VII.   Kvetoucí stonky svých tyčí, sloupů a zvonkových her

Stanislav Kostka Neumann

VII.

Kvetoucí stonky svých tyčí, sloupů a zvonkových her
Kvetoucí stonky svých tyčí, sloupů a zvonkových her
jak piloty nesoucí střediska nadějí, vůlí a věr bez počtu vsadili jsme v zkaženou půdu, v střechy a báně světových metropolí, soudržnost jejich utužujíce, sítě své kladouce na ně, jednu a druhou a třetí a každou jinak, aby nic nepropadlo, zatím co v dýmu kralují, ostrovy, na kterých zvadlo dědictví po starých bozích lesů, lučin a polí.
V cihly a maltu, v kámen a beton, také v sádru vrazilivrazily jsme svých opor bíle kvetoucí ramena a, přívětivě se usmívajíce, ač velmi jsme lhostejny v jádru, na hroty železné, šupinaté hřbety a čela kamenná, ba, docela dolů až na asfalt a dlažební kámen, dnem, nocí drcený kopyty a hlazený koly a podšvy, a pevně se držíce za ruce sbíráme každý pramen, jenž tryská tu ze srdcí, dlaní a mozků, aniž často proč ví, a všechny je řadíme k sobě jak věže v chorál své zvony, že od modliteb se neliší kletby, od jásotů stony, v jediné dílo, myšlenku, touhu splývajíce, v kůžel, jenž hrotem nebe se dotýká, kde komínů čadivé svíce společně mračno tvoří, třísněné krví západů a zlatem prchavých zoří. Nahoře, nad zčernalými vodami, jež zkameněly, mezi jich věžemi, hřebeny, hroty, báněmi, a dole, nad hlavami chodců a nad korunami ubohých platanů, akátů a líp, oblohu linkujeme křížem krážem a, kdybychom zazvučely, jako to v polích někdy činíme, a rázem, všechny se všemi, jak ohromný z ohromného luku vyslaný šíp 27 projelo by to vším a otřáslo by to vším a v mrtvého boha idylického sesuté čelo mířilo by to vzhůru nad puchy, plyny a dým. Uprostřed metropole, v ní, skrze ni, nad ní jsme drátěné tělo nezdolné souvislosti a nového lidského řádu. Jak stará mrtvola, obsazená armádou červů, rozpadla by se kosmopolis v hromadu nesouladu, nebýti nás, tuhého života našeho, železných nervů v horečce její! Uprostřed zběsilosti kalkulů, úskoků, her a slastí přes propasti mezi lidmi se klademe jak ulic přes propasti, jež pod námi zejí. Těch ulic bláhových! Hrozných a nevinných! Těch pláství ověšených horečným rojem! Těch stružek stříbrných v pobřežním písku! Jsme s nimi se všemi. UčiniliUčinily jsme z nich jedinou bytost ohromnou, jež zde řve vášní a bojem, chtivostí slávy, požitku, zisku, a tam opět pokojná jest, zamyšlená, tak tichá a tklivá, že z parku slyšeti kosa, jenž zpívá – jedinou bytost ohromnou, matku kontrastů a paradoxů, jež hltá hory masa jako hory koksu, jež chlubí se démanty na šíji žen i hladem před asyly, jež věci nejúžasnější vystavuje za skly – a přec by zemřela hrůzou, kdybychom večer se spily a všechny – rázem – praskly. 28