Myslím, že létám,
že mávám ve vzduchu velkými bílými křídly,
která se blyští jak zrcadla,
hned opilými údery bijíce letní žár,
hned s roztaženými prsty tanouce nade vším jako požehnání,
anebo do oblak vztýčena společně, rozrážejí svět.
U země, docela nízko však se to děje,
poněvač na světě nic mne již od země neodvěje.
Snad tedy nelétám ani,
snad jsem jen poskakující veliká koule,
průhledná, z pružného skla, plná rubínů,
jež rudé blesky metají na všechny strany.
S palouku na palouk a se stráně na stráň skáči
znova a znova přes toto údolí zde.
Jsem žhavá koule, červený kohout, maličké slunce,
jež není si právě jisto tím, co činí,
a, padne-li náhodou na onu skálu tam,
o její hranu jistě se roztříští s výbuchem.
Milion rubínů v horký se rozletí vzduch,
zasrší v slunci jak jinošské krve geysir,
vysokým proudem vznese se nade vše k výši,
v mocný se rozestře chochol a způsobí dešť:
krůpěj a krůpěj, krůpěj, krůpěj, krůpěj
zářící radostí pokropí veškeru zeleň
a zbarví červeně říčky kovový pás.
Mám této rudosti předem již plničký zrak.
Kdož to ví ostatně, pravda snad ani to není,
snad se jen koná v bujaré mysli mé červené představení.
Jedno je jisto však nade vši pochybnost:
nechodím dnes jako druzí.
Mám bezpochyby gumové podšvy a podpatky,
proto je krok můj tak lehký;
mám bezpochyby v srdci svém šampaňské víno,
proto jsem vesel a bujný;
mám bezpochyby v mozku svém podvratné rejdy,
proto jsem veliký pán.
S rozkoší, myslím, mohl bych dnes vrhnouti sebe jak pumu
do nějakého tučného kočáru,
do chrámu stuchlého, do ryčné sněmovny,
anebo do vody kapřího rybníka,
do travou zarostlé ulice jen.
Vari mi s cesty!
Jak francouzský pilot dnes létám,
jak povětroň řítím se pitomou atmosférou!