Vidění.
Ve kraji Tušení jsem leh’ si do trávy,
snil štěstí pohádky. Má duše, Lohengrin,
na Elsu čekala, by v sňatku posvátném
s ní klekla před Graalem lásky nejčistší.
Dech vůně nových Žití vzduchem chvěl...
Sen věků budoucích mi náhle v duši sáh’,
nad hlavou zjev mi křídly zašuměl
a v duše zrcadle jsem uzřel Vidění:
Své touhy objetí jsem zdvihl žíznivě
a z révy starých snů jsem víno píti chtěl.
Tak blízko nade mnou táh fantom nocí mých,
sen posvěcený duší sbratřených,
tak nízko nade mnou se vznášel archanděl – –
a přec zas ulét’ v mhy, Gabriel Tajemství...
24
Karel Hlaváček
M. B.
Na blízkých pohořích za tichých nocí, kdy v matných plochách nejisté selenové záře třpytí se nejvyšší hroty ledovců v magnetickém odlesku vlahých půlnocí italského nebe, tuším Tě přicházetpřicházet, Spřízněná moje. Přicházíš mněmne navštívit z dalekého SeveruSeveru, z krajin rodinných tradic... Přicházíš pod způsobou vždy jednoho a téhož zpívaného tonu, jako tajemná Píseň v dlouhý advent čekání mého, zvěstovat mi ono tajemné poselství... Jsi tolik ve své bělostné košilce podobna onomu anděli zvěstovníku Neposkvrněného Početí, andělianděli, jak ho známe z tupě řezaných dřevorytů obrázkových biblí, v nichž četla pokolení zraků dávno vyhaslých.
Ač ti beztaktní uzavřeli mněmne přísně střeženou Karanténou, přec budem ve dnech náhlého tání na vysoko položených lukách trhat protěže, sblíženi jsouce intimním vlněním naší pannenské, dosud nesmísené krve. Budeme je trhat z míst věčného sněhu a ticha.
To bizarrní kvítí... Mám je tolik rád, já delikátní a spřízněný uměleček, jenž v subtilnosti a odlišování spřízněných tonů jedné chromatické škály složil všechno své Uměníčko. Ty hvězdice suché, sametového hmatu a lesku... Dám Ti je pak v kritické chvíli rukou chvějící se neznámým jakýms rozčilením v diskretním a taktním pohybu (jenž charakterisoval kdysi mrav pánů na dvoře kteréhosi Richarda) za vypjaté a rozpučelé prsy, plné dozrávajícího mléka příští matky, jako symboly Cudnosti a našeho Studu...
(Trident.)
25