Anaemie.

Karel Babánek Fr. R. Bergmann Vilém Bitnar Sigismund Bouška Otokar Březina Xaver Dvořák Milan Fučík Karel Kamínek Jiří Karásek ze Lvovic Bohuslav Knoesl Julius Alois Koráb Josef Leda František Merta Stanislav Kostka Neumann František Sekanina František Soldan Viktor Souček František J. Zeman Luisa Ziková

Anaemie.
Noc jižní, lhostejná se zastavila zvolna, smích smutný, ač tak intimní v svých retech, přec jen smích... a fixní idea má k všemu blahovolná ji zvolna dohání příznačnou chůzí nesmělých. Jdou tmavým údolem dědičné Anaemie, kde před věky vše vybledlo a vzduch je prořídlý, kde měsíc morosní, jenž k ránu vzchází, mdlý je, a kudy ať kdo šel, byl jednou pro vždy rovněž mdlý. Jdou mlčky... Občas zakašlají starostlivě, a vznětlivé pak zastaví se v mlze průhledné, a k Alpám, nahoře jež klečí nehnutlivěnehnutlivě, nad čelo každá po kradmu svou ruku nadzvedne... A zase jdou... Žel, s vědomím, že kolem v přítmí nic nedokvetlo, nedozrálo jemnou závratí, že otec vinnen tím, že sebe sladčí: přijď mi nic vrátit nemohlo a nemůže a nevrátí. 26 Gustav Jaroš
Vážený pane!
Děkuje Vám za laskavé pozvání, lituji, že se almanachu Vámi projektovaného nemohu súčastnit. Vinohrady, 17. ledna 1896. Poroučím se Vám v úctě
G. Jaroš.
27 Karel Kamínek
Konec písně.
Uprostřed hovoru chytil ji za ruce a přitiskl ji k sobě. Sladké chvění prolétlo jí nervy, celou velikou škálu rozbouřených tónů, prosycených vášní, sdělilo jí rozpálené jeho tělo. Mdloba v příjemném zladění postupovala jí údy. Ale pak, když poznala, že chce se jí zmocnit, vzbudil se v ní odpor. Bránila se, tlačíc mu prsa oběma dlaněma. V slabých jejích rukou rodila se veliká síla. A nevědouc co počít, všechna zmatena náhlým jeho útokem, udeřila jej pěstí do tváře. Pustil ji. Zaklel jenom a dal se do smíchu. Řezavého, hrubého. Byl zrudlý, s očima divoce planoucíma uprostřed obličeje, skřiveného lačností nenasyceného dravce. Prošel několikráte pokojem, nevšímaje si jí. Zůstala na pohovce. Jenom pomačkané šaty trochu upravila. Smutek, velký, těžký,těžký jako stín hřbitovních vrb, ji plnil. Měla ho ráda, protože zdál se jí býti tak čistým. Měla ho ráda pro celý ten jeho myšlenkový svět, v němž žil, pro jiskřivý fond jeho mozku a pro nenávisť všehovšeho, co bylo všední. Žár jeho celé bytosti padal jí do duše. Ssála ho. Neměl těla. – Jako fantóm připadal jí někdy, jako sladký sen, když přemýšlela o jeho řečech. V nejhlubších záchvěvech jeho nitra kotvila její láska. A byl jako jiní! Díval se jenom na její tělo. Duše neviděl. Nechtěl jí ani tušit, nesledoval, jak se zrcadlí v jejích slovech. Při hovorech o něčem, co ji dovedlo plně zaujmouti, přemýšlel, jak by se stala jeho. Rozčilovala ho. Proto chtěl ji za ženu. Aby mohl ji užít, kdykoli by chtěl. Maitressou jeho měla být. Nic více. A zaplatit jemu svým věnem. Fuj! jak to bylo hnusné!
28 Prostituce manželství! Bestiálnosť chráněná zákonem! Vše, co uvnitř vyrostlo za řadu let čistého, co vykrystalisovalo se v květ, co bylo vonné a sladké, řítilo se v bouři vášně v nic, spalovalo se ohněm vilných těl a zbýval jen pláč unavené duše, vypuzené z vlahé oasy myšlénky v rozpálenou, suchou poušť prostřednosti, zmírající na oltáři odkrytých vnad lidského zvířete. Tak soudila. Nic nezbylo z její lásky. Jediným vzmachem surové ruky trhal ji dolů, v bláto, jehož se děsila, štítila. Propasť mezi nimi se utvořila a uprostřed ní v divokém kankánu jásalo pohlaví. Opovrhovala jím a měla chuť vrhnouti se na něho a mstíti se za svoji krátkozrakosť, za svoji hlouposť. Mezi nimi není přece možno přátelství, duše jejich jsou si cizí, neznají se a za kulisami jejich řečí vystrkovati bude vždy mefistofelskou hlavu šklebící se vášeň, rozdíl muže a ženy, magnet jejich těl, přitahujících se v divokém plápolu a topících se v bařinách barbarství. – Plodit děti, křiklavé to svědectví nedostatečnosti rodičů, proto, aby nešťastné spolužití učinili šťastným, aby přiblížili dvě duše, cizí sobě a žijící vedle sebe v bídě a strádání, v umrtvování a v asketickém sebezapření, jak jest to ubohé, nízké, podlé, jak nemravné, hnusné! Zapomněla na něho, uvažujíc. Chodil domů pokojem, usmívaje se skřivenými koutky. Nevěděl, co by řekl po nezdařeném pokuse. Rána ve tváři ještě pálila. Vzal svrchník a oblékal se. Probudilo ji, když se zastavil a jednotvárný, kobercem přidušený zvuk jeho kroků usnul. Vytřeštila oči. Pálilo ji tělo, jako v horečce hrály všecky nervy. Něco neznámého, dosud nepocítěného jí prolétlo, naplnilo ji a volalo o pomoc. „Kam jdete?“ „Kam – no – to víte“,víte,“ řekl ostře a ohlížel se po klobouku. Uhodla: půjde k ženám, k ženám. Kam jinam by šel? Žena jako žena. Ale nepůjde přece tam k těm živým strojům k napájení mužského dobytka, k těm bezduchým tvorům bez ženskosti – on – – Cítila, že slzy tlačí ji v hrdle a zakalují zrak. Cosi, jako tajná žárlivost, dole, docela nejhlouběji v duši jí klíčila. Dělit se! Bože, jak je hloupá!
29 Poklonil se suše a prohodil, stoje u samých dveří. „S bohem.“ Vstala. Přece neodejde – jen tak – – – Byla sama v pokoji. Venku na chodbě slyšela kroky. Jednotvárné, jak rozsévají po tichých prostorách domu kamennou ozvěnu. Přejela tváře oběma rukama a běžela ven. Ticho... Vidět ho ještě musí – musí – musí – – Vrátila se. Vyrazila vyhlídku. Čistý klid večera vpadal z ulice. Spatřila ho, jak jde, rychlým, nervósním krokem. Pak klesla na okno a slzy vyrazily prudce. A plakala jen – a plakala...
30 Jiří Karásek

Kniha Almanach secese (1896)
Autor Karel Hlaváček