KDYBY MI BYLO 30 LET

KDYBY MI BYLO 30 LET
Kdyby mi bylo 30 let a třeba i více, jen kdyby tak mnoho mi nebylo: bláznivým loupežnictvím zruměnil bych vám líce, severní slunce změnil, by se vám líbilo. Nikdy jsem v životě svém na osud nenaříkal, všelicos byl jsem a všecko rád, a když jsem tu a tam za něco pykal, jal jsem se s uzlíčkem malým na novo putovat. Zle jsem se míval někdy, dobře nejednou taky, hleděl jsem optimisticky na naše slzavé údolí, slunce jsem tušil za nejčernějšími mraky, o každé bolesti věřilvěřil, že jednou dobolí. 54 A když mi počaly pomalu šednouti vlasy a napěchované dni mé divoce prchati, míval jsem zářivou oblohu nad zlátnoucími klasy v pokojném nitru... Ó hořká závrati, kam zmizely věci pokojné z prostého života mého, kdo zmatek a hoře náhle mi do nitra rozesel a touhu bláhovou? Kdo do srdce statečného, jež nikdy nic neželelo, palčivý zasadil žel? Nikdy jsem na osud nenaříkal a nyní přece s ním pošetile se hašteřím o těch svých 30 let! jak pelichající dravec mřížemi železné klece k obloze hledím a sním: poslední, královský vzlet... 55 Kdyby mi bylo 30 let a třeba i více, jen kdyby tak mnoho mi nebylo: do světa širého letěl bych jako vlasatice bez proseb, otázek – o já vím: v srdcích by zvonilo! Srdce by zvonila, zvonily by světy, v Marseille by čekala nejkrásnější loď... Sbohem buď, severe! Letíme nemajíce mety. A nenapadá nás říci: V pokušení nás neuvoď. Hle, delfíni na vlnách tančí, jak v srdcích láska a radost, na stole paluby slunné štěstí je prostřeno. Sem s plným pohárem, jenž touze činí zadost, zatím co vánek z volného moře hladí srdce i rameno! 56 Jak sladko blouzniti, když tuhle píseň hudu! Na tichomořském ostrově moh’ bych se zastavit jen, ořechy kokosové střásal bych na vlažnou půdu, aby to mléko jejich osvěžovalo sen... Kdyby mi bylo 30 let a třeba i více, jen kdyby tak mnoho mi nebylo: motory, kola, plachty, kovové holubice nestačily by srdci, jež by se řítilo... 57