ŠEROSVIT

Stanislav Kostka Neumann

ŠEROSVIT
Podzimní den zesmutnělý hasne v mlze lehkých par, pouze snem a snem jsem celý, když tak chodím po pokoji: v mysli mé se tiše rojí, touho má, tvůj sterý tvar. Vzpomínám a vzpomínám si na života šerosvit, v dálku s tebou pluji kamsi, nevím kam a nemám cíle, neznámé mi přiřkla’s míle, osud můj je v tobě skryt. Dokud slunce věci zlatí, rozechvívá sladce vzduch, rozsevač jsem na souvrati, věřím v žeň a věřím v štěstí, které může z tebe zkvésti, když chce vůle, duch i vzruch. Věřím ve dny, jejichž tmelem čistý vznět a moudrý sen, věřím, že lze s jasným čelem dobýti si na životě 62 trochu krásy, tepla v psotě, která otravuje den... S večerem však pustne země, teskná přijde hodina, pochybnosti rostou ve mně, smutek s bázní upěnlivou, strach, že ilusí vše lživou, kterou zničí vteřina. Ó jak v také chvíli prahnu, schoulit se již v temna klín, z okna ještě k dálce sáhnu, a jen spát! By bylo ráno, na všech věcech něžně psáno, že vše není pouhý stín. 63

Básně v knize Písně o jediné věci: