jíva

jíva
sivozelenýma očima z kraje lesa, vysokého mechu na křižovatku se dívá. sedmibolestná ti dojímá srdce plné nedočkavých vzdechů, srdce, jež jak ona s půdou splývá. u křižovatky jí dáno kvést raně cudným květenstvím, jež svítí žádoucí jak první políbení rtů, jimž panenství už nelze snést. vposled však se jaro to jí zřítí, děs a muky, na milostné snění. jak je strašný lidských rukou hlad! jíva neví, jíva jenom kvílí. cáry snítek, větve nalomené, spadlé květy musí umírat. ruce na nevinné ukojily slepé vášně, pudy nezkrocené. 11 jíva stojí, svítí zbylý květ, rány zejí na zmučeném těle, míza bloudí, uniká a – tvoří. zchudlý strom chce znova košatět, zmrzačený větve žene směle, s vírou listí do pohody noří. sladká jívo sedmibolestná, co as přinese ti duben příští. budeš zase, pokojná má, ctná, jako žena v krve tratolišti? duben 1939.
12