ŠEROSVIT
Podzimní den zesmutnělý
hasne v mlze lehkých par,
pouze snem a snem jsem celý,
když tak chodím po pokoji:
v mysli mé se tiše rojí,
touho má, tvůj sterý tvar.
Vzpomínám a vzpomínám si
na života šerosvit,
v dálku s tebou pluji kamsi,
nevím kam a nemám cíle,
neznámé mi přiřkla’s míle,
osud můj je v tobě skryt.
Dokud slunce věci zlatí,
rozechvívá sladce vzduch,
rozsevač jsem na souvrati,
věřím v žeň a věřím v štěstí,
které může z tebe zkvésti,
když chce vůle, duch i vzruch.
Věřím ve dny, jejichž tmelem
čistý vznět a moudrý sen,
věřím, že lze s jasným čelem
dobýti si na životě
62
trochu krásy, tepla v psotě,
která otravuje den...
S večerem však pustne země,
teskná přijde hodina,
pochybnosti rostou ve mně,
smutek s bázní upěnlivou,
strach, že ilusí vše lživou,
kterou zničí vteřina.
Ó jak v také chvíli prahnu,
schoulit se již v temna klín,
z okna ještě k dálce sáhnu,
a jen spát! By bylo ráno,
na všech věcech něžně psáno,
že vše není pouhý stín.
63