MÁ TOUHO BLÁZNIVÁ...

Stanislav Kostka Neumann

Má touho bláznivá, mé odříkání věčné, má tichá radosti, mé hoře nekonečné, můj sladký osude, jenž ničíš teď mé dny, – jak život líbezným, že milovat tě musím, jak život ukrutným, že láskou svou se dusím a – jednou zašlápnu snad jako květ své sny! Nepřijde jednou den, snad za nejbližším rohem mně zmizíš navždycky a nedáš mi ni sbohem, bych nepochyboval, že bylo vše jen snem? Či všednost nějaká mi tvrdě připomene, že z jiných světů jsou mé zámky povětrné, že nemám báseň splést si s denním životem? Má básni poslední, to bude konec všemu, co v slunci zvonilo ke slunci vznešenému, co krvi dávalo ten její žár a lesk... Kéž zahřměl by pak svět již, rudý oblak stanul nad zkřehlým životem, bych ještě jednou vzplanul a na dlažbě dal zabít srdce svého stesk!

Patří do shluku

sonet, znělka, rým, rýma, verš, petrarka, sloka, poeta, báseň, dante

210. báseň z celkových 341

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Loučení. (Augustin Eugen Mužík)
  2. VANITAS. (Karel Mašek)
  3. Setkání. (Jaroslav Vrchlický)
  4. None (Antonín Klášterský)
  5. XXX. Prchne čas a prchne chvíle, zas tě budu mít, (Jaroslav Vrchlický)
  6. Mne neztratíš! – Pokud chceš sama, (Jaroslav Vrchlický)
  7. Své ženě. (Jaroslav Vrchlický)
  8. APOSTROFA. (Jaroslav Vrchlický)
  9. X. (Jaroslav Vrchlický)
  10. SVŮJ BÍLÝ POLOŽ LOKET... (Otakar Theer)