BALADA

Stanislav Kostka Neumann

BALADA
Všel poutník v město starobylé, běda mu, všel poutník v město starobylé, běda mu, tu před paláci kvetly sny a rudé růže nad trny, běda mu, běda mu, běda. Byl poutník prachem silnic bílý, běda mu, byl poutník prachem silnic bílý, běda mu, tu jednu růži sklonil k rtům – leč bodl se a vzbudil šum, běda mu, běda mu, běda. Tu kdosi děl a přísně hleděl, běda ti, tu kdosi děl a přísně hleděl, běda ti: cizinče smělý, odkud jdeš, že růže nám tu trhat chceš? běda ti, běda ti, běda. Já z dálky kráčím, odpověděl, běda mi, 11 já z dálky kráčím, odpověděl, běda mi, tam všickni lidé krásně sní, a růže voní bez trní, běda mi, běda mi, běda. Já zabloudil a hledám cestu, běda mi, já zabloudil a hledám cestu, běda mi, chci v rodný kraj se vrátit jen, kde není cizincem tvůj sen, běda mi, běda mi, běda. Nechtěl jsem utrhnout květ městu, běda mi, nechtěl jsem utrhnout květ městu, běda mi, já mnil jen, že jej sklonit smím, by zavoněl mi v sen, jejž sním, běda mi, běda mi, běda. 12

Básně v knize Písně o jediné věci: