jen otevříti oči

jen otevříti oči
krvavá houpačka naděje a zklamání, zklamání a naděje, ubitému času vyzvání, tisícům mrtvých vyzvání, a nic, kromě hrůzy, se neděje. ztracená léta poskvrněná krví a špínou, plivnutím do tváře světa a nejstrašlivější vinou, ztracená léta, posvěcená jen hrdinstvím rudé armády, jako by neměla skončiti. jako by svlečeného člověka bez vnady na troskách chtěla vztyčiti. kdože tě proklel, zeměkoule, pevninu, moře i vzduch, žes jako samý vřed a boule, vydávající puch? 104 kdože tě proklel, lidstvo šílené, že nenávistí se dusíš, když bylos plodilo krásné a vznešené, zas vraždit a ničit musíš? nikdo tě, země, neproklel, jsi trpělivá a plodíš, rány zacelíš zelení, zahojíš bzukotem včel a ptáky sem na pastvu vodíš. nikdo tě, lidstvo, neproklel, rozumu nezbavil, nikdo tu nemá k tomu moci ni sil; množíš se, pracuješ, tvoříš, zpíváš pod strašlivým povrchem, pokoj a klady a krásu vzýváš nad lží a podvodem. to nestačí však k vysvobození z věčného návratu černých dnů, to nestačí na pevné lešení pro pospolitost občanů, pro pospolitost ras a kmenů, pro mír a tvorbu a řád. nyní, kdy vše je v krutém plenu a včerejšek by zítřku cestu zavřel rád, dnes nad hlomozem lží a vřavou strašných zbraní 105 se nahá pravda klene modrou oblohou, vše je tak průhledné, jasné jako s dlaní, příčiny, následky, okovy na nohou, uzel a meč. – jen otevřít oči, zírat a zírat čelem k východu, myslit a myslit se srdcem vzhůru, ať vkročí poznání v nitro, sváteční pohodu. a my tu – na úpatí lidské vysočiny nového světa práce a spravedlnosti – nezrodily se ještě tak veliké činy pro dílo lidské pospolitosti, nespojilo se ještě sobectví tak hanebně s pitomostí proti nejvyššímu rozumu a nejvyšší ctnosti. a my tu..., lide můj, nedej zahynouti v hamižnosti a malosti, vzpomeň, že železo musíš, dokud je žhavé, kouti, že za deset smutků koupíš tisíc radostí, nedej nám čekat, nedej nám hnít: pod křídly moskvy chceme žít. 106