MÁ TOUHO BLÁZNIVÁ...

Stanislav Kostka Neumann

MÁ TOUHO BLÁZNIVÁ...
Má touho bláznivá, mé odříkání věčné, má tichá radosti, mé hoře nekonečné, můj sladký osude, jenž ničíš teď mé dny, – jak život líbezným, že milovat tě musím, jak život ukrutným, že láskou svou se dusím a – jednou zašlápnu snad jako květ své sny! Nepřijde jednou den, snad za nejbližším rohem mně zmizíš navždycky a nedáš mi ni sbohem, bych nepochyboval, že bylo vše jen snem? Či všednost nějaká mi tvrdě připomene, že z jiných světů jsou mé zámky povětrné, že nemám báseň splést si s denním životem? Má básni poslední, to bude konec všemu, co v slunci zvonilo ke slunci vznešenému, co krvi dávalo ten její žár a lesk... Kéž zahřměl by pak svět již, rudý oblak stanul nad zkřehlým životem,bychživotem, bych ještě jednou vzplanul a na dlažbě dal zabít srdce svého stesk! 27

Básně v knize Písně o jediné věci: