II.
V dálku se zavrtáváme bzučíce
V dálku se zavrtáváme bzučíce
po boku sestry své silnice,
jak ona kameny bílými
my tyčemi ovětralými
jsme rozděleny a změřeny,
ciframi značeny;
táhneme po sterých kilometrech
dnem, nocí, v mlhách, deštích a větrech,
táhneme jasem, temnotou, mrazem, žárem,
dojaty nejsouce barvou ni tvarem,
táhneme přímo, oklikami, vzhůru i v dol,
lhostejny k tomu, co děje se kol,
a naše tyče, vegetace geometrická,
kordonem stonků s chocholy zvonků
směr značí, kudy nadlidská
touha a žízeň razí si cestu
od města k městu.
Jak ještěr znavený šedinami,
dobrácký, ospalý, líný,
se strupy bláta a hlíny,
silnice plazí se pod námi, s námi,
silnice, sestra starosvětská,
pijící deště, kámen žeroucí,
dušinka trpělivá, selská, dětská,
ráda má dědiny kolem rostoucí,
vroubená příkopy zelenými
chlubí se hlídači svými,
topoly, jeřáby, lípami,
hrušněmi, jabloněmi, slívami,
zelení jejich lupení
14
i zralých plodů nachem
a, rodem z venkova, nelení
je krmiti prachem.
Silnice svítí polednem,
když zpěv náš vesele zní,
silnice bělá se nočním snem,
když hlas náš zdá se pohřební:
kdybychom lásky schopny byly,
silnici bychom si oblíbily,
silnici, sestru, a poutníky její
a všechny věci, které se dějí
na niní a kol ní a u nebes,
všechno, co míjí po jejím hřbetě
vše, co kol pracuje v zimě i v létě,
a nad ní skřivana ples;
silnici s národem chudáků,
chasníků, tuláků, žebráků,
kteří se plouží, si vykračují
prachem a blátem a sněhem
ať mrazy praští, ať větry dují,
mřežovím dešťů a slunce žehem,
pro osud hubený jdou a jdou
v dálku snad známou, snad neznámou;
silnici, po níž sedláci táhnou
v košilích režných, v plátěných hadrech –
sedláci hnědí, jimž hrdla prahnou,
děvčice brunátné o strmých ňadrech,
pacholci s kravami, volky a koni
a rozcházejí se letos jak loni –
sedláci s kosami, vozy a stroji
15
a s pachem po horkém hnoji,
a svážejíce pak úrody plavé,
řepy a brambory, vonící sena,
jde-li tu mimo ně žena,
pohyby mají opilé, dravé
v poledním jasu, večerním tichu
za zpěvu, klení a smíchu;
silnici v noci, jíž kdosi jde sám
vstříc neznámým světlům, neznámým tmám,
silnici v noci, kterou se plouží
vůz jako přízrak naříkající,
s koly, jež ospale ve sníh se hrouží
či do bláta, po němž tesknící
lucerny kalné mihá se svit,
lucerny pod ojí mrtvě se klátící
žlutý a nemocný kmit;
a silnici bílou, jíž konce není,
jež v blankyt se hrouží jak v zapomnění,
a po níž hranatý, pouštěje větry
a požíraje kilometry,
hned jakoby jásal, hned jak by se zlobil,
řítí se automobil...
16