnce si vine,
ve smaragdový závoj halí si ňader svod,
skulinou každou vůni syrovou dýše
a šeptem sám si stříbrný šelestí doprovod.
Tak zřím jej zvlněný, světlý s vyhřáté výše
na kraji lesa; smyslný, jistý, nevinný
jak nápoj zelený kypí z obrovské číše.
Vlnami kučeravými skrývá hlubiny,
plochami pravoúhlými vesele svítí
a jako koráby na vlnách kolébá dědiny.
Smysly mi probouzí, na tváři růměnec nítí.
Zrakem a chřípím jej chválím. Písní venkova
opájím se a na věky chtěl bych se spíti.
Tu jasné illuse rostou vonného domova
a lidí ztepilých, sladkých, vidiny silné
náhle se rodí z úsměvu, z pohybu, ze slova,
jež cestou potkávám, shůry v lučiny sdílné,
v uličky tiché kráčeje... Zeleň mám v oku,
med v ústech a v srdci, v uchu včely pilné,
představa má se podobá říčnímu toku.
)*(
76
Jsi krásná? Nevím.
Jsi mladá, silná a ztepilá.
Pohledem děvím
rci, kolik srdcí jsi ranila,
pohledem orlice, pohledem holubice,
blesků je v něm a sladkostí na tisíce,
a otvíráš jej široce,
ať modrý je, černý či hnědý,
zrá sladkohořké v něm ovoce,
do dálek plují v něm ledy.
Máš ňadra malá, pevná, vzdorná
a celičká jsi nepokorná
jak z oceli.
Tvá chůze, lodice plachetní,
tvé tělo, březová haluz, jež sní
o ději v pupenech.
Tvé studánkové veselí
jde královsky a prostince;
sníš jistě v černé hodince
o darovaných ti úsměvech.
Nejvíce však se ti obdivuji,
když horké chleby neseš od pekaře,
zatím co bílá oblaka blankytem plují,
a tobě mákem žhnou tvářetváře.
A zastavíš se odpočívajíc
planoucí, vzpřímena,
pod šátek odsuneš pramen kštic
a zvrátíš ramena.
Nějaká slova tvá zvoní.
A chleby voní.
)*(
77
Jsi krásná? Zdá se mi, věru;
snědého hospodáře jsi žena,
v kolébce plavou máš dceru.
Jak broskev pevná jsi a ojíněna
a chutnáš také tak,
kol muže když se vineš jako svlak.
Ale ta práce, oh, práce tvoje!
Chod různotvárný božského stroje!
To štěstí pro tvé tělo i mysl,
to požehnání dvorce!
Jak voní ti krásně a horce
prudká a ožehlá ramena,
a symbolický kyvu jich smysl,
co vše tu znamená!
Ty vzácné paky jsou lásky plny,
ty paky budoucnosti,
a ňader tvých pružné vlny
v milostné souvislosti
jim hudou doprovod.
Od svítání až po večerní muže objetí,
kdy v důlek na lokti snad pocel zaletí,
jaký to den a vznešený chod!
A jaké v něm sladké myšlenky,
když dítě balíš do plenky!
A nad polem staneš-li, nad lučinou
s nástrojem prostým v ruce,
jak hroudy jsi nejkrásnější květ
a svítíš tu prudce.
Slunce tě jalo zlatou pavučinou,
a oči rukou si cloníc,
do dálky hledíš na ten váš svět
78
přes kříže starých zvonic.
Tvá modrá sukně, pestrý šátek, košile režná,
tvrdá tvá lýtka nahá:
dne všedního jsi veliká kněžna,
sám země bůh neviditelný po tobě sahá.
Ale dni jsou, kdy zpíváš
a za děvčátko se míváš.
V zahradě jak malá pěnice
den zpíváš celý
uprostřed zeleniny, kol hlavy včely,
veselá světice.
A dni jsou, kdy tančíš se štíhlými muži
a horkou rosu máš na brunátné kůži.
Tak slunce před západem vdechuje květina,
tak světlo před večerem stravuje hodina,
jak ty teď své mládí.
Však lichocení žhavá tě nezmatou,
jsi dítěte šťastnou zajatou
a jeho otce pohledem líbáš kradí.
)*(
Jsi krásná? Ano.
Jsi stále silná, pevná, ztepilá.
Všechno ti bylo dáno,
vše v sobě jsi spojila.
A muž tvůj, čeleď, dobytek váš v stáji
i půda veškera šepce,
když mimo kráčíš křepce:
Hle, žena!
A oblaka na tě se usmívají:
Gratia plena!
79
Oh, píseň klíčů tvých slyším jak vyzvánění,
když se svátostí jde kněz,
jdu do komory za tebou v snění,
kde vonívá ovoce, byliny sušené,
koření, sýr a uzené
a na jaře pod okny bez.
V tvých rukou veliká bílá vejce
jak šperky jsou,
a všechna jsi podobna čarodějce,
když s jitřní fanfárou
drůbeži, která vděčně krákoře,
hnědé své zrní sypeš na dvoře.
V tvých rukou každá věc má zvláštní jas,
a hřeben nejkrásnější,
když dětem češeš plavý vlas
a pro nejmenší, nejmilejší
mazlivá slova máš
a jako Madona se na ně usmíváš.
A když jdeš na slovo boží
tak naškrobená, šustící,
vážná a přece tančící,
a hrdě ruce tvé na modlitby se složí,
jdeš po návsi jak královna.
V kostele modlíš se po zvyku,
však někdo jsi, kdo s bohem se porovná
bez velkých cavyků.
Víš, kdyby teď Spasitel před tebou stál,
že na děti by se pozeptal
a na muže a na polnosti
a pak by jen prostě požehnal
ty vaše prosté cnosti.
)*(
80
Ještě jsi krásná,
třebaže k zemi již trochu se kloníš.
Očka máš jasná
a památkami voníš.
Ještě i malé růže rdí se ti v obličeji svrasklém.
Obrázky vnoučat máš za sklem.
Ještě jsi krásná, třebaže stříbrné vlasy
zpod šátku ti svítí.
Ještě si znalecky prohlížíš úrodu, klasy.
Ti nejmenší nosí ti kytice kvítí.
Pro každého něco máš z dubové truhlice,
pro vnoučata nejvíce;
vždy jablek posledních u tebe najdou vděk,
jak Spasitel svůj věneček.
A krok máš pevný dosud.
Jsi křepká a čilá, tak veselá,
bys ještě písničku prostou si zapěla
dojemným hlasem.
Tvůj za obzor odchází osud
jak na moři bárka zcela malá,
když pohoda stálá
a vzduch je naplněn jasem.
Tvé dni jak plachta bělostná mizí
a v atmosféře ryzí –
buď s bohem!
Květ země jsi šťastný a líbezný byla,
méně jsi snila než moudře žila
pokojným slohem.
Ze země vykvetla’s, se zemí rostla’s a v ni se vrátíš
81
větříkem zkosena jednoho dne
tiše se ztratíš.
S bohem, můj sne!
)*(
V květnovém slunci kraj, hle, horoucně plane,
jak nápoj stálý a ohnivý. Z jeho hlubiny
výtečných věcí vůně vášnivá vane.
Ji piji dlouhými doušky po celé hodiny,
po celé dny své tiché. A prosycený
tím pachem jejím složitým sním své vidiny.
Sním přímé a hrdé muže, věrné ženy,
sním život požehnaný, práci radostnou
pod rozložitými lípami, kaštany, kleny.
Je země příliš krásná krásou prostou, ctnou
v zátokách klidných, kde Města nerostou dýmy,
a všude nad střechami zeleně se pnou,
než abych illusemi ji neplnil svými,
tou slávou ryzích gest a cností prastarých,
jež hasne zatlačována mocnostmi zlými,
otrokům zlata bývá pro frivolní smích
a ještě daleko kdesi zneuznána
snad zkvétá, rody nesouc na ramenech svých.
Tak také tebe sním, ženo venkovana,
82
silného rodu matko, květe pohody,
sílo, jež nejsi, jak v Městě ta, toliko předstírána.
Tu kolem, zdá se mi, voní předčasné jahody.
83