II.   V dálku se zavrtáváme bzučíce

Stanislav Kostka Neumann

II.

V dálku se zavrtáváme bzučíce V dálku se zavrtáváme bzučíce
 po boku sestry své silnice, jak ona kameny bílými my tyčemi ovětralými jsme rozděleny a změřeny, ciframi značeny; táhneme po sterých kilometrech dnem, nocí, v mlhách, deštích a větrech, táhneme jasem, temnotou, mrazem, žárem, dojaty nejsouce barvou ni tvarem, táhneme přímo, oklikami, vzhůru i v dol, lhostejny k tomu, co děje se kol, a naše tyče, vegetace geometrická, kordonem stonků s chocholy zvonků směr značí, kudy nadlidská touha a žízeň razí si cestu od města k městu. Jak ještěr znavený šedinami, dobrácký, ospalý, líný, se strupy bláta a hlíny, silnice plazí se pod námi, s námi, silnice, sestra starosvětská, pijící deště, kámen žeroucí, dušinka trpělivá, selská, dětská, ráda má dědiny kolem rostoucí, vroubená příkopy zelenými chlubí se hlídači svými, topoly, jeřáby, lípami, hrušněmi, jabloněmi, slívami, zelení jejich lupení 14 i zralých plodů nachem a, rodem z venkova, nelení je krmiti prachem. Silnice svítí polednem, když zpěv náš vesele zní, silnice bělá se nočním snem, když hlas náš zdá se pohřební: kdybychom lásky schopny byly, silnici bychom si oblíbily, silnici, sestru, a poutníky její a všechny věci, které se dějí na niní a kol ní a u nebes, všechno, co míjí po jejím hřbetě vše, co kol pracuje v zimě i v létě, a nad ní skřivana ples; silnici s národem chudáků, chasníků, tuláků, žebráků, kteří se plouží, si vykračují prachem a blátem a sněhem ať mrazy praští, ať větry dují, mřežovím dešťů a slunce žehem, pro osud hubený jdou a jdou v dálku snad známou, snad neznámou; silnici, po níž sedláci táhnou v košilích režných, v plátěných hadrech – sedláci hnědí, jimž hrdla prahnou, děvčice brunátné o strmých ňadrech, pacholci s kravami, volky a koni a rozcházejí se letos jak loni – sedláci s kosami, vozy a stroji 15 a s pachem po horkém hnoji, a svážejíce pak úrody plavé, řepy a brambory, vonící sena, jde-li tu mimo ně žena, pohyby mají opilé, dravé v poledním jasu, večerním tichu za zpěvu, klení a smíchu; silnici v noci, jíž kdosi jde sám vstříc neznámým světlům, neznámým tmám, silnici v noci, kterou se plouží vůz jako přízrak naříkající, s koly, jež ospale ve sníh se hrouží či do bláta, po němž tesknící lucerny kalné mihá se svit, lucerny pod ojí mrtvě se klátící žlutý a nemocný kmit; a silnici bílou, jíž konce není, jež v blankyt se hrouží jak v zapomnění, a po níž hranatý, pouštěje větry a požíraje kilometry, hned jakoby jásal, hned jak by se zlobil, řítí se automobil... 16
Básně v knize Nové zpěvy:
  1. I.   My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické,
  2. II.   V dálku se zavrtáváme bzučíce
  3. III.   V dálku se zavrtáváme bzučíce
  4. IV.   My, dráty vyslané do kolonií a tropů
  5. V.   My, dráty telegrafní, věčně nenasycené
  6. VI.   My, dráty elektrické...!
  7. VII.   Kvetoucí stonky svých tyčí, sloupů a zvonkových her
  8. VIII.   Jak v linkách nota vysoká
  9. Černoch
  10. Cirkus
  11. Chvála rotačky
  12. Modlitba k mocnostem života
  13. Zpěv z nabitých let
  14. Budoucí lidé
  15. Podaná ruka
  16. Stavba vodovodu
  17. Jarní neděle
  18. Jdou hodiny
  19. Panichida
  20. Chvála selky
  21. Dub
  22. Zpěv zimní
  23. Zde, v této uličce úzké...
  24. Ledy v dubnu
  25. Sloky mých dní
  26. Skřivan
  27. Den
  28. Deště v květnu
  29. Na červnové zemi
  30. Říčka v létě
  31. Ráno
  32. Rybolov
  33. Touhy
  34. Když cestu mi vroubila šalvěj
  35. Radost
  36. Křídlovka