Otče,
otče můj, tak nepravdivý již
jako to patero prvních mých let,
jsem spokojen se vším, čím v krvi mé dlíš,
čím jsi v ní a čím jsi v ní byl,
hlavu mám, jak vidíš, vzhůru,
soucit mám s protivníky,
nevyčítám –
leč smutný šeptám otazník jen
jak zrazený, tisíckrát zrazený sen:
proč jsi se otče, počeštil?
Otče,
maloměšťáku a deklarante,
dobrácké srdce demokratické,
hat schon Recht gehabt, Milada, meine Tante,
bylo nám toho třeba?
Bylo ti třeba, aby tě obrali
dědové dnešních selských lichvářů,
abys nám umíral vida již z povzdálí
plížit se bídu k těm, jež měl’s rád?
A mně snad, řekni, mně bylo třeba,
bych si jak cizinec dobýval chleba
u rodáků tak cizích?
Otče,
otče můj, již jako chlapec,
cítil jsem se tak nesmírně sám
v národě těch, co lezou za pec
před činem, myšlenkou, krásou i světlem
a před bojem, kde se s vavříny sklízí
i rána či smrt –
v zemičce barbarů? ne, v zemi občánků,
co chutnají jako vařený kaštan
a politisujíce u džbánku
ideje melou v bezzubých ústech
na nechutnou kaši.
A přece
a přece jsem podlehl víře té země,
že v těchto skřetech živ ještě Tabor,
že stačí svrci habsburské plémě,
by ohnivákem vyletěl vzhůru
svobodný národ.
Ale když přišel ten kýžený den
– běda, již tehda jen pouhý kuplet –
spár habsburský byl přeražen,
nadstavba sřítila se,
leč ostatní zůstalo
všecko,
po starém panstvu vředy dostalo
předčasně moudré děcko:
básníci zblbli,
šejdíři slibovali,
národ se schoulil,
lichváři čachrovali,
na povel Paříže
přišli jsme za mříže,
a jako láva
smrdutá faleš podvodníků
z žurnálů, sněmovny, řečnických tribun
sprznila republiku,
a zbyl jen zmetek.
O, jak ho nenávidím,
nevěstku západní buržoasie!
Jak jsem ho na hony vzdálen dnes,
národa vodnatelného,
sám jemu cizí!
Nikdy se neshodneme a nedorozumíme.
Z jiné krve jsem a z jiného těsta,
cítím to, vidím,
zklamán jsem v lásce i víře byl,
zbloudil jsem,
vězněm se cítím v područí panského města,
klecí mi shnilá ta země,
a všude jsa doma, kde žije zvíře a člověk,
ač nechybělo vůle ni vroucnosti,
zde jsem se neaklimatisoval.
Otče,
otče můj, tvou víru jsem ztratil,
že by ještě někdy velikosti plamen
ten kupčící národ zlatil,
že by nový Tabor tu povstal proti světu,
necouvl před dračí tlamou,
zahořel železným nadšením,
ne vlasteneckou slamou.
Zas politik bude tu hrabivý hokynář
či pimprle z brambor,
zas filosof vycedí kalamář
pro radost měšťáků a na zlost konkurenta,
zas básník dá změknouti mozku,
až přijde čtyřicítka,
sedlák tě okrade, dělník si zavlastenčí,
a III. Internacionála se u nich pěkně ztenčí
v odznak a rudou pásku:
český komunista
před válkou občanskou varovný zdvihne hlas,
soukromé vlastnictví uctí v otrocké ženě –
sper je ďas!
Co mně a jim?
Loužičko česká, k tobě nepatřím.
Otče,
otče můj, proč jsi se počeštil?
Jinde se přece jen dýše líp.
Břemenem vzteků a smutků jsi obtížil
synáčka nezdárného.
Leč není mi líto, že vlasti už nemám,
krkavčích matek nám netřeba,
není mi líto, že národ mi cizí:
syn lidstva jsem a soudruh proletariátu,
syn jeho revoluce,
jež věří kulometu, věří dlátu
a drzé má ruce.
Mně nesobeckou jen louže ta trýzní,
smutkem a bědou,
že všecko velké tu zbaběle vyzní,
zhyzdí se všecko krásné,
že neprodajné tu zbožím na krámku,
mlhou vše čisté a jasné,
že vznešenost kurví se s krutou nízkostí,
vrabeček za orla platí,
že cíl a smysl zaprodali vyšší,
a vše, co tu živoří, co se tu děje,
jen vojna je žabomyší.
A že na této ubohé půdě
ničemu nekyne zoře,
več věříme a co nám svato,
dokud se bouře nad ní nerozšílí rudě
a nepřeoře
to vlažné bláto.
Pročež,
pročež přijď, přijď, přijď,
ó, Moskvo!