ZTRACENÉ JARO

ZTRACENÉ JARO
Pták ještě zpívá. Květů všude plno. Strašlivým proudem jaro rozlévá se a – nedosažitelno pro mě – plyne šílenou rychlostí a zmizí zase, mimo mne plynouc, předem jsem je ztratil, oslepen, zlomen, spoután náměsíčně, vše pronikajíc nepronikne oblak, jímž celý zahalen jsem ustavičně. Což ptačí písně, za nimiž jsem chodil s pokojnou myslí do polí a lesů, proniknout mohou k srdci, které plno jediné touhy, jediného děsu? Jak něha květů půvabem svým křehkým okouzlit sensibilitu mou může, když touhy něha vražedná ji svírá a pěstuje v ní krvavé své růže? Zřím zeleň rostoucí, leč jako plátno, po kterém ve dne, v noci rozvíjí se svět s novou osou, jinak zlý a slunný, s ovocem tropů v domorodé míse. 31 Ó, všudypřítomná, ó sladkohořká ty loupežnice krutá, jak je smutné to jaro, které pohádkou mi bývá! A marně ptám se, je-li to tak nutné. A marně mocnostem všem vyčítávám, nic nevěda než to, že omámený tě všude cítím, všude s sebou nosím, přízraku živý se sterými jmény. 32