Písně o jediné věci (1927)

1925-1927, Stanislav Kostka Neumann

Diplomatická verze Ediční verze
FB
[3] PÍSNĚ O JEDINÉ VĚCI
[5] STANISLAV K. NEUMANN
PÍSNĚ
O
JEDINÉ
VĚCI
(1925–1927)
XXI. KNIHA ZLATOKVĚTU 1927
NAKLADATELSTVÍ FR. BOROVÝ V PRAZE
[7]
POJEDNOU...
Snad šel jsi parkem. Ptáci zpívali, a bylo tiché, pokojné ráno. Klidně tvé myšlenky na svět se dívaly, a všecko zdálo se spořádáno. Snad šel jsi parkem. A snad pojednou jinak se věci pousmály. Jako když na větev před oknem usednou nějací vzácní ptáci z dáli. Anebo stalo se něco jiného, když parkem šel jsi, ulicí, domem, něco jen pro tebe viditelného, leč bouřícího bleskem a hromem. A šel jsi parkem. Jak jindy napohled, jen hlava, hlava se podivně točí. Po duze vysoko v jiný kráčíš svět, cos opilého ti svítí z očí. A zase parkem jdeš, domem, ulicí: jak sen to bylo, leč pravdivější. Znamenán ranou proměňující cizincem vracíš se na svět zdejší. 9 Jak živá touha smutně vrávoráš, cizincem hledícím do daleka. Lhostejno, které jméno proto máš. Na příklad: Amazonská řeka. 10
BALADA
Všel poutník v město starobylé, běda mu, všel poutník v město starobylé, běda mu, tu před paláci kvetly sny a rudé růže nad trny, běda mu, běda mu, běda. Byl poutník prachem silnic bílý, běda mu, byl poutník prachem silnic bílý, běda mu, tu jednu růži sklonil k rtům – leč bodl se a vzbudil šum, běda mu, běda mu, běda. Tu kdosi děl a přísně hleděl, běda ti, tu kdosi děl a přísně hleděl, běda ti: cizinče smělý, odkud jdeš, že růže nám tu trhat chceš? běda ti, běda ti, běda. Já z dálky kráčím, odpověděl, běda mi, 11 já z dálky kráčím, odpověděl, běda mi, tam všickni lidé krásně sní, a růže voní bez trní, běda mi, běda mi, běda. Já zabloudil a hledám cestu, běda mi, já zabloudil a hledám cestu, běda mi, chci v rodný kraj se vrátit jen, kde není cizincem tvůj sen, běda mi, běda mi, běda. Nechtěl jsem utrhnout květ městu, běda mi, nechtěl jsem utrhnout květ městu, běda mi, já mnil jen, že jej sklonit smím, by zavoněl mi v sen, jejž sním, běda mi, běda mi, běda. 12
WAGONS-LITS
Dokud jsi mlád, ach, mlád, ach, mlád, wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits, svět zkvétá sladce všemi „snad“, jachtami, tropy, hotely, ženami pletí všech a vnad, wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits. A letí mládí, šílenec, wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits, byl’s básník a byl’s milenec, cos žili jste a viděli, v vzpomínce sládne hořká věc, wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits. Vzpomínka zlatí skutečnost, wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits, i v pivnici, kdes denní host, v maloměšťácké posteli. Spokojen hryžeš holou kost, wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits. Leč běda ti, když náhle zříš wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits, jak z mdloby když se probudíš: den hluboce je zardělý, 13 a v noc ti plane Jižní kříž, wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits. Snadno sis dával malý cíl, wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits, cos, bloude, z mládí učinil? Oči – snad pozdě – prozřely. Pohřebních vozů zpívá kvil: wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits. 14
A POMYSLIT...
Smrti se nebojíš, vždyť život jindy i bolí tak, že tuhle dovolenou uvítal bys s úsměvným klidem. Leč na světě je tolik strašné krásy, jíž se ti chce, a tolik štěstí, které rozkvétá jen ve vzácné chvíli, že taká vteřina, když propaseš ji a pro vždycky, je oloupením bytosti tvé celé, života tvého. Života, který pro chudé a dobré je krátký tak, neb na každou jim krůpěj štěstí, krásy čekati dlouho. A pomyslit, co dnů a hodin ztrácíš, jež z hlouposti snad sám si maříš, žebrák příliš plachý na prahu světa! 15
MOTÝL MI SEDL NA RUKU...
Motýl mi sedl na ruku a pták mi po boku skáče. Kdybych jen věděl, motýle, kdybych jen věděl, ty ptáče, že nejsem pouhou příhodou uprostřed vašeho kraje, ale že horký paprsek lásky, jež ve mně zraje, pronikl vaší bytostí a hřeje, hřeje vás v nitru. Jak milionář bych vracel se a silen strojil se k jitru. 16
DIVÁK Z BIA
Ten Fairbanks nelíbí se mi docela nic: takový zubatý hromotluk. Krásná dáma před biem.
Proč se vám nelíbí Veliký Dug? Jste křehká, on je akrobatika, smělost a hluk. A přece chtěl bych jeho náruč míti a pak vás do náruče uchopiti a chtěl bych zuby jeho, bych prokousal se s vámi do světa širokého, ó paní! Tu bychom také Bagdad si vybrali, na jednu pohádku z Tisíce a jedné noci si zahráli. Ta naše akrobatika byla by ovšem něžná. Pak bychom navštívili pole sněžná a vůbec všech pět světa dílů a skončili bychom antikou na ostrově Milu... Ty jeho svaly a zuby mít a za umění moci dát si takhle zaplatit: to by nám zazněl světa zvon, orient-express, transatlantik, auto a avion, ó paní! 19 Chudáci takhle často sní. Ostatně ve skutečnosti nejsme tak neskromní. Stačila by nám bez svatby svatební cesta do některého hodně jižního města a sladký pocit, že jsme na svobodě. Nesměli bychom míti však daleko k Veliké vodě. Znám jednu košatou smokvoň na Adrii, samota je to, mořské vlny nedaleko bijí. Zažili bychom tu vlahou noc a krásné jitřní vteřiny, nad kukuřičným polem zpívaly by modré hlubiny. Vyspalí, jasní, odpočatí šli bychom krajinou, ruka by voněla mi zvláštní květinou, ó paní! 20
BŘEZEN
Dnes ráno venku na nádraží omládly nárazy, sykoty, hvizdy, poněvadž v zahradě kos ladil flétnu a lokomotivy vzpomněly si na veselé jízdy. V zahradě všecko chvělo se očekáváním, a u domovníka ve vile Růženka školačka řešíc dělnickou hádanku na místo Revoluce napsala Sněženka. Buclatá Andula, služka ve vile, nakoupit plujíc, jako kaditelnicemi na počest jara houpala koulemi přídy a rozesmála se plachtami všemi. Ó srdce! Všecko zkrásní prastarým úsměvem. Leč nezapláčeš nakonec přece, jak plavec, jenž Tahiti navštívil a se syfilidou vrací se k severní řece? 21
NÁMĚSÍČNÍK
– Nekliden věčně a nespokojen, se všemi věcmi nitkou jen spojen, od pevného vždy znova se trháš, za tím, co plyne, se v neznámo vrháš, udiven, dojat i nenávisti pln, hostem jsi u každé stanice – kde cíl tvých nepokojných vln? – Spadl jsem, pane, s měsíce. – Teď přitažlivost však země tě drží, unášen života našeho strží nemůžeš uniknout zákonu jeho, osudu člověka pozemského, zatoužíš po klidu, přístavu, ztišení, spokojen s příštím všedním dnem; neslyšíš v srdci písně smíření? – Jsem fascinován, pane, snem! Přišel jsem, pane, z jiného světa, kde ctnost a krása svobodně zkvétá k vyššímu životu, v čistším slohu bez pověr, předsudků, tyranů, bohů, mozek a srdce společně jdou, zarmoutí možná, leč neničí – nezapomenu na zemi blaženou! – Leč neuživíš se tesknicí. 22 – A přece živ jsem tu snem a touhou, nesmířen znova vždy na cestu dlouhou vydám se za nimi, tápu a žízním, jedinou žádostí vzplanu a vyzním, po hřebenech a po římsách vysoko kráčím a výše zřím, po zlatém souzvuku do strun jsem sáh’... – Leč pro svůj život utrácíš rým. – Přece však jest a přece mi zpívá, když bledá tvář na mě z dálky se dívá a somnabulní vidina sladká k vyššímu světu otvírá vrátka, na dosah ruky je, málo chybí jen bych propast překročil, u cíle byl... – A vezmou-li ti poslední sen? – Zřítím se na dlažbu, zbaven sil! 23
MARDI GRAS
Hospoda malá, soudruzi, pivo s čepicí, sentimentální písnička o bílé silnici. Vesnický jazz-band řinčí, maškary kolují, to se dnes proletáři prostě tu radují. To chudí lidé bezzubí hrají si na tygra... Také jsem oslavil tu svůj mardi gras. Abychom zapomněli, tu sešli jsme se dnes; abychom zapomněli na bídu, žaly, děs. Ty muže upracované bacchický sen jal, pravěké svobody dozvuk v krvi jim zazpíval. 24 Ty ženy umořené s bledými děťátky těšily se dnes na rej jak na pohřeb a na svátky. Také jsem přišel zapít pochybným pivem cos. Jazz-band mi řinčel. Anebo první kos?... K půlnoci přišla za mnou má touha daleká. V tmě naslouchali jsme spolu v dálku, jež haleká. 25
FRED
Po všech mořích křížem krážem proplavil své mládí Fred, ve všech zemích vedry, mrazem spaloval si srdce květ. Vedry zhnědl, vyschl, zvětral, mrazem zkřehl, popukal, – na spálených květech srdce znova květ mu rozkvétal. Ve všech barech hasil žízeň, srdce neuhasil však, zpívalo tu věčnou píseň v drsném lese něžný pták. Píseň snu a píseň touhy srdcí spadlých s měsíce... Znova po mořích Fred bloudí, znova prázdní sklenice. Pije, tančí, rve se, líbá, uniká mu lidský věk, – v srdci však mu stále zpívá, ze srdce naň stále zírá svatý obrázek. 26
MÁ TOUHO BLÁZNIVÁ...
Má touho bláznivá, mé odříkání věčné, má tichá radosti, mé hoře nekonečné, můj sladký osude, jenž ničíš teď mé dny, – jak život líbezným, že milovat tě musím, jak život ukrutným, že láskou svou se dusím a – jednou zašlápnu snad jako květ své sny! Nepřijde jednou den, snad za nejbližším rohem mně zmizíš navždycky a nedáš mi ni sbohem, bych nepochyboval, že bylo vše jen snem? Či všednost nějaká mi tvrdě připomene, že z jiných světů jsou mé zámky povětrné, že nemám báseň splést si s denním životem? Má básni poslední, to bude konec všemu, co v slunci zvonilo ke slunci vznešenému, co krvi dávalo ten její žár a lesk... Kéž zahřměl by pak svět již, rudý oblak stanul nad zkřehlým životem,bychživotem, bych ještě jednou vzplanul a na dlažbě dal zabít srdce svého stesk! 27
PÍSEŇ
V zlatých a stříbrných strunách mé city po tichu hrají a na zasněných dunách pak v úplňku usínají. A procitají vždy znova před západem luny a sáhnou na stejná slova v zlaté a stříbrné struny. Z dob zašlých však píseň to není, neželí minulých sněhů, v snění a roztoužení moderní zpívá něhu. Moderní něhu z hlubin bolestných zkušeností, slzami broušený rubín, rozkvetlý na moudrosti. 28
MUDŘEC
Zkoumal světlo, vzduch a vláhu, dokopal se na kořání, poznal, čeho třeba všude k zrodu, růstu, uzrávání. Za dialektikou dějin kráčel po stopách všech věků, z perspektivy avionu viděl vývoj od pravěku. Poznal bludy lidských mozků prokousávajících se tu, poznal nouzi lidských srdcí, když jsou v nejkrásnějším květu. Laskavými zraky hladil slzavý ten údol zdejší, miloval a nenáviděl pro úkoly nejkrásnější. Mudřec byl. A přece blázen. Mluvil, konal jen, več věřil. To, co žil, a to, co bylo, tím, co mělo by být, měřil. 29 Narodil se příliš brzy v chladné zemi, temné psotě. Za smutného živoření umřel touhou po životě. 30
ZTRACENÉ JARO
Pták ještě zpívá. Květů všude plno. Strašlivým proudem jaro rozlévá se a – nedosažitelno pro mě – plyne šílenou rychlostí a zmizí zase, mimo mne plynouc, předem jsem je ztratil, oslepen, zlomen, spoután náměsíčně, vše pronikajíc nepronikne oblak, jímž celý zahalen jsem ustavičně. Což ptačí písně, za nimiž jsem chodil s pokojnou myslí do polí a lesů, proniknout mohou k srdci, které plno jediné touhy, jediného děsu? Jak něha květů půvabem svým křehkým okouzlit sensibilitu mou může, když touhy něha vražedná ji svírá a pěstuje v ní krvavé své růže? Zřím zeleň rostoucí, leč jako plátno, po kterém ve dne, v noci rozvíjí se svět s novou osou, jinak zlý a slunný, s ovocem tropů v domorodé míse. 31 Ó, všudypřítomná, ó sladkohořká ty loupežnice krutá, jak je smutné to jaro, které pohádkou mi bývá! A marně ptám se, je-li to tak nutné. A marně mocnostem všem vyčítávám, nic nevěda než to, že omámený tě všude cítím, všude s sebou nosím, přízraku živý se sterými jmény. 32
ROK CHUDÉHO NA SLUNCI
1.
Kráčí-li se mnou po městě paprsek prosincový, podoben zdá se nevěstě; já snad ženichovi. Leč svatba ještě daleka, jsme oba lidé chudí, vánice jindy haleká, a věci kol jen studí. S pokorou, která zahřeje, se k nevěstě své tisknu a – když se krásně zasměje – ze srdce si výsknu. 33 2.
Paprsek jde-li lednový po bílé třídě se mnou, kdo že tu něhu vypoví křišťálovou a jemnou. Po diamantech cupeme, veselé jsme děti. Leč, nežli město přejdeme, paprsek domů letí. Ohlížím se a zastavím, naposled rukou kynu. Mé srdce ztrácí zlatý rým, slunečnou domovinu. 34 3.
V únoru zřídka spolu jsme, je smuten, přísný, bledý, třebaže spolu hledíme na pukající ledy. Mrzutě krabí uličky umouněné tváře. Stesk zahaluje zorničky nevěstě z bledé záře. Čím bledší je však, smutnější, tím více toužím po ní. Aspoň k té bídě vezdejší pár okřídlených koní! 35 4.
Březnový plachý paprsek vstříc chodívá mi vratce. Mdlý cudností i touhou změk’, tulí se ke mně sladce. Stříbrný vánek mražení celičkým tělem třese. Jsme oba láskou raněni a protahujeme se. Polibek hoří na retech, do parku kroky svádím... Brzy však dochází nám dech, mlčky jdem stromořadím. 36 5.
Když přijde duben rozmarný, a vlajky větru vlají, můj paprsek je nezdárný, šibalstvím očka mu hrají. Paprsků vůbec všude je! Všecky vykasané! Lýtka jsou plna naděje, podpatky umazané. Já však nevěstu již mám. Na světě žádná jiná! By polibek líp chutnal nám, napíti dám jí vína. 37 6.
V květnu jde s každým člověkem paprsek po ulici, a všecka srdce pod sluncem jsou velcí uličníci. Příroda volá z hluboka, vábničku má lstivou; jdu lesem podle potoka s nevěstou skotačivou. Chci-li ji pevně chytiti, plaše však unikne mi. Pták umlkl, květ nesvítí, sám jdu zas ulicemi. 38 7.
Paprsek sladký červnový konečně v náruči mám! Na růžích jeho větvoví rozkoší znaven dřímám. Čím svět je kolem s vůněmi, čím ptačí melodie! Zlatými pokryt pažemi, slyším jen krev, jež bije. Leč procitaje ustrnu. Kol přísné hledí chlumy: Zlatou a těžkou korunu postavil’s na hlavu mi. 39 8.
Paprsku, ženo, muso niv, své červencové ruce roztáhla’s jako žhavý div nad sklizní revoluce. Nehoden jí a nehoden tvé rozmyslné lásky, opouštím vše pro jeden sen, prohlubující vrásky. V teplo tvé schoulen hořím snem o štěstí v širém světě, jež za horami, za mořem u dalekých cest kvete. 40 9.
Uhaslo touhy mámení v srpnovém stínu dubů. Na těle mám znamení po vroucnosti tvých zubů. Teď na tebe jen vzpomínám, paprsku spalující; lenivě při tom naslouchám listnaté hudebnici. K večeru půjdu za tebou, u vody naleznu tě. Zkus ještě zoubků hru tu zlou! Heč, už to nejde tak krutě! 41 10.
Vlhkostí vilnou voní dnes kraj, kde jsme šťastni byli. Dráždivých barev tichý ples po stráních zahájili. Teď hýří v hříčkách milostných paprsek zářijový, ač způsobů je velmi ctných, když si pak u mne hoví. Věděl jsem, že je umělec v lásce, jež chce být svěží. Sladký mu při tom ruměnec od hlavy k patě běží. 42 11.
V říjnu zas v městě scházím se s paprskem, jenž mi bledne. Holubi sedí na římse, na srdce smutek sedne. Hřbitovu svět se podobá v ulici postrannější. Chudší je v městě chudoba, touhy palčivější. Plakáty krásně volají z cestovní kanceláře. Melancholicky zírají zorničky z bledé tváře. 43 12.
Paprsek listopadový po jižní touží zemi, do louží hledí, cukroví chroupaje s nadějemi. Polibek jeho hladí jen, tak zřídka u mne bývá, a já jsem bázní nemocen, že se mi připozdívá. Jen máme-li den jasný zas, tu modlíme se spolu: Osude, otče, pošli nás k Tichému moři dolů! 44
S BŘEMENEM STESKU
Již soumrak houstne nad poli a lesy, za chvíli ztichne poslední zpěv ptačí. Z okna se dívám do krajiny prosté. Pojď bažantnicí se mnou do Podmračí! To pěkná cesta je. A naposledy jsem s lehkým srdcem ještě chodil po ní. Pojď, drozd nám zahrá ještě na svou flétnu, a okraj lesa fialkami voní. Pojď, všudypřítomná! V tom zešeření na bílé silnici a v tichém kraji se rozesníme, s roztouženým srdcem projdeme zvolna rašícími háji. Chce se mi z dálky chápat krásné věci a drobným věcem kol je vypravovat. Chtěl bych tě, touho, jako velké dítě na kolenou své zkušenosti chovat. A směle, vesele ti, touho krásná, kus energie, víry, směru dáti a vštípit ti, že na svobodu nikdo čekati nesmí, nýbrž si ji bráti... 47 Již soumrak houstne nad poli a lesy. Z okna se dívám do krajiny prosté. Jsi u mne jako vždy a jako vždycky mé břímě stesku roste, roste, roste... jak v houští bledý květ, jenž slunce vidí jen skulinami ve vysokém loubídoubí a ilusí pln čeká, čeká, čeká: Se slunkem svým se nikdy nezasnoubí? 48
A NAPOSLED
Touha má brázdí Tichý oceán a slézá Kordiliéry; chtěl bych své štěstí prováděti po moři, vzduchu, pevninách pěti jak světa pán. Touha má širá jest jako svět, střed její silný jak smrt; kdybych jen věděl, že v tom středu nenajdu srdce pouze z ledu a z vosku květ! Touha má širá jest jako svět a kolem osy krouží též: kol osy z pravdy nebo ze snu, po které vzletím nebo klesnu a naposled. 49
TRÉ MOŽNOSTÍ
Máš-li velkou touhu, co se může státi? Nejsnadnější věc je, pro ni umírati. Nejtěžší je žíti, by se skutkem stala, na paloučku štěstí ptákem zazpívala. Ale nejsmutnější, když ji navždy ztratíš. Vězněm bez naděje do cely se vrátíš. 50
ROZMLUVA
– Josefe, moře, moře chci vidět, vody, lodě, břeh; jak v temném, chladném skleníku těsném dochází mi tu dech. – Marie, moře jsou široširá, plavci jsou krásný stav, leč chudé na všecka moře vozí toliko biograf. – Josefe, chce se, chce se mi jíti pestrou východní ulicí; tady se člověk barev bojí, světlo je pouhou jepicí. – Marie, na východě jsou země plny věcí podivných, leč chudý z obrázků jen špatných pozná jejich pláč a smích. – Josefe, chci se na mostě z lian ptákem houpati a v tropech vlahým nocím taje odposlouchati. – Marie, Marie ze severu, tropy jedovaté jsou, chudáci nejvíce z jejich krásy v knížkách poberou. 51 – Josefe, aspoň pod sněžkami pláněmi tedy letěti! Koně a saně, zvonce a vítr, růže, růže na pleti! – Marie, rychlá jízda jásá jako hosana v kostele, leč chudí nemohou daleko jeti, chudý má toliko neděle. – Josefe, tolik tupých očí všecky krásy světa zří, a já bych je milovala a já bych je objímala láskou mateří. – Marie, tupé oči nezří, bohatí nemají naděje; leč chudý zrakem snů svých zírá, touha mu brány otevírá: Věř nebo umři! 52
ČERVNOVÁ NOC
Do okna jsem se posadil celý, poněvadž noc je tak podivně krásná, jako tvé oči, volání tvoje, ty moje touho temná i jasná. Na lesích mlhy jsou, nad nimi měsíc, tajemně domky dědinou chodí, v dáli se leskne Sázavy stužka, po nebi láska beránky vodí. A vlažné ticho měkce se vzdouvá nadějí, snem, jež červen tu vznítil... Už dlouho jsem štěstí hebké a křehké tak blízko nepocítil. 53
KDYBY MI BYLO 30 LET
Kdyby mi bylo 30 let a třeba i více, jen kdyby tak mnoho mi nebylo: bláznivým loupežnictvím zruměnil bych vám líce, severní slunce změnil, by se vám líbilo. Nikdy jsem v životě svém na osud nenaříkal, všelicos byl jsem a všecko rád, a když jsem tu a tam za něco pykal, jal jsem se s uzlíčkem malým na novo putovat. Zle jsem se míval někdy, dobře nejednou taky, hleděl jsem optimisticky na naše slzavé údolí, slunce jsem tušil za nejčernějšími mraky, o každé bolesti věřilvěřil, že jednou dobolí. 54 A když mi počaly pomalu šednouti vlasy a napěchované dni mé divoce prchati, míval jsem zářivou oblohu nad zlátnoucími klasy v pokojném nitru... Ó hořká závrati, kam zmizely věci pokojné z prostého života mého, kdo zmatek a hoře náhle mi do nitra rozesel a touhu bláhovou? Kdo do srdce statečného, jež nikdy nic neželelo, palčivý zasadil žel? Nikdy jsem na osud nenaříkal a nyní přece s ním pošetile se hašteřím o těch svých 30 let! jak pelichající dravec mřížemi železné klece k obloze hledím a sním: poslední, královský vzlet... 55 Kdyby mi bylo 30 let a třeba i více, jen kdyby tak mnoho mi nebylo: do světa širého letěl bych jako vlasatice bez proseb, otázek – o já vím: v srdcích by zvonilo! Srdce by zvonila, zvonily by světy, v Marseille by čekala nejkrásnější loď... Sbohem buď, severe! Letíme nemajíce mety. A nenapadá nás říci: V pokušení nás neuvoď. Hle, delfíni na vlnách tančí, jak v srdcích láska a radost, na stole paluby slunné štěstí je prostřeno. Sem s plným pohárem, jenž touze činí zadost, zatím co vánek z volného moře hladí srdce i rameno! 56 Jak sladko blouzniti, když tuhle píseň hudu! Na tichomořském ostrově moh’ bych se zastavit jen, ořechy kokosové střásal bych na vlažnou půdu, aby to mléko jejich osvěžovalo sen... Kdyby mi bylo 30 let a třeba i více, jen kdyby tak mnoho mi nebylo: motory, kola, plachty, kovové holubice nestačily by srdci, jež by se řítilo... 57
OBLAKA BÍLÁ...
V severní louži k holému břehu dvě loďky přivázány jsou. Oblaka bílá s něhou na svém sněhu jsou jedinou jim útěchou. Oblaka bílá přiběhnou jak děti, poselstvím srdce zahřejí; oblaka bílá do dálky letí poskytujíce naději. Oblaka bílá, lůžkové vozy s tvou touhou ujíždějí v dál... Dvě loďky se houpají... Vědí bozi, co osud kde jim uchystal. 58
JINÝ ROZHOVOR
– Kdybych byl svoboden, vzal bych hůl a všecko svoje do baťochu. Ještě jsem neviděl světa půl! Ze svého štěstí pouze trochu. Dveře bych otevřel, šel bych, šel až k zelenému moři dolů: růžový keř by rozpučel na holé stráni mého bolu. – Kdybys byl svoboden, šel bys, šel, jak všickni chuďasové chodí – ale ty věru bys nedošel ni do přístavu velkých lodí. Svobodu vezmeš si, když ji chcešchceš, a nohy nechodí ti ztuha, leč světa vezmeš a dobudeš jen se smělostí dobrodruha. – Kdybych měl odvahu, shodil bych kabátek panský, panské zvyky, do dlaní plivl bych si a dych’ a vyrazil bych z republiky, vsadil bych na práci, sval a krev poslední groš, na velkou kartu: vydal by železný světa řev dolary pro mou krásnou partu. 59 – Kdybys měl odvahu, v zubech nůž, konquistadorů srdce dravé: šednoucí nedohoní již muž, co mladík prospal v době pravé. Změklé máš svaly a srdce mdlé, krev pouze na sny postačí ti: tělo tvé slabé a usedlé nemůže svět si podrobiti. – Kdybych byl mlád, ach, ba pravda, mlád, neseděl bych tu, nerozprávěl; v sibiřské Klondyce právě snad teď zlatokopův stan bych stavěl. Člověče dobrý, řekni však, zda vědělo by moje mládí, co muži vypráví starý vrak, jejž příboj bije, dráždí, hladí? – Kdybys byl mlád! Nač ten planý vzdech? Nevstane mrtvý, leží, leží. Živému korunu snů však nech, v ní zpívá ještě život svěží. Až touhy vyhasnou, zbledne sen, životu bude odzvoněno: po věcech sladkých ti zbude jen vzpomínka šedá, prázdné jméno. 60 – A hořký zbude-li v srdci žel, že jedna touha marna byla, ta, kterou život mi zahořel, jak v slunci zlatonosná žíla? Co snu a touhy mi platen dým, nač rozkvetly mi klasy plané, vím-li, že pohádku nezměním v skutečnost žatvy požehnané? – Co všecko nechtěl bys, tuláku, v počasí špatném na rozcestí, kde bědné plemeno chudáků nepozná nikdy, co je štěstí! Byť sil jsi neměl již, nebyl kos, do srdce nevpusť resignace: snad ještě zbývá ti šťastný los anebo strýček v Americe! 61
ŠEROSVIT
Podzimní den zesmutnělý hasne v mlze lehkých par, pouze snem a snem jsem celý, když tak chodím po pokoji: v mysli mé se tiše rojí, touho má, tvůj sterý tvar. Vzpomínám a vzpomínám si na života šerosvit, v dálku s tebou pluji kamsi, nevím kam a nemám cíle, neznámé mi přiřkla’s míle, osud můj je v tobě skryt. Dokud slunce věci zlatí, rozechvívá sladce vzduch, rozsevač jsem na souvrati, věřím v žeň a věřím v štěstí, které může z tebe zkvésti, když chce vůle, duch i vzruch. Věřím ve dny, jejichž tmelem čistý vznět a moudrý sen, věřím, že lze s jasným čelem dobýti si na životě 62 trochu krásy, tepla v psotě, která otravuje den... S večerem však pustne země, teskná přijde hodina, pochybnosti rostou ve mně, smutek s bázní upěnlivou, strach, že ilusí vše lživou, kterou zničí vteřina. Ó jak v také chvíli prahnu, schoulit se již v temna klín, z okna ještě k dálce sáhnu, a jen spát! By bylo ráno, na všech věcech něžně psáno, že vše není pouhý stín. 63
PÍSEŇ
Vzpomínám si, vzpomínám na ten jeden fíkovník. Modré nebe v srdci mám, touhu – dík a touhu – dík. Pohlednice jadranská na obzoru šuměla. Nevíš, jak to sladce lká, kadeří se do běla! Vzpomínám si, vzpomínám na tu jednu vlahou noc... V poušti cihlové se ptám, co nám přijde na pomoc. 64
NEOTÁLEJ!
Koráby starostí a hoří křižují denně po tvém moři, je vysíláš i přijímáš. A tenhle provoz samočinný nečeká ani na pokyny, do smrti hojnost zboží máš. Zato však zřídka na své vodě zříš radostí a štěstí lodě po mnoha marných nadějích. Važ si té chvíle, je to svátek, palubu vyšňoř do Benátek, sem věnce, hudbu, tanec, smích! Sem rychle! Radost způsobiti, můžeš-li, radost zakusiti, jí neodkládej na zítřek! Můžeš-li kvésti, neotálej, zavoň, zardi se a sálej, vzleť motýlem, jenž kuklu svlék’! 67
MEDITACE
Lidé si kupují pečené kaštany, aby jim v kapsách ruce hřály. A dobré skutky jsou námi konány, aby nám srdce zahřívaly. Oranže z tmavého listí mi svítily, dálnému městu děkuji za ně. A v zracích bližního radost jsme vznítili, a naše srdce jí plné má dlaně. Lidé si kupují drogy a alkohol, když všecka křídla byla jim vzata. A nenávist nás hryže, tajný bol, bezmocni jsme-li jak batolata. Z praporů hněvu srdce se raduje, děkuji za ně zástupům rudým... Silným a bohatým snadno se miluje, těžce, tak těžce slabým a chudým. 68
PÍSEŇ
Kdo hrdý a sebou si jist, ten osudu se koří, vždyť ví, že vítězem a čist se vrátí ze všech moří, se vrátí ze všech moří. Kdo hrdý a sebou si jist, ten nevyhne se boji, vždyť ve vichru to není list a ve příbojích stojí a ve příbojích stojí. Kdo hrdý a sebou si jist, ten vyhledává srázy, vždyť hudbou je mu vichrů svist a patou drtí plazy a patou drtí plazy. 69
TOUHY CHUĎASŮ
Touhy chuďasů jsou krásné jako dívčí ňadra bledá. Co jste pro ně učinili, by je polil ruměnec? Touhy chuďasů jsou strašné jako nože v dětských ručkách. Co jste pro ně učinili, by se jimi krájel chléb? Touhy chuďasů jsou marné jako kroky vězně celou. Pouze stáří ochromí je, pouze smrt jim otevře. 70
MODLITBA
Osude, slituj se nad básníkem a jeho milou. Vždyť oba věří v tvou revoluci krutou a přespanilou. Jenže jsou oba křehcí lidé a krásy světa chtiví, nemají zkrátka nadání pro asketické divy. A také jim žaludek selže často, když o politiku běží; štěpy jim kvetou v zahradě, když na horách sněží. Ti lidé tedy prosí tě o velké slitování, abys jim dovolil potoulat se po široširé své dlani. Abys je poslal expresem na východ nebo západ, kde maloměšťáctví svlékli by a dostali krásný nápad. Abys je poslal do přístavu námořnického vření a na břehy, kde zelené vlny bělavé zuby cení. Abys je na koráb posadil mezi nebem a vodou, kde zaplesati mohli by pospolu nad pohodou. Abys jim zbrunátněti dal na slunci horkých krajů a poodhalil jim závoje s tropických zemí a tajů... 71 Slituj se, – pomni, osude, že spatří-li ty krásy, vřelejších končin nevšednost, barvy, tvary, hlasy, uvidí také na jejich bujném a spanilém těle strašlivé stopy pařátů bílého nepřítele, hluboké rány, jež chamtivost a vzpupnost zasazují nejsladším koutům země... Tu uzříš, kterak plují z dalekých cest ti lidé, jež pudila touha a láska, a kteří žíznili po světě, že byli jen chudá cháska, o, kterak plují k domovu s velikým pokladem v duši a k svodům starého světa ještě více jsou hluší. A ti, jež do světa hnalo kouzelné, milostné snění, v tvé revoluci, osude, umřou snad na dláždění. 72
PÍSEŇ
Žhavý oblak zlatý po mém nebi pluje. A pak že mne osud nemiluje! Jenže oblak zlatý pluje v neshledanou, a mé nohy brzy navždy stanou. Žhavý oblak zlatý pluje nad mou hlavou, oblévá ji něhou usměvavou. Jenže oblak zlatý pluje v přeneznámo, a mé srdce bude jednou samo. Když ten úsměv zlatý nade mnou tak tane, zapomínám na vše, co se stane. Z tmy však volá na mne z bezedného moře nezbytného sbohem černé hoře. 73 OBSAH
Pojednou...(9) Balada(11) Wagons-lits(13) A pomyslit...(15) Motýl mi sedl na ruku...(16) Divák z bia(19) Březen(21) Náměsíčník(22) Mardi gras(24) Fred(26) Má touho bláznivá...(27) Píseň(28) Mudřec(29) Ztracené jaro(31) Rok chudého na slunci 1.–12.(33) S břemenem stesku(47) A naposled(49) Tré možností(50) Rozmluva(51) Červnová noc(53) Kdyby mi bylo 30 let(54) Oblaka bílá...(58) Jiný rozhovor(59) Šerosvit(62) Píseň(64) Neotálej!(67) Meditace(68) Píseň(69) Touhy chuďasů(70) Modlitba(71) Píseň(73)
[75] ZLATOKVĚT kniha XXI STANISLAV K. NEUMANN PÍSNĚ O JEDINÉ VĚCI Se čtyřmi kresbami J. Šímy Úprava O. Mrkvičky Vytiskla Polygrafia v Brně v nákladu 600 číslovaných výtisků pro nakladatelství Fr. Borový v Praze 1927 Tento výtisk má číslo 282
E: jf; 2004 [77]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Polygrafie; Borový, František
(Zlatokvět - kniha XXI - Stanislav K. Neumann - Písně o jediné věci - Se čtyřmi kresbami J. Šímy - Úprava O. Mrkvičky - Vytiskla Polygrafia v Brně v nákladu 600 číslovaných výtisků pro nakladatelství Fr. Borový v Praze 1927 - Tento výtisk má číslo 282)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 77