S BŘEMENEM STESKU

S BŘEMENEM STESKU
Již soumrak houstne nad poli a lesy, za chvíli ztichne poslední zpěv ptačí. Z okna se dívám do krajiny prosté. Pojď bažantnicí se mnou do Podmračí! To pěkná cesta je. A naposledy jsem s lehkým srdcem ještě chodil po ní. Pojď, drozd nám zahrá ještě na svou flétnu, a okraj lesa fialkami voní. Pojď, všudypřítomná! V tom zešeření na bílé silnici a v tichém kraji se rozesníme, s roztouženým srdcem projdeme zvolna rašícími háji. Chce se mi z dálky chápat krásné věci a drobným věcem kol je vypravovat. Chtěl bych tě, touho, jako velké dítě na kolenou své zkušenosti chovat. A směle, vesele ti, touho krásná, kus energie, víry, směru dáti a vštípit ti, že na svobodu nikdo čekati nesmí, nýbrž si ji bráti... 47 Již soumrak houstne nad poli a lesy. Z okna se dívám do krajiny prosté. Jsi u mne jako vždy a jako vždycky mé břímě stesku roste, roste, roste... jak v houští bledý květ, jenž slunce vidí jen skulinami ve vysokém loubídoubí a ilusí pln čeká, čeká, čeká: Se slunkem svým se nikdy nezasnoubí? 48