Říčka v létě
Dívčino,
srnko, zoře, mladosti, kam běžíš?
Chtěl bych, abys teď se zastavila,
chtěl bych, abys teď mne políbila
plaše, rety vlhkými, jako strýc se líbá,
dlouho nespatřený,
ale hodný, důvěru vzbuzující strýc,
který čelo – po staru – křížem poznamená,
viditelným znamením lásky,
a pak – dlouho – dívá se za odbíhající postavou.
Dívčino,
jak jsou štíhlé tvé boky,
přítulnosti dvě, k slunci se plazící háďata,
jak jsou pružné tvé kroky a skoky,
prostá hudba, hra koťat, květná neděle,
jaké jasné máš čelo, jaké čiré oči,
že bych našel na jejich dně
každou perličku z hlubin!
Ale ty se nezastavíš, poněvač jsi mládí,
poněvač jsi veselá venkovská dívčina,
která poškádlí ráda.
Dobromyslná, srdečná jsi,
snivá, hluboká býváš,
cesta šťavnatým krajem, tu a tam zastíněná,
bezejmenná lidová písnička v lukách,
jako jarní deštík osvěžíš náhle,
ale prcháš, touhu zanecháváš
ve všech poupatech.
104
V trávě, zde u tebe, stojím a pohlížím na tě,
kterak běžíš a přece stále jsi tu,
stále táž a stále jiná,
říčko, poutnice, zasněný pochode vody.
Nahé tělo tvé
jako dlouhé, rozpuštěné vlasy,
chvějící se a vlnící ve třpytné síti,
vábí, láká, dráždí, svléká mne dlouhými pohledy,
chtějíc nejen laskáno býti jak žena,
nýbrž pohltiti mne, nade mnou zavříti se,
nade mnou a nad všemi věcmi,
jejichž obraz aspoň, nemohouc míti jich,
lačně polyká, skrývá v průzračné nitro.
Říčko,
sestro venkova, který tě miluje,
tvoje břehy podobají se šíré třídě,
vyzdobené k příjezdu vladaře.
Jasné koberce, prapory všude jsou rozestřeny,
olše, vrby tvoří špalír a mávají kapesníky,
ptáci volají vivat,
chmel a svlačec s velkými bílými květy
všechno věnčí.
A ty míjíš, jednou tryskem,
usmívajíc se a kynouc na všechny strany,
jindy pomalu, jako bys nemohla protlačiti se davem,
vážná, laskavá ke všem a ke všemu.
Toť však hra jen, chvilka, malý tvůj rozmar,
nebo obraz, jejž si vymyslil tulák.
Neumíš se přetvařovati, horská dcero.
A tak na kamenech, na svazích
105
hluk jsi, písnička, skok a smích,
hříbě, listí vířící, v děckých ručkách míč;
metáš kozelce a válíš sudy,
jako sen se tříštíš,
jakoby se rozezněly zvony, skla a dudy,
zpíváš, výskáš, pištíš.
Uličnice jsi s upřímnýma očima,
světlá lavina lesků, blesků a pěn.
Ale jindy – jak jsi zadumána,
jaká jsi ty to tichá, unylá panna!
Mladá, neurčitá touha halí tě závojem,
pavučinová pouta svazují tvé pohyby,
jíní snivých hodin na tělo usedá ti,
nepochopená vášeň doutná ti hluboko v očích.
Zdáš se sníti o něčem, co není,
s roztaženými křídly jsi temná babočka denní,
která odpočívá,
čekáš na pocel větru, který šepce v snění
o vzdálených věcech mnoha, sladkých k uzardění:
jaká jsi ty to krasavice svůdná a tklivá
v této hodině!
A pak přijde okamžik ještě tišší:
jako žena jsi, která má tajemství,
ve svém životě hluboko tajemství sladké.
Modré kruhy pod očima máš,
stanouc, před sebe se zadíváš,
naslouchajíc do hlubiny tichým pohybům,
tajemnému, překrásnému ději,
ztlumenému zpěvu o naději,
kynoucímu těstu života.
106
RíčkoŘíčko,
dech tvůj voní jako lesní stín,
a já nevím, kdy tě mám nejraději:
zdali veselou, zpěvnou, skotačící,
rozhazující stříbrné cetky po všech bylinách,
které k tobě se sklánějí,
nebo snivou, zrcadlící všechny věci, jež vidíš,
i můj pokorný z dálky přicházející obličej,
nebo konečně temnou, tajemnou,
hrůzně svůdnou a lákající sebevrahy,
aby vešli v tebe jak do neznámého pokoje,
navždy zavřevše za sebou dvéře.
A já miluji i všechny věci s tebou a v tobě.
Tučné byliny, celující tvé boky,
šedé larvy, procházející se po tvých mělčinách,
hady, hraboše, vydry sídlicí v děrách tvých břehů,
konipasy, kteří tě obletují a na velkých kamenech uprostřed
pokyvují jako taktovka k písni,
ledňáčky, hosty tvé z drahokamů,
pentle rdestů a řas, raky, ryby –
ryby nejvíce,
živé, kovové hračky ve tvých studených prstech,
a z nich nade vše pstruhy,
hbité střely tvé mladosti.
Těch si važ,
jako křehká děcka je opatruj!
Neboť nebyla bys to ty již, kdyby tě opustil
jarý králevic jasné vody, posázený rubíny.
Opuštěná, zrazená, sestárlá byla bys milenka,
zanedbaný hřbitov, nečistá cesta,
morem stižená bytost.
107
Tichou loďku nekolébal by na tobě podvečer
jako veliký, svatý list.
Říčko!
108