Dědoušek.
I.
Často spolu sedávali
v zimě jsme u teplých kamen;
v kamnech vesel praská plamen,
venku mráz jak oheň pálí.
Ve tvůj klín svou hlavu skláním,
u nohou tvých sednuv sobě,
a upřeně patřím k tobě,
když jsi počal s povídáním.
Jací to kdys byli reci:
milovat a válčit znali,
za vlast, dívku život dali,
lože v poli, ne za pecí!
[85]
Vlasti volnost vydobyli
– mnohý arciť dokrvácí –
pak se v milky lokte vrací –
oj! to praví reci byli!
A jak naslouchám tak tiše,
mladá ňadra touha plní,
mladá ňadra dmou se, vlní,
mladé srdce sotva dýše,
a tou dětskou duší tane:
kéž bych, muž až ze mne bude,
té mé drahé vlasti, chudé,
jak děd praví – upoutané,
mohl volnost vrátit zase!
Vlasti volnost vybojovat,
sobě dívku zamilovat – –
ach tak snil jsem v onom čase!
86
II.
Mé dítky, jenom užívejte mládí
a buďte veseli,veseli jak dědek váš.
Nechť nikdy hněv a zášť vás nerozvádí,
leč láska těsněj’ víže svazek váš.
A v úzkém kruhu, za důvěrných řečí,
když víno v sklenkách pění se a zvedá,
a malátnost i smutek rychle léčí:
též na svého se rozpomeňte děda.
Milujte tak, jak já jsem milovával,
tak vroucně, věrně po celý svůj věk
a neklesejte, nechť se řítí nával
všech strastí na vás, nechť vás stíhá vztek.
Milujte vlast svou více nežli děvu,
vždyť ona trpíc pomoc u vás hledá –
a při lásky i při válečném zpěvu
též na svého se rozpomeňte děda.
A jestli vám kdy štěstí bude přáti,
že rodinný si založíte kruh,
že z různých končin v domov svůj se vrátí
a druha z mládí opět najde druh:
když v zpomínky se dávné stápějíce
tak jako tehdy druh si k druhu sedá –
mne nebude snad mezi vámi více –
nuž na svého se rozpomeňte děda.
87
Své dítky učte, čemu já vás učil,
by milovali víno, děvy, zpěv –
a za vlast, by jí nový život vzpučil,
by rádi dali statky své i krev.
A dosáhne-li vaše toho snaha,
že opět zardí vlasti tvář se bledá, –
že opět volna, šťastna naše vlast, ta drahá:
též na svého se rozpomeňte děda!
88