S BŘEMENEM STESKU
Již soumrak houstne nad poli a lesy,
za chvíli ztichne poslední zpěv ptačí.
Z okna se dívám do krajiny prosté.
Pojď bažantnicí se mnou do Podmračí!
To pěkná cesta je. A naposledy
jsem s lehkým srdcem ještě chodil po ní.
Pojď, drozd nám zahrá ještě na svou flétnu,
a okraj lesa fialkami voní.
Pojď, všudypřítomná! V tom zešeření
na bílé silnici a v tichém kraji
se rozesníme, s roztouženým srdcem
projdeme zvolna rašícími háji.
Chce se mi z dálky chápat krásné věci
a drobným věcem kol je vypravovat.
Chtěl bych tě, touho, jako velké dítě
na kolenou své zkušenosti chovat.
A směle, vesele ti, touho krásná,
kus energie, víry, směru dáti
a vštípit ti, že na svobodu nikdo
čekati nesmí, nýbrž si ji bráti...
47
Již soumrak houstne nad poli a lesy.
Z okna se dívám do krajiny prosté.
Jsi u mne jako vždy a jako vždycky
mé břímě stesku roste, roste, roste...
jak v houští bledý květ, jenž slunce vidí
jen skulinami ve vysokém loubídoubí
a ilusí pln čeká, čeká, čeká:
Se slunkem svým se nikdy nezasnoubí?
48