Podoben německému básníku,
který chtěl nejvyšší sosnu
zažehnout v sopečném jícnu
a na obloze tímto olbřímím pérem
napsati žhavé vyznání:
Anežko, miluji Tě,
podoben tomuto básníku
proletariát
namáčí revoluční svou pochodeň
do jícnu největší vysoké pece
a píše nad celým světem
své nejhoroucnější vyznání lásky,
svou nejvroucnější modlitbu za zdar,
svou nejstrašlivější vyhrůžku,
písmena jediné vlasti, za kterou bojovat bude,
své heslo a směr:
R. S. F. S. R.
Opřena o záda zrádců,
proklatých histrionů panstva,
ještě jak bronzová socha
před mraky, na nichž rudě ta písmena planou,
s úporným úsilím týčí se buržoasie,
ale co bylo kdys bronzí, je dneska jen hlína,
prohnilá, puklá, mražením posedlá hlína,
a socha se chvějící ztratila klid.
Jak rozkacená hokynářka pomlouvá, lže a spílá,
zatím co zástupové
horcí, jako když láva proudí,
studení, jako když ledy jdou,
bez rozdílů řečí a plemen, se všech stran
táhnou:
Majákem září R. S. F. S. R.,
a všichni plavci do lepší budoucnosti plují k němu,
betlémskou hvězdou svítí,
a všichni uražení a ponížení jdou za ní,
mateřskou náruč otvírá:
hle, zde jsme, Tvoje děti!
Hle, zde jsme,
miliony,
a pět let už v Tebe věříme
a pět let již Tebe milujeme,
a pět let Ty pro nás pracuješ a trpíš,
a víme,
že jen tím, co sami vykonáme,
jen tím, že víc a více se k Tobě připoutáme,
jen rudou, čistou, zbožnou revolucí svou
se Tobě odvděčíme.
Do tvrdé práce voláš, a my ji podnikneme
tvrdými pěstěmi.
Leč dnes,
jak tu tak stojíme
s kladivem odboje v jedné ruce
a ve druhé se zednickou lžící,
mezi mračnou stěnou, s které nám svítí Tvé jméno,
a hliněnou modlou, kterou denně podkopáváme,
celou svou bytostí oslavujíce Tvé patero let,
dnes na zcela malou chvíli
doma jsme nechali vše, co by nám překáželo,
nenávist, hněvy, zaťaté pěstě a skřípající zuby,
a jen svou Lásku posíláme k Tobě,
aby Ti gratulovala po proletářsku,
děvčátko malé v červené karkulce
s kytičkou rudých růží:
Zdrastvuj!