ROK CHUDÉHO NA SLUNCI
1.
Kráčí-li se mnou po městě
paprsek prosincový,
podoben zdá se nevěstě;
já snad ženichovi.
Leč svatba ještě daleka,
jsme oba lidé chudí,
vánice jindy haleká,
a věci kol jen studí.
S pokorou, která zahřeje,
se k nevěstě své tisknu
a – když se krásně zasměje –
ze srdce si výsknu.
33
2.
Paprsek jde-li lednový
po bílé třídě se mnou,
kdo že tu něhu vypoví
křišťálovou a jemnou.
Po diamantech cupeme,
veselé jsme děti.
Leč, nežli město přejdeme,
paprsek domů letí.
Ohlížím se a zastavím,
naposled rukou kynu.
Mé srdce ztrácí zlatý rým,
slunečnou domovinu.
34
3.
V únoru zřídka spolu jsme,
je smuten, přísný, bledý,
třebaže spolu hledíme
na pukající ledy.
Mrzutě krabí uličky
umouněné tváře.
Stesk zahaluje zorničky
nevěstě z bledé záře.
Čím bledší je však, smutnější,
tím více toužím po ní.
Aspoň k té bídě vezdejší
pár okřídlených koní!
35
4.
Březnový plachý paprsek
vstříc chodívá mi vratce.
Mdlý cudností i touhou změk’,
tulí se ke mně sladce.
Stříbrný vánek mražení
celičkým tělem třese.
Jsme oba láskou raněni
a protahujeme se.
Polibek hoří na retech,
do parku kroky svádím...
Brzy však dochází nám dech,
mlčky jdem stromořadím.
36
5.
Když přijde duben rozmarný,
a vlajky větru vlají,
můj paprsek je nezdárný,
šibalstvím očka mu hrají.
Paprsků vůbec všude je!
Všecky vykasané!
Lýtka jsou plna naděje,
podpatky umazané.
Já však nevěstu již mám.
Na světě žádná jiná!
By polibek líp chutnal nám,
napíti dám jí vína.
37
6.
V květnu jde s každým člověkem
paprsek po ulici,
a všecka srdce pod sluncem
jsou velcí uličníci.
Příroda volá z hluboka,
vábničku má lstivou;
jdu lesem podle potoka
s nevěstou skotačivou.
Chci-li ji pevně chytiti,
plaše však unikne mi.
Pták umlkl, květ nesvítí,
sám jdu zas ulicemi.
38
7.
Paprsek sladký červnový
konečně v náruči mám!
Na růžích jeho větvoví
rozkoší znaven dřímám.
Čím svět je kolem s vůněmi,
čím ptačí melodie!
Zlatými pokryt pažemi,
slyším jen krev, jež bije.
Leč procitaje ustrnu.
Kol přísné hledí chlumy:
Zlatou a těžkou korunu
postavil’s na hlavu mi.
39
8.
Paprsku, ženo, muso niv,
své červencové ruce
roztáhla’s jako žhavý div
nad sklizní revoluce.
Nehoden jí a nehoden
tvé rozmyslné lásky,
opouštím vše pro jeden sen,
prohlubující vrásky.
V teplo tvé schoulen hořím snem
o štěstí v širém světě,
jež za horami, za mořem
u dalekých cest kvete.
40
9.
Uhaslo touhy mámení
v srpnovém stínu dubů.
Na těle mám znamení
po vroucnosti tvých zubů.
Teď na tebe jen vzpomínám,
paprsku spalující;
lenivě při tom naslouchám
listnaté hudebnici.
K večeru půjdu za tebou,
u vody naleznu tě.
Zkus ještě zoubků hru tu zlou!
Heč, už to nejde tak krutě!
41
10.
Vlhkostí vilnou voní dnes
kraj, kde jsme šťastni byli.
Dráždivých barev tichý ples
po stráních zahájili.
Teď hýří v hříčkách milostných
paprsek zářijový,
ač způsobů je velmi ctných,
když si pak u mne hoví.
Věděl jsem, že je umělec
v lásce, jež chce být svěží.
Sladký mu při tom ruměnec
od hlavy k patě běží.
42
11.
V říjnu zas v městě scházím se
s paprskem, jenž mi bledne.
Holubi sedí na římse,
na srdce smutek sedne.
Hřbitovu svět se podobá
v ulici postrannější.
Chudší je v městě chudoba,
touhy palčivější.
Plakáty krásně volají
z cestovní kanceláře.
Melancholicky zírají
zorničky z bledé tváře.
43
12.
Paprsek listopadový
po jižní touží zemi,
do louží hledí, cukroví
chroupaje s nadějemi.
Polibek jeho hladí jen,
tak zřídka u mne bývá,
a já jsem bázní nemocen,
že se mi připozdívá.
Jen máme-li den jasný zas,
tu modlíme se spolu:
Osude, otče, pošli nás
k Tichému moři dolů!
44