VEČERNÍ IDYLA.
Malé dvě bérky na stráni,
s obláčky v letu havrani,
z mechu rty květy špulí;
obloukem struži přepíná
střemchy keř – k olši kalina
rozvita v pol se tulí.
Bělrouné, tiché berušky
své hlavy v mechu podušky
na teplou výsluň kladou;
jim poblíž v očka vesele
hoch,hoch jako kvítek jetele,jetele
pastýřku líbá mladou.
„Pověz mimi, hochu, nad hlavou
kam ty obláčky poplavou,
kam ku spánku se schýlí?“
Hoch líbá děvče do tváří;tváří:
„Do nebe jdou tam k oltáři,
je milá to a milý.“
„Vidíš tu hvězdu ze zlata,
jak překrásně jest rozňata, –
tam snad ten párek stane?
[5]
tu modrou průzrač v nebesích,
na čele hor ten padlý sníh,
z nichž milý ochlad vane?
Slyšíš ty ptáčky šveholit,
z jichž zvuků v srdce slétá klid,
k sladkému vábě snění?
Cítíš tu vůni, jejíž dech
se vzduchem vznáší z keřů všech,
až se to v ňadru pění?“
Než hoch, v svém oku teplý jas,
necítí, nezří takých kras,
sladko inu, volně v duši;
v náruč svou tiskne milou druž,
líbá a vine úž a úž,
prudčeji srdce buší.
Na nebi hvězdic na tisíc,
v jich středu luny bílá líc,
tesklivá tak a bledá;
červánkových vždyť růží květ
opadl již a k moři slet
a mha jej kryje šedá.
A ruku v ruce pospolu
hoch s dívkou kráčí k údolu,
před nimi béry snivé;
poslední vzdech a ruky stisk –
na zápraž chatky měsíc blysk’
v loučení bolné, tklivé.
6
Jan Calvi.