pečárky

pečárky
odešla s pastvin už hovězí stáda, hrazené pastviny v slunci si hoví podzimním pozdním listopadovém, nastavují mu zelená svá záda hladká a dychtivá: kdopak to, kdo ví, nebudou-li už zítra pod sněhem. bludištěm ohrad, kde rosou se třpytí listy a stébla jak truhlice skvostů, vzduchem, jenž pomalu se zahřívá, pod modrou oblohou, blyštivou sítí, sladko je loudat se tichému hostu krajinou, která není spořivá. smrková chapadla obora zdola natahuje sem a nahořkle voní, sojkou se loučí před vánicemi. u cesty vinuté měděná kola s nahatých kaštanů šelestně zvoní v horáckém vanu nad nadějemi. 76 tady se stále jen počasí měří od obce k obci a v zimu se doufá mírnou jak starost přepečlivých žen, když pastvin hladinu bělostně čeří pečárek kruhy. ach, jaká si troufá dozrávat plodnost na poslední den. křížem a krážem se pastvinou loudáš, sbíráš ty koule jak pohádku bílou, tvrdé i křehké, v trávě hnízdící. veškerou něhu a blaženost svou dáš té chvíli samoty s mlčící milou, sestrou i matkou hravou, plodící. zapomněls na svět, v němž zločiny zrají, zapomněls na bolest, vražedné pluhy. a jak je nicotný bělovlasý tlach o bohu, věčnosti, podsvětí, ráji, pozdravují-li tě čarovné kruhy pečárek bílých v slunných pastvinách. 77