bloudíš-li smutkem a pokořením všeho,
vzpomeneš na smutné, na poníženého,
na snílky s palčivou touhou uniknout...
vzpomněl jsem na vás, vlídný rožňavský žide,
jste trochu obchod i ghetto i svět, jenž přijde,
zdali jste odjel v ten východní kout
– doufám, že zůstal jste zdráv a na živu –
zdali jste byl už v tel avivu.
řek’ jste nám: „sovětský svaz a palestina.
ostatní všecko je marná a bolestná psina.“
nad námi jaro chodilo po horách,
po horách slovenských nad maďarským městem,
mluvil jste česky s takovým upřímným gestem,
židovsky snil jste, kdo by dnes nesnil v tmách,
dostoupil příliv ke svému odlivu,
snil jste tu o tel avivu.
tisíce takhle sní o navrácené vlasti,
kde by jim nebylo před pogromy se třásti,
je luza krmena, mesiáš zapomněl,
tisíce touží. vlastníci po svém státu.
jinaký je sen proletariátu,
kousíček půdy a erez jisroel,
ó jaffo tam dole v modrém zálivu,
kousíček půdy v tel avivu.
kdo prachy má, ten dojede, to je jisté,
s ním jsou i britští imperialisté.
se mnou jdou životem chudí v zástupech,
a chudí na celém světě jsou mrvou panskou,
sovětů dlaň jen matkou jim velikánskou,
plakal jsem nad bídou v praze i karpatech.
není to ani omítka ke zdivu
pro kolonii v tel avivu.
hořící zrak váš zří tam budovánu –
na písku starých lží ilusi kanaanu,
jak mi tě líto, bído věřících.
vídám tě v duchu, jak jsem tě tolikrát viděl,
když jsem se v mukách za bílé lidstvo styděl,
za sprosté chlapy, krvavý smích.
vidím vás za války, perony uprchlíků,
vidím vás v lžimíru, paluby trosečníků
nad vaky, nad ranci, báseň i středověk;
vidím vás při práci na polích i v děrách,
jak jsem vás míval rád v starcích, chlapcích, dcerách
z jasini, majdanu, volovce, verecek...
urputná sílo k lásce i podivu,
nevykoupí tě v tel avivu.