jen otevříti oči
krvavá houpačka naděje a zklamání,
zklamání a naděje,
ubitému času vyzvání,
tisícům mrtvých vyzvání,
a nic, kromě hrůzy, se neděje.
ztracená léta
poskvrněná krví a špínou,
plivnutím do tváře světa
a nejstrašlivější vinou,
ztracená léta, posvěcená jen hrdinstvím rudé armády,
jako by neměla skončiti.
jako by svlečeného člověka bez vnady
na troskách chtěla vztyčiti.
kdože tě proklel, zeměkoule,
pevninu, moře i vzduch,
žes jako samý vřed a boule,
vydávající puch?
104
kdože tě proklel, lidstvo šílené,
že nenávistí se dusíš,
když bylos plodilo krásné a vznešené,
zas vraždit a ničit musíš?
nikdo tě, země, neproklel,
jsi trpělivá a plodíš,
rány zacelíš zelení, zahojíš bzukotem včel
a ptáky sem na pastvu vodíš.
nikdo tě, lidstvo, neproklel, rozumu nezbavil,
nikdo tu nemá k tomu moci ni sil;
množíš se, pracuješ, tvoříš, zpíváš
pod strašlivým povrchem,
pokoj a klady a krásu vzýváš
nad lží a podvodem.
to nestačí však k vysvobození
z věčného návratu černých dnů,
to nestačí na pevné lešení
pro pospolitost občanů,
pro pospolitost ras a kmenů,
pro mír a tvorbu a řád.
nyní, kdy vše je v krutém plenu
a včerejšek by zítřku cestu zavřel rád,
dnes nad hlomozem lží a vřavou strašných zbraní
105
se nahá pravda klene modrou oblohou,
vše je tak průhledné, jasné jako s dlaní,
příčiny, následky, okovy na nohou,
uzel a meč. – jen otevřít oči,
zírat a zírat čelem k východu,
myslit a myslit se srdcem vzhůru, ať vkročí
poznání v nitro, sváteční pohodu.
a my tu – na úpatí lidské vysočiny
nového světa práce a spravedlnosti –
nezrodily se ještě tak veliké činy
pro dílo lidské pospolitosti,
nespojilo se ještě sobectví tak hanebně s pitomostí
proti nejvyššímu rozumu a nejvyšší ctnosti.
a my tu..., lide můj, nedej zahynouti
v hamižnosti a malosti,
vzpomeň, že železo musíš, dokud je žhavé, kouti,
že za deset smutků koupíš tisíc radostí,
nedej nám čekat, nedej nám hnít:
pod křídly moskvy chceme žít.
106