vyhnancův kraj

vyhnancův kraj
co tajemného pylu leží na krajině, když po prvé ji sličnou zkoumáš zrakem dychtivým, co skryto v lesním houští, v polích na pěšině, než zvolna zevšední vše lačným smyslům tvým. a dědina tu juká z půdy prolámané, propastmi pestrých lomů, strohou výškou hald, nahoru dolů kráčíš zvědav, před čím noha stane, čím roznítí či zhasí zem ten protikladný smalt. pak přijde den, kdy všecko poznals k nezbloudění, tajemný pyl se vpil a zbývá skutečnost: tak málo ohyzdnosti rušící tvá snění a tolik krásy všude, zjevující prostou ctnost. tu znova kráčíš zvědav nahoru i dolů, jak zlatonosným pískem v starém řečišti, ve střehu zrak i sluch jsou ustavičně spolu, co tady zazvoní a co se zablyští. 63 hovoříš se zvířaty, s kvetoucími stvoly, je každý větším zázrakem než všecka tajemství, hovoříš s vápencem, jenž ve skalách i poli, a spolu putujete v dálav hájemství. a jak sem doléhá škleb krvavého běsu a nevíš svého dne ba ani hodiny, tichému kraji líbáš ruce plné vřesu: čím znáš jej líp, tím víc jsi z jeho rodiny. 64