ROZMLUVA

Stanislav Kostka Neumann

ROZMLUVA
– Josefe, moře, moře chci vidět, vody, lodě, břeh; jak v temném, chladném skleníku těsném dochází mi tu dech. – Marie, moře jsou široširá, plavci jsou krásný stav, leč chudé na všecka moře vozí toliko biograf. – Josefe, chce se, chce se mi jíti pestrou východní ulicí; tady se člověk barev bojí, světlo je pouhou jepicí. – Marie, na východě jsou země plny věcí podivných, leč chudý z obrázků jen špatných pozná jejich pláč a smích. – Josefe, chci se na mostě z lian ptákem houpati a v tropech vlahým nocím taje odposlouchati. – Marie, Marie ze severu, tropy jedovaté jsou, chudáci nejvíce z jejich krásy v knížkách poberou. 51 – Josefe, aspoň pod sněžkami pláněmi tedy letěti! Koně a saně, zvonce a vítr, růže, růže na pleti! – Marie, rychlá jízda jásá jako hosana v kostele, leč chudí nemohou daleko jeti, chudý má toliko neděle. – Josefe, tolik tupých očí všecky krásy světa zří, a já bych je milovala a já bych je objímala láskou mateří. – Marie, tupé oči nezří, bohatí nemají naděje; leč chudý zrakem snů svých zírá, touha mu brány otevírá: Věř nebo umři! 52

Básně v knize Písně o jediné věci: