Almanach českého studenstva (1869)

Akademickým čtenářským spolkem v Praze vydaný na památku jeho dvacetiletého trvání, Bohumil Adámek, Dominik Beznaděj, Svatopluk Čech, Jaromír Čelakovský, Bohuslav Čermák, Otakar Červinka, Josef Slavomír Čipera, Josef Dvorský, Josef Otakar Forchheim, Jaroslav Goll, Gustav Heš, Otakar Hostinský, Alois J. Jizerský, Alois Kotrbelec, Miroslav Krajník, Václav Kropáček, Jaroslav Lisec, Ferdinand Marjánko, J. Kyril Maryša, Emanuel Miřiovský, Jaromír Nečas, Julius R. Nejedlý, František Ladislav Polák, P. J. Přibylovský, Ladislav Quis, V. Sázavský, Josef Václav Sládek, František Šimeček, Václav Šnajdr, Václav Šolc, Josef Toužímský, Hanuš Věnceslav Tůma, M. Turenský, S. Velen, August Vlašímský, Jan Vraný, Vojmír J. Wünsch, August Zátka, V. Zikmund, Želmír

Diplomatická verze Ediční verze
ALMANAH
ČESKÉHO STUDENSTVA
AKADEMICKÝM ČTENÁŘSKÝM SPOLKEM V PRAZE vydaný na památku JEHO DVACETILETÉHO TRVÁNÍ.
USPOŘÁDALI: OTAKAR HOSTINSKÝ, SVATOPLUK ČECH A VÁCSLAV ŠOLC.
V PRAZE MDCCCLXIX.
[I] Tiskem dra. Ed. Grégra v Praze 1869. – Nákladem akad. čten. spolku.
[II] OSVĚTOU K SVOBODĚ!
[III] Bohumil Adámek.
Kytička.
Kde„Kde jsi, můj orlíku, kde jsi to lítal – abys byl hvězdičky po nebi čítal!“ „„Nečítal hvězdičky, lučinou chodil, co jsem tě, děvčátko, v neděli vodil. „„AA když jsem kytičku počínal víti, všecičky květinky v ní chtěly býti. [1] „„AA když jsem všecky je nemohl bráti, musel jsem přesvatý slib ten jim dáti: „„odod každé květinky mimo kytičku zkázání vyřídit – jednu hubičku!““ Sotva že děvčátko kytičku vzalo, ihned se do deště hubiček dalo. Darmo se děvčátko, darmo se brání, – však je to květinek po celé pláni! 2 Dominik Beznaděj.
Tajemná kovárna.
Srdce – malinká kovárna, v ní se v plamen duje, malým kladivem, však pádným stále se v ní kuje. Kuje se tam lesklobarvá ocelová páska, jíž svět celý lze opnouti, kuje se tam – láska. – Milenec svou dívku k prsoum v roztoužení tiskne – v malých kovárnách to náhle utajeně výskne. [3] Jiskry z okének tu černých žhavým srší bleskem, až se kolem ozařuje růžovým vše leskem. Kladiv rázné lze tu rány slyšet – uchu mílo; tu i tam chtí ukovati pevnější snad dílo? – – Stojí malinká kovárnakovárna, rozvalená, tichá; a to pádné kladivo v ní ani nezavzdychá. Okenéčka uzavřená, zídka pustá, bledá; marně za ní očazenou oko život hledá. Příliš silně kladivo snad na té pásce kulo, že se outlounké srdíčko i s láskou sesulo? 4 Svatopluk Čech.
Bouře. Mořská fantasie.
I.
Modlitba dívky před kaplí na břehu.
Ó hvězdo mořská, matko milosti, ve sváru živlů mír svůj rozhosti, a vlídných očí pokynem rozežeň burných vichrů sněm, ó hvězdo mořská! Ó hvězdo mořská, slze stavící, drž nad korábem mocnou pravici, zahal jej v plášť své záštity a stěžeň zacel rozbitý, ó hvězdo mořská! [5] Ó hvězdo mořská, duší touha mi zadouvá jako vítr plachtami, o kněžko čisté lásky tyty, již stěžeň zacel rozbitý, ó hvězdo mořská! II.
Píseň plavců o lodním mužíkovi.
Lodní mužík – ten si vodí vám co šlakovitý šlak, jako klíšť se drží v lodi – (povídá to starý Jak). V kazajce a pruhovaných spodkách jako marinák v plachtách sedá rozfoukaných – (viděl ho tam starý Jak). Rád má lidi – plavců děcka uhýčkává; sklenku však nad stvoření kochá všecka – (zrovna jako starý Jak). A kde skoupý na výčepky soudek proň, tu cpe si vak, a prach lodní stírá s trepky – (na to důkazy má Jak). 6 Hledá sobě lepší bydlo, s lodí ale amen pak: zkáza sedne za kormidlo, utone – – (kříž dělá Jak). III.
Zpěv hocha v koši na stožáru.
V košíku vysoko v hnízdě co pták vysílám široko bedlivý zrak. Otec můj koráb, voda má matka, plachty mé sestry, stěžeň má chatka, veselé jsem hoše, prozpěvuju s koše: La la la! V jiný se vykrádá lodní duch stan, bouře loď ovládá ve hvizdu lan. Pode mnou loď se kolíbá prudce, za vlasy rvou mne vichřice ruce, sápou plachtu v poli, já však ve vrcholi: La la la! 7 Pod nohou stožár mi chví se co děd, a blesků požár mi zalívá hled. Nech stěžeň praská! V mokrém tam hrobě voda mne matka přitulí k sobě krystalnými lokty a vln šeptnou klokty: La la la! IV.
Písně jinocha u kormidla.
PonořilasPonořilas, zlaté dítědítě, nohu v písek sypký, rozhodilas tenké sítě na hemživé rybky. Rybářko ty sladká, malá, s vodních hlubin děcky v sítěs své též pochytala myšlénky mé všecky. *** S větrem, jenžto tuhou měl se plachtami válku, s mrakem, který uháněl nad hlavou mou v dálku, 8 s vlašťovkami ve vod lesk topícími křídla, myšlének mých létal stesk v daleká tvá sídla. *** Opět vidím milé břehy, kde tě oko uhlídlo – ale v mracích blesků žehy a bouř’ láme kormidlo. Do čela mi pěnu práší vlny rozšklebené zášť – hvězdo moře, nad tou naší svatou láskou rozviň plášť! V.
V kajutě.
Dívka (ve visutém lůžku). Bojím se tě, můj otroku! Šílenství ti hárá v okuoku. – Černoch. SpiSpi, má mladá, spispi, má panípaní, ve velkého ducha dlani, spispi, má paní, spi! 9 Já jsem černý, ty jsi bílá, musselín tě obestýlá jako peruť mhy, spispi, má paní, spi! Spi, má paní, v bouře ruchu, perly blýskají ti v uchu jako hvězdičky. Ty jsi světlá, já jsem tmavý – v luzném vlase plápolavý diadem ti tkví – spispi, má pani, spi! Spi, má mladá, spispi, má paní, ve velkého ducha dlani, spispi, má paní, spi. Brzy budem bílí oba, jasnými nás vodní koba spojí prsteny – spispi, má paní, spi! Dívka. Slyšíš, slyšíš, můj otroku! Jak to praská v lodi boku...? Černoch. Já nejsem otrok, vsak slavný jsem král, před časy Sudan se pěsti mé bál, 10 zlatý kruh okolo lýtka mi plál, ve vlase perly – ba slavný jsem král! SpiSpi, má paní – koráb letí cizím břehům do objetí, na něm okov zní – spispi, má paní, spi. Ba nejsem otrok, jsem veliký král, jemuž plášť tygří kol ramenou vlál – spispi, má paní – dollar zvoní, pod bičem se ze zad roní černých potůčky – spispi, má paní, spi. Ale teď opět jsem veliký král, slyš rachot bitevní – zvoní cimbal... Nespi, drahá moje mílko, zulíbám ti bílé čílko a korálné rty, milko, neusni! Dívka. Nech mne – Satan ve tvém oku, udusíš mne, z lodi boku voda vplývá, zhynem v toku, pro Ježíše, můj otroku... 11 VI.
Na palubě v bouři.
Kuchtík (vylézaje z dola). Pod palubou vody jako v žumpě. Lodníci. Vyvalíme soudek, bratři! Kapitán. K pumpě! Lodníci. Marné řeči, nepůjdem! Kapitán. Však já vás bičem naučím se modlit zdrávas! Lodníci Ha ha ha! Kapitán. Vám k smíchu, však si ticho zjednám brzy. Jedni. Rozpařme mu břicho! Jiní. Přivažme ho k stěžni, nechať patří na orgie naše! 12 Ostatní. Dobře, bratři. Jinoch u kormidla. Vše se bortí, lodník plaší s vlnami se o přítrž – hvězdo moře, nad tou naší láskou jen svou ruku drž! Lodníci. (vyvalujíce soudek na palubu). Plnýť celý – ani šplechu – však ti dopomůžem’ k dechu, jen co vyjdeš na palubu, kapitán ti zacpal hubu lakomý, ha ha ha lakomý. Vodní řasa, staré dítě, za to věnci ověsí tě, opláchnou tě jasné brody, napiješ se slané vody jako my, ha ha ha jako my. Z kajuty křik. Pro Ježíše, můj otroku! 13 Sbor opilých lodníků (křepčících okolo stožáru): Hezky, hezky do kolečka toč sese, brachubrachu, beze strachu, kdo se bojí, ten je bečka, ple – ple – ple – plesnivá bečka. Ženy (lomíce rukama). O Mar’je, shlédni na nás s hůry a rozptyl hvězdným pláštěm chmurychmury. – Sbor lodníků. Kdo se modlí, ten je bečka, ple – ple – ple – plesnivá bečka. Ženy. Ty, ježto v nebešťanů kůru roníš pablesk hvězdný skrze chmuru v bezdny, ó slítuj se, hle pod nohama nám otvírá se bezdny tlama a kolem rozsápaná luza – ó hrůza! Sbor lodníků. Celý svět je be – be – bečka, ple – ple – ple – plesnivá bečka. (Stožár se řítí s děsným praskotem.) Hlas se stožáru. La la la... 14 VII.
Dva pobřežní loupežníci.
První. Nu, co’s zlovil? Druhý. Hoch tu v písku bledý – známých tahůtahů. – První. U svatého Bedy! Totě věru našich břehů dítě. Míval děvče, tamtam, kde na skal štítě v dálce chatku rozeznáváš v šeru. Odplul kdysi – v dálku obemženou, dívky prsten s sebou nes’ – Druhý (prohledav ho). a věru s jinou také nevrátil se cenou. První. Prstýnek mu nech a v moře zpátky ponoř ho... Druhý. Ha! dívku skok tam vrátký v moře vnes’! Teď bílé vznáší dlaně z vlnvln. – První. Toť ona! Pomodlem’ se za ně! 15 VIII.
Tlum rybářů u kaple.
Ó hvězdo mořská, kotvo naděje, svou svatou dlaní uhlaď peřeje, a vodním šlářem v propasti svou zář dej mrtvým účastí, ó hvězdo mořská! Ó hvězdo mořská, zdroji života, ať bouře zlá i koráb ztroskotá, ty na dně hlubin novou chýš z těch trosek lásce vystavíš, ó hvězdo mořská! Ó hvězdo mořská, mír svůj v rozruch vlij; již králi bouře hromný vyviň kyj’ a z trosek lásce – hlas náš slyš – tam na dně věčnou vystav chýš’, ó hvězdo mořská! 16
V pytevně.
S klenby pochmurné, své světlé slze na dlouhý stůl cedíc, lampa visí, pod příkrovem tady jako v mlze mrtvoly se odstiňují rysy. Zableskl se nůž a z pod přikrývky vynořil se obraz – mrtvé dívky. Něžná podoba: ach málo vesen peřesté své zvonky věšelo ve vlas zatmělý, jenž poroztřesen na ňádra tu splývá, na čelo. Hle! jak ve rtů jemném rozesmeku perly blýskají a v oblém víčku modra kmit – jak smutného i vděku smrti stín přidává tomu líčku! [17] Oj což vázne nůž tvůj u povětří nad obětí krásnou, muži vědy? Želíš jí? Jen bodni! Neušetří toho červ, co změkčuje tvé hledy... A přec duše lká, že vichr zkázy rozškubal ten věnec vábných květů, a že v hnízdě zeleného mlází ubil city, než dospěly k letu... Jaké to myšlénky v lebku starou derou se, jakoby vinní parou byla těhotna – což moje hledy poprvé zří smrti obraz bledý? – Co se skví tu na prstu? Aj tenký zlatý kruh – jak mnoho obestírá – duše tvá doň sladké upoměnky vepřádá, jak uvadlé si sbírá listí v hnízdo opuštěné jeseň... Prsten zdvíhaje, hled vyslal přeseň k dívce umrléumrlé. – Však ta, ó divy! zdvihá se, zrak pootvírá snivý, hlavinku ve světel diademu týčí, ručku popodnáší k němu, sedíc na stole – v dol nožka zklouzla a lká hlasem plným smutku kouzla: 18 „Vrať mi ten kroužek zlacený, ty muži chladné vrásky! Onť žehnaný a svěcený posvátnou slzou lásky. V něm více dřímá tajných věd, než chápe leb tvůj suchý, onť ode mne jak amulet odhání černé duchy. Ten prsten ať se s prstem mým již více nerozstane, až s něho žárem světovým co zlatá slza skane! Vrať mi ten prsten zlacený, ty muži chladné vrásky, onť žehnaný a svěcený posvátnou slzou lásky...“ Ach ty zvuky! Jako hlahol zvonů rodné vísky provívají jej, zdá se mu, jak poznával by onu bujnou kadeř, vábný obličej – prsten písmem, zdá se mu, obtáčí jmeno jeho – je mu divno, k pláči – utřel zrakzrak. – – 19 A hle! tu nepohnutanepohnuta, smutnokrásných, neznámých však rysůrysů, leží mrtvola – a zlatokutá proužka v ruce, tenká, bez nápisunápisu. – Prsten padnuv smutně pozazvonil a nůž k řezu hlavnímu se sklonil... 20
Umírání.
Ve světla a temna věčnemvěčném sporu mrká jizba, hrob to dřevěný, hodin starých, pradávného vzoru, ozývá se tikot se stěny. Zdrávasy v to nahrbená šepce žena, klokoč řadíc ku klokoči, pod lalochy chatrného čepce tisíc vrásek, pláčem spuchlé oči... „Matko, dusno, dusno tu až běda! Otevři! Snad navštíví mne dech jara vonný, motýl neposeda, a zpěv hnízdy ověnčených střech. Tady trámů učazených tíseň drtí mne – ach pootevři trochu – vlhkých zdí mne obestýlá plíseň –“ „„Nemluv, šetř se, ubohý můj hochu!““ [21] „Aj co šetřit – život můj již v koncích – ven chci, ven! Tam v stínu vrcholů umříti chci na modravých zvoncích v šumu lesním, ptačím šveholu. – – Což mé ptáče? Utichlo snad v hoři? Pusť je po mém skonu, ať mých trosky okovů též jeho žalář zboří...“ „„NehřešNehřeš, synu, nebuď černé vozky!““ „Ptáčku můj, jak sproštěn puchu, prachu vazby dlouholeté, po chuti v modru čistém, v červánkovém nachu omočíš svých konce perutí, usedneš snad, zapolítnuv v dáli do vln vlasu, po nichž nesplnění snové mí se často kolébali...“ „„Ach! to věčné vozů rachocení!““ „MatkoMatko, ne! – to není vřava všední – slyš, to buben volá k útoku děvy volnosti – jen popatř, vzhledni, jak jí pěkně sedí po boku... Pusť mne, matko! Tady umřít nechci – – ven tam, ven; slyš bubnů rachot v dálidáli, pušek hromy, jásot, koně řehcí – –“ „„BožeBože, synu! – smysly se mu kalí –!““ 22 „Sem tu korouhev, ať okane mne celého svým zlatým třepením – u předpřed, orle, perutě své temné pod oblačním rozviň sklepením, orle můj, ty myšlénko má svatá! BratříBratří, u před,před bouřící co mraky! V ruce palaš, v čele hvězda zlatá...“ „„Běda, vstává – ztrhané má zraky –““ A zdvih’ jinoch úsilím se divým polou z lože, vznesl ruku v před, ocelem jak by chtěl máchnout křivým; zaplápolal zrak mu naposled, jak by v dumy nejsmělejší žehu pod kadeří, kdy v ní přílba trůní, při praporu zlaté třísně šlechu ve hruď bujnou, kdy hrom bitvy duní... Zaplál na posled a zhasl náhle, čelo sklonilo se na pelesť hrdě vypjaté – rty ztichly zpráhlé – na hruď klesla rozhalenou pěsť. Schýlila se matka uchem bdělým ku synu, zda rtové drazí dýší, však jen hodin vetchých nad zemřelým uslyšela tikot v děsné tíši. 23
Má poesie.
Poesie má je pravšední, setkáš se s ní všude: ku slepci si v kapli přisedni, on ti ji zahude. V roztlučené vozky svítilně pod plachtou se kmitá, hvězdou na vod utonulou dně rákosu se chytá. Pod chaloupky čepcem sněhovým v zimě bájky bájí, dívčí vrkoč rosným květem svým ovinuje v máji. Nad kolíbky stinným obloukem „Hajej, hajejhajej,“ šepce, a síť hebkou s šerým pavoukem v dědů spřádá lebce. [24] V korouhve se rozstřílené v cár zlatou tříseň choulí, divochům zas šípů metá zmar u kožené touly. Poesie má v hor mračný štít hromu mlatem buší, všude, věčně v sluch ti bude hřmít – byťs i zacpal uši. Poesie ta, kdy v ohně soud lid mé písně stočí, plachou ještě bezecenný troud jiskřičkou obskočí... 25 Jaromír Čelakovský.
Tobě.
Pozíral duch můj do budoucna, vyhasly moje oči v lebce a duše, jež z nich mluvívala, jen bolně umořena šepce: Marie má! tou nocí temnou zdaž věrně budeš bloudit se mnou? – Až žertvou můj se život stane myšlénky velké, tužby jedné, hoj, zatemní se moje nebe, má hvězda sklesne, zhasne, zbledne,– Marie má! tou nocí temnou zdaž věrně budeš bloudit se mnou? – 26 Snil jsem, že vše nás opouštělo, a nezbyl nám,nám než jeden známý, všude, kde jsme sklonili čelo, co věrný přítel plakal s námi: to láska naše nocí temnou při tobě byla, byla se mnou. 27 Bohuslav Čermák.
Z písní.
I.
Ta bujná kadeř havraní, Ta bujná kadeř havraní,
 tvých očí křídla věrná, o pojď, o pojď na prsa má, má holubičko černá. A strhni kámen hrobový, tam sburcuj toho spáče, o zbuď to staré srdce mé, ať v nové písni pláče. [28]
II.
Od prahu jsi mne vyhnala Od prahu jsi mne vyhnala
 jak žebravého mnicha, však slz já proto neroním, mé srdce nezavzdychá. Však přijde čas, kdy vzpomeneš, žes zašlápla je chudé, a slzy horké proleješ, – než pozdě, pozdě bude.
III.
Ta láska pablesk zlativý, Ta láska pablesk zlativý,
 paprslek ranní sluníčka, tak krásná, vábná, prchavá, jak nitka žhavá, teničká. Na čele, líčku nepálí, přijde-li ale do očí, což často vnikne hluboce, v srdci plamínkem vyskočí. 29
IV.
Ta láska má,má jak černý šlář Ta láska má,má jak černý šlář
 mé smutkem čelo halí, jak havran klove na srdci, v něm divým ohněm pálí. Ta láska má – večerní stín, to příšera spíš pouhá; šlo slunce spat, šlo slunce spat a přede mnou noc dlouhá. –
30
Vínek z myrtí.
Já z myrtí vínek uvil jsem a na srdci ho nosím, tys na rtu svém ho světila a já ho slzou rosím. Však vadnevadne, milá, vadne mi a list po lístku padá,padá jak slova z lásky písničky, již srdce lkají mladá. Jak slova z naší písničky té sotvy dozpívané, jak z našeho snu obrázky ty matné, potrhané. [31] Snad žel je nám těch obrázků, však žel je jiným taky a mnozí jsou, co hledají je teprv nad oblaky. Snad žel je nám té písničky, však neželíme sami, vždyť mnohý, co teď zpívá ji, zas truchlit bude s námi.
32
Co po tom?
Neplač, neplačneplač, moje milá, jsi tak krásná a tak mladá, co po tom, že zítra jiná u oltáře vínek skládá? Neplač, neplačneplač, moje milá, co po tom, co zítra bude, co po tom, že nepožehná pan páter té lásce chudé? Co po tom, že hlava zšílí a že líčka vybělela, pan páter dvě ruce sváže, co po tom, zda srdce celá? – [33]
Na mostě.
Tys šla po mostě kamenném jak ze pohádky víla, mně divně bodlo u srdce, já sotvy znal tě, milá. Ten skvostný šperk, ten pyšný šperk, to hedbáví a zlato, ne, má to není panenka, já přísahat chtěl na to. Ta chudá byla, prostičká a nevinná jak děcko, a přec – ten pohled v oko tvé, v něm uhodl jsem všecko. [34] A v duši nářek šílený, mně v očích slzy stály, těch škoda trpkých slziček, je lidé pošlapali. Ve kamen horký vtlačili a kámen citu nemá, sic byl by se byl prolomil pod námi pod oběma. 35
Smutná je ta naše láska.
Smutná je ta naše láska,láska jako planá růže v poli, přece pro ni oči pláčou, přece po ní srdce bolí. Smutná taky naše byla, bujně zkvétla, zašla záhy, na písčinách živobytí bez rosy květ, beze vláhy. Smutná taky naše byla, píseň stará, otřepaná, slasti trochu, víc je hoře, lépe jí, že pochována. [36] Smutná byla, zašla záhy jak ta planá růže v poli, přece pro ni oči pláčou, přece po ní srdce bolí. 37
Oj snové mladí.
Oj snové mladí, štěstí jiskry lhané, udušené slzou vyhaslého zraku, vy květy pyšné, v prachu pošlapané, hrdé k nebi stavby utonulé v mraku, jen chudé mi trosky, chudičké z vás zbyly a ty lidé zlí mi dávno vyhladili, z očí slzy vzali, v srdce kámen dali, a jen píseň truchlou k těše ponechali. Urvou-li mně píseň, stesky ještě chudé, ach co po tom ze mně, ach co ze mně bude? – – [38]
O té krásné lásce mladé.
O té krásné lásce mladé zpíval jsem jak jiní v světě, při měsíci, hudbě ptačí, kolem vod, kde jasmín květe. O té krásné lásce mladé, kdy kol čela sníčky zlaté, v očích hvězdy, v srdci struny k sladkým zvukům rozepjaté. O té lásce – dávno tomu, co živa jen v rozpomnění, co to srdce,srdce jak hrob pustý bez památky – bez znamení. [39]
Marina Dmitrevna.
I.
Ne to kouře větrem pochvácené v sežloutlém se buřanu potácí, ne to mraky stepí rozvalené, temné mrakymraky, hučící buřnáci; tatarská to orda tmíc se v dáli kouře valem, bouří v step se valí. Tisíc jezdců, dobrých tisíc koní, o třemeny jatagany zvoní, blýská kopí, toul na pleci tmělý, ostré drnčí kalené v něm střely. Sdupán buřan, zem pod nimi stená, v prachu mládci, na komoních pěna, skok za skokem pestří turbany se, pestří pasy, blyští kaftany se. Hoj, jak děsně bunčuky se hříví, větrem vzdmuté, s půlměsícem zlatýmzlatým, 40 a nad nimi s křídlem kropenatým supů hejno pochod skřehá divý. Hoj, jak kotly víří, trubka kvílí v bujný ryk, že vzduchem pozatřese, jak by řinkot, šum v dupoty bilybily, v dál i šíř se temným hromem nese. Hoří oči, pěsť se v ocel vtíná, prsa šíří, ret se v ret zapíná, v sedlo puška mlátí, ořům v boky, praská řemen pod divými skoky. Dále dál, ta vřava rozkypělá po stepi se valné rozletěla, ne zaskočit, zvěř polovit, zlapat: v rum vše zvrátit, zdrtit, rozešlapat. II.
Bílá církev, devět věží na ní, křížů skvoucích, třikrát tolik bání, kol do kola zdi jsou, zdi sivoučké kol do kola, mohyly nizoučké. Šemře bříza, pohazuje hravě sporý stín tu ode hlavy k hlavě, drobné kvítí travou rozvlečené, přes nápisy staré mech se klene. Duma těžká mile dřímá v chladu nad atmany pohřbenými v řadu, 41 na molodců pěkná spadá čela, hrdá čela, bohatýrská těla. Smutno, teskno; žalobné jen ptáče truchlý trén kdys v písni tu vypláče, dálné ržání, stepi šum jen vzruší mrtvý klid co zpomínáček duši. V chodbách jenom chrámových kol lodí dlouhobradý v habitu mnich chodí, chodí, chodí, z breviáře čítá, někdy píseň zavzní pospolitá. Zvoní zvony se všech pěkných věžívěží, hlas veliký, slavně vyzvání se, šírou stepí tklivý hlahol běží, daleko po stepi roznáší se. Živo v církvi, k stu tam světel hoří, vůně libá klenbami se šíří, a před církví jarobujní oři, s nimi mládci, páni bohatýři. Zlatem kurtky, cholosně jen svítí, září zbraně, kolpaky jak kvítí, mezi nimi černých vlasů, očí, děvušky se pestrým pasem točí. A je smíchu, žertu do hýření, že až slzy poskakujou v tváři, že až k divu, podivu škádlení nenavolí se tu mladí, staří. 42 Přijel, skočil s černého komoně Donec atman, ostruhama zvoně, sjela za ním, pěkně seskočila nevěsta jak holubička bílá, za ní z trojky – pohled přemalebný – starou matku vynáší svatební, s otcem hosté přijelipřijeli, kozáci; celý průvod do chrámu se ztrácí, v pravo, v levo od oltáře staví, podle přízně, cti, junácké slávy. Milo hledět na ten skvost, tu krásu, atman v strojném všecek vyšňoření, po bok jemu v těžkém ve atlasu Dmitrevna se do andílka mění. Milo hledět na tu svatby matku, v sarafánu jak o velkém svátku, pana otce, jak se staroch točí, panen, družky šperk, vrkoče, oči, na molodce statné, družbu mládce, jak se škrobí, pohybuje hladce, kloní, pýří, hrd zas hlavu sází – – – milo, milo, že až zrak přechází. Ticho je, dech neslyšet, tichounko, k oltáři sám protopop se bere, hlasy varhan zazvučí lehounko, v to vír kotlů, fanfár jásot pere, zmlkne, skoná, v náruč písni klesne, v plný hlahol,hlahol pěkné hudby plesné. 43 Stlumený hluk – malý zvonek kvílí, modlitby pop odříkává zticha, roucha světí – k snoubencům se chýlí, hoří světla – pijou ze kalicha. – – – Divý ryk, že vzduchem pozatřese, v hukot bouře klenbou rozbije se zbraně chřest a lomoz, střelba hučí, v církev řítí Tataři se ručí. Zmatený křik – hoj už ocel zvoní, fičí střely, drtí jatgany se, puška tříští, kopí lomí o ni, Tatar – kozák k zemi potácí se. „Chvála bohubohu,“ což za ranou rána, skáčou hlavy, krev se proudem pění, kupí mládci kol se atamana v lítém boji, vzteklém zápolení. Tisknou, kryjou děvy se za nima, úpí, lomí rukama bílýma, v závoj sněžný nevěsta schoulená k zemi klesla – žalostivě stená. Houf za houfem Tataři se jaří v církev valí, valí ku oltáři, mládec s mládcem, s řadou klesá řada, poslední sám chrabrý atman padá. Šlehl plamen – dým v chrámové lodilodi, k oltáři se vdrali Tataříni, děsný řev a pop se v krvi brodí, bědné hlasy slyšet nevěstiny... 44 Skok za skokem stepi po rovinách plesný hlahol, bujných frkot koní, mládci na nich, zbraně řinčí, zvoní a za nimi církev v rozvalinách. Na bělouši v čele baša sedí, po bok vlečou Dimitrevnu krásnou, vzdor zlomený, rtové spjati bledí, v očích jiskry bolu vláhou hasnou. V duši hřímá válečná jí divá, pouta cítí, v líce šlehá hříva, mrak jí v duši – dým spálených kvítí, zlatý trůn se v hloub neznámou řítí. III.
Černá noc se s oblaky mračnými rozvalila stepí šírošírou, rozvalila, křídly havraními pokryla ji, tmou zhalila čírou. Úzko, smutno, tišina kol hluchá, šumí buřan, klesť zašustí suchá, šlehne vítr kdys, v to vytí vlčí, pokojno zas, mrtvo je, vše mlčí. Cvalem, klusem kozák na komoni v hloub té noci po stepi uhání, těžkou hlavu v bujnou hřívu kloníkloní, vlaje hříva – řinkot zvoní zbraní. 45 S větrem v závod nahajky hvízdání, frkot, dusot – letí oř zpěněný, lítá burka – – – vzdálené zaržání, jezdec, komoň v noci potopený... Vyšel měsíc. Z mraků chmury slité velké pluje oko ledovité, pablesk matný, nebem rozepjatý k síči padá, v Záporožců chaty, dál za nimi stepní po nižině v sjetých dráh se vleče klikatině. Nevhlídné ty dráhy. Neřehcí tu koni, mládci nezařinčí zbrojí, štěkot chrtů nevolá v lovy tu, hukot pušky k krvavému boji, truchlé stíny mohylami kráčí, jak by dumy v bohatýrském pláči. Zařehtal kůň, těžce poklusává, mladý na něm atman potácí se, v šat skrvený pochýlena hlava, v bledém líci jízva škaredí se. Na čele mu chmura zavěšená jak ta duma, na duši co leží, myšlének roj do příšer se věží, v žhavé tísni pod tihou jich stená, servat chce je, žárem v obraz vzhoří, pálí víc než rána prostřelená, v krvi na něm ohni chrám se boří, 46 z sutin vstává v spilém lokti žena. – Žalný ryk, jak srdce kdy rozskočírozskočí, v zemsty řev se hořem rozdivočí, plaše komoň spjal se, dále kluše, atman na něm v hloub ponořen duše. Zašel měsíc v spoustě stopen mraků, vstříc nevyšel koni víc, kozáku, černou nocí spolu uháněli, v síč až pěknou Záporožskou vjeli. Minula noc. Nebem slunce hoří, živo v síči, hlučno jako v roji, v zbroji mládci, osedlaní oři, pěkná kuřeň k výpravě se strojí. Zvoní cimbál, kobzy břinkot zvučí, táhlý vřesk se polní trubky třese, dumný hlahol v písni pozahlučí, po kuřeních dále roznese se. A je lomoz, řinkot, šumot hravý, s mládci mládci loučí se, líbají, skočí v sedla, znáčkem větry vlají, mládci, koni, hlava vedle hlavy. Trčí kopí, hrot se blýská bělý, svítí pušky, břinčí karabely, rdí se kolpak, peří v něm sokolí, těsné kurtky jako tráva v poli, červení se šaravary volné, pestré pásy krásy do vespolné. 47 Rozjeli se, z síče vyskákali, pěkným cvalem k letu rozehnali, skok za skokem stená zem za niminimi, mládci dobrými, koni rychlými. Povyletěl havran – sokol sivý a za nimi houfem stepní ptáci, kuření se atamanu diví, až se v dálí v lehké mlze strácí. Jedou mládci, chrabrý atman v čele, bledý atman mysli neveselé, divná v duši duma se rozpřádá, bujná klesá hlava pod ní mladá, těžká duma,duma jak to v prsou hoře, nad mohylu těžší, hlubší moře, do plamenů mozkem rozžehá se, na srdci rve, měkne, pláče zase... Jedou mládci, po celý den jedou, pěknou nocí s lunou stříbrohledou, novým jitrem ku poledni znova, dále, dál od síče, od domova. A když večer druhý den se sklání, štíhlé uzří věže minaretů, půlměsíců zlatých, bleskot bání, turské město v červánkovém znětu. Černou drahou ženou blíž se k němu, cestou stíhli Tatařína mládce, na Mehmeda poptali se krátce, 48 sličnou srubli potom hlavu jemu. V lehký klus se znovu rozskákali, nade městem letmo ubočili, dále, dál, až zamihlo jim v dáli hrdé sídlo, Mehmedův dvůr bílý. IV.
Snivé šero v bašově harému; drahých světel jas rozcloněn lunný, kol na těžké upadá čalúny ode stropu k koberci perskému. Damaškem tu zlato, stříbro blýská, po hedbáví květy hrají steré, v tisíc perlí vodomet vyprýská, kadidel se vůně v mráčky bere. Čarovný váb svůdně sdřímnul tady, mříží oken hvězdná noc zakývá, horký vánku dech sem z sadů vplývá k sladké touze prs rozkýžit mladý, štěhot ptačí, žalný ston slavíka, pláče, zvoní, v fontán šum zaniká. – Líný klid; to uhlí žehá vonné, v růžné záři s jiskrou jiskra tone, nad divanem modré kroužky skáčí, nad divanem obláčky se stáčí, 49 na poduškách skvostných rozložena mladá na něm atmanova žena. V tamerlamu ubrána ve zlatou, v černém vlase šperk rozset perlový, hvězdy nyjí v očí noc rozpjatou, bledé líčko,líčko květ jak lotusový, divné po něm bolně tklivé stíny hlubokým jsou smutkem rozestříny. U nohou jí šed se baša sklání, v oku spilém vášně rozhárání. – – – Zvoní v zlatý cimbál odaliska, zahořelo černých dvacet očí, tamburinu černé rámě stiská, vlní prs se, deset hlav se točí; po kobercích deptá nožka malá, v bujném skoku lítá vlas havraní, sladká píseň k tomu zaplesala, lásky píseň, bolné touhy plání. – – Smutná posud, divně zahleděná na divánu atmanova žena. Do nevole mráček čelo kreje vyštván tísní duše rozechvěné, v ní noc pustá, bez hvězd, bez naděje šerá křídla těžkým losem klene. Těžký sen ta hořem ňádra plní, zlata lesk ji, šperk víc neoslní, 50 ni zpěv srdce, rozervat je musí, tichý pláč se v hloubi prsou dusídusí. – – Kynul rukou baša sivobradý, blesky očí v uhel rozžhavěly, unikl zpěv, rozplesalé řady v kout se tisknou, krčí, oněměly. Sklonil se k ní, za ruku vzal bílou, mluví, mluví, řečí lásky spilou. Jediný hled, jak zmámilo by víno starocha ho, k prsoum hlava padla, drtí kynžal, přes ústa mu svadlá vyrvalo se žhoucí: „O Marino!“ Houkla rána – temný řinkot zbraně, – mladý Tatar v harém vrazil skokem, šat skrvený, plaše blesknul okem s tíží, schvácen, slovo vyhrk’ štkaně, – mihla ocel, v prsa vlétla mladá, bezduch, v krvi na zem otrok padá. Zděsily se ženy, v bázni tonou, zařval baša, skok – znik za oponou. – Snivé šero v bašově harému, drahých světel jas rozcloněn lunný, mrtvé ticho lehlo na čalúny kol od stropu k koberci perskému. Dvorem rána za ránou už hučí, 51 zbraně lomoz, bouřný řev se blíží, „chvála bohu“ molodecké hlučí, blesk za bleskem v oken šlehá mříži. S divanu se zdvihla žena bledá, rozlít’ vlas se, oči zahořely, skokem k oknu, mřížovím pohlédá, plesá, pláče, čalún trhá skvělý. Duma těžká pomizela z čela, rve z něj zdoby, turské roucho z těla, k oknu zas tam kývá ručka bělá, hvězda spásy v zář jí rozpršela. Družky, černé otrokyně kolemkolem, odalisky, saltimbanky čilé, v strachu shlíží k ní, dřív spjaté bolembolem, v dětském plesu hrůzné kol teď chvíle. Jim v uši hřmot, divý jek jen buší, v srdce bodá, v útlých clonu duší jim Asrael zlaté sníčky plaší, v klín hurisek farysy unáší... Blíž a blíž ta vřava rozvzteklená, děsný hlahol rozeštvaných hlasů, v harém baša vrazil, – zbraň zkrvená, Dmitrevnu kol mocně objal pasu, pryč ji vleče – rozkřikla se žena v nerovném s ním spjata ve zápasu. Skok za skokem mladý atman bledý 52 v krvi, prachu za ním rozletí se, skřížily se zbraně, vzplály hledy, krví sbrocen baša potácí se, v pádu kynžal blesknul – – zastenání, klesla žena, mrtev baša za ní. Žalný ryk, jak srdce kdy rozskočí, pryskly slzy atmanovi z očí, sklesl k ní, v líc horké čelo klade, mrtva líc, to mrtvo srdce mladémladé. – – V bouřný hlahol mládci zaplesali, k nim se mladý ataman povrátil, do mohyly pyšný dvůr jí zvrátil, tryznou nad ním žhavé blesky vzplály... V.
Po buřanech hříva rozšlehaná, po buřanech duma rozplakaná, frkot – dusot – řinkot zbraní zvoní, ku domovu letí mládci, koni. S nimi atmanatman, statný DonecDonec, v čele, bledý atman mysli neveselé, v duši tíž mu, v srdci bolest velká, mužně nese ji, atman víc nelká. 53 Pyšně vznes’ tu smutnou, těžkou hlavu, nová hvězda plápolem v ní svítí, za ženu jde lulku si zvoliti, junáckou tu, bohatýrskou slávu. 54 Otakar Červinka.
Rozmlouval jsem s lidmi.
Rozmlouval jsem s lidmi, bol jsem v prsou hostil, rozmlouval jsem s pouští, modlil se a postil. S vesmírem jsem mluvil, se hvězdami těmitěmi, duchem svým jsem objal nebe, peklo, zemi. Po vědomí touha bol jen v prsou zňala, promluvil jsem s tebou, ty’s mi poklid dala. [55] Vrátila’s mne lidem, vrátila’s mne zemi, duše mé ty duše, jedna mezi všemi. Vrátila’s mi lásku vrátila’s mi nebe, vesmír nekonečný u věcnosti – tebe! 56 Josef Slav. Čipera.
Prosba.
U okna děva plakala, zkalená očka vzpírala tam v onu modrou nebes výš, v neznámou světu blaha říš. Vlašťovek roje letěly a rychle v dáli mizely. Zrak nížej’ děva sklonila a ústa vzdechy ronila: „Vás, vlašťovenky, nese let tam, kde vám nový kyne svět, kde růže, zimou svadlé tu, vám vzpučí v bujném rozkvětu. Však já? – – Ach, nechci budit žal; jen leťte mile v modrou dál, – [57] však vesny až zas vroucí ret k životu u nás vzbudí květ, pak na hrob, v kterém spočinu, jen jednu neste květinu!“ 58
Bez touhy!
Odešli oba od sebe; on k druhům starým zašel, kde karty, pivo, bujný zpěv i luzné děvy našel. – A ona? V světa klesla vír, má dosud hezké tváře, a ve rtech vábí dosud med i v oku bujná záře. – Od sebe žijí – jako nic, bez touhy – beze pláče, i on i ona svobodná jak lesů zpěvné ptáče. [59] On veselí si nekalí, by vzpomněl sobě na ni – a ona jeho stínu jen jak přízraku se straní. – Vždyť oba vědí předobře, že všecko až zde přejdou, v té velké jámě pro chudé se pospolu zas sejdou. 60 Josef Dvorský.
Písně.
I.
Skloň hlavu svou na mladá prsa má Skloň hlavu svou na mladá prsa má
 a ruku vlož na bujné srdce moje, ten temný tlukot sám nechť vyzradí, že v něm se kryjí velkých žalů zdroje. Skloň hlavu svou na mladá prsa má a okem pevným osudu hleď vstříc – však strhnu šípy jeho v nitro své: vždyť smrtných ran v tom srdci jest již víc! [61]
II.
Tolik lásky v srdci mém, Tolik lásky v srdci mém,
 že již pro víc není místa – všechna tato láska má jako anděla zjev čistá. Tolik lásky v srdci mém, že až na rozum mi sáhne, a to mladé žití mé ve chřadnoucí život stáhne.
62 Josef Otakar Forchheim.
O samotě.
Mne vábí jakás tajná moc v přírody svatý chrám, že plaše míjím světa hluk, bych žil jen sobě sám. Já nejsem snílek – v bouři však života ve kruté květ nadějí mých opadal, a s ním i blaho mé. Ni kámenkámen, ani ratolesť nezdobí jeho rov – v mém srdci však to vře a plá, že bol můj nemá slov. A v děsné upomínek roj vždy roste v podoby – – kdy praskne pouto, srdce mé, té žalné poroby?! [63] Ty prcháš jen – a dál a dál tě žene divý spor; tvým mukám však jen světa smích staví se na úkor. Jen v tiché, pusté samotě svých spěchů stavíš cíl – zde rád bych ku tvým nadějím i sebe pohrobil! 64
Když jsme z jara sedávali.
Když jsme z jara sedávali pod jabloní košatou, a když hravý větřík květy časem vplítal v kadeř tvou, aj, tu každý prostý kvítek v svěžím rouchu májovém zdobil tvoje rusé vlásky jako z perlí diadem. – – – – – – – – – – – – – – – – Jabloň posud stojí, kvete, větřík květy rozsívá – – myslím na tě, i že jiný v zlatohlav tě odívá! [65] Jaroslav Goll.
Svadlá růže.
Mnich mladý o půlnoci povstal s lože a z cely vstoupil v tiché arkady, jež zbudovány kolem zahrady – vlas s čela stírá, tiše šepce: „Bože! – „SenSen divný! – než, jak kámen ukrývá „sese v hloubi vod, tak v mysli mé se ztratil; „jižjiž utonul, již zapad’ bez paměti: „jenjen hladina se vlnou zachvívá; „všakvšak spánek uprch’, dál a dále letí: „OO sešli anděla, by mi jej vrátil!“ A v stín, kam stříbro luny nevnikánevniká, ku kříži černému se utíká a modlitbou snu paměť zaříká. [66] Než lehký vánek probudil se v sadu a lehkým krokem vstoupil pod arkadu, k černému kříži lehkým letěl letem a vůni plných růží – plným květem jež v sadě květly – s sebou vzal a dýchá v tvář jeho, čelo horké líbá z ticha: modlitba prchá se rtů, z duše mnicha, a dále letí s rychlým vánku dechem. Mnich mladý vstal pod černým křížem spěchem a spěchem kráčí dál v kamenném loubí, zahradu růžovou jež kolkol vroubí: „Sen divný! – tajemná však vánek slova „mimi šeptal v duši: mluvou jeho vůně. „MocMoc kouzelnou ta vůně v sobě chová! „SnuSnu obraz bleskem vynořil se z tůně, „nežnež zapad’ zas a zase v hloubi tone „aa nerozumím vánku mluvě vonné.“ Svit luny chodbu stříbrem pokrývá, stín černý proudy stříbra přerývá: mnich světlem v černý stín a stínem tmavým zas vkročí v proudy světla stříbrojasné: snu obraz v duši meteorem žhavým mu zasvitne a zasvitnuv zas hasne. 67 I stoupá arkadami, z arkad ven, i stoupá květoucími záhony, až odkud větřík vonná přines’ slova, až tam, kde keři růží obklopen se skvěje světlý obraz madonny, jež dřímající dítko v klíně chová: „Vrať ty mi spánku klid! Vrať ty mi sen! „ModlitbuModlitbu nelze přivolati zpátky: „vraťvrať ty mi klid! – hle! dítko spánek sladký „vv tvém klíně objímá. Kdys odpočíval – „kdyskdys před lety i já jsem v loktech matky „aa v loktech jejích sny as krásné sníval. „MneMne sirého ten klášter v náruč vzal „aa hochu malému se matkou stal; „žeže po pravé jsem matce netoužíval: „teďteď v klíně jeho nenajdu již spánku, „jižjiž uprchl a prchá dál – a dál?“ I zavřel oči: dech tu lehký vánku se vzbudil zas a spánek, jenž se blížil a oči jeho k odpočinku klížil, zas uprchl, když vonná slova lil mu do duše, když vlas mu políbil. „Ne! nepřines’ ten sen mi obraz jejíjejí, „aa přece obrazy ty polotemné „aa uhaslé se novým světlem skvějí, „ježjež rozlévá sen moci přetajemné. 68 „JáJá sestru měl! – Kéž ruce na mém čele „byby složila je chladíc bolné, vřelé, „taktak jak ten větřík, který po něm plyne!“ I klesá – tváře k chladné zemi sklání. A spícího jej našli za svítání, an v spaní ke rtům svadlou růži vine. 69 Gustav Heš.
Tré otcův chvála.
Tré otcův chválou hrdě zdvíhám hlas, a hrdé čelo, hrdým jich jsa synem; ký zbožný chtíč ten ňáder budí jas, že slavit chci je slovem, lásky činem. Nad děcka písní jen ať usmějí se, nad mládce chtíčem nechť však zradují se, a skytu dají svého požehnání, k zámyslu mužem vykonání. Ve lásce počat, zrozen, vychován, touž opět hořím pro rodiče svého; vždyť jím mi v srdce šlechty zárod dán, z níž vypučelo kvítí dechu ctného. Ten dobrý tatíček! – Do pláče dal se, když z loktův jeho do světa já bral se, a perly ty, démantův lesku krasší, mně věna Krésova jsou dražší – dražší! [70] Týž o druhém mi obou otci děl, když v jarních prsou cit se znítil k vlasti: o otci, národ svůj jenž probouzel, že slzinky se v řasech počly třásti. Ten velký tatíček! – Nechť jeho sláva se mlékem českých matek na vždy vsává do všeho národa bez konce věků, by zas byl národ starých, chrabrých reků. Kdy na peruti zbožné, myšlenkou duch stoupá v říši nadhvězdnatou, před Všehootce jasnou velebou se modlí takto písní svatou: Ty nebes tatíčku! jenž s nebe vzal’s je, by tuto vůle Tvojí výkon stal se, až po dlouhém ku spáse zdejším bytí Jim vedlé sebe věčné popřej žití. 71
Kleftská.
Hoj, vzhůru, vzhůru, Kleftové; vždyť z krve strach vám nejde; jeť každé jitro krvavé, než slunce z Pontu vzejde. Dost dlouhá mdloby byla noc, jíž poloměsíc svítil; v nemoci Musulmanův moc: teď východ Vám se znítil. Dost dlouho byli vepsí jste, a psů Vám naspíláno; již tesáky své obnažte, teď splatě svitlo ráno! [72] Nuž, ruče, ruče, Kleftové, sedlejte bujné oře, – pro víru svou, pro bratry své! – ať krví rdí se zoře! 73 Otakar Hostinský.
Ideály.
V mládí sněné ideály jsou jak z ledu květy, nočním mrazem při měsíčku na sklo pěkně sety: jak mile to slunko hřavé v denní záři plane, roztaví se – kapka vody po tváři jen kane. [74]
Dub na skále.
Stojím ve víru života jak onen dub na skále; ten proti bouřem bojuje a vzdoruje jim stále. Však uvnitř, ve pni, hlodá červ po tichu dál a dále, až jednou zlomí jarní dech i mne i dub na skále. [75]
Epigramy.
Nápis nápisů.
Rychle sese, šípyšípy, na cestu vydejte: raňte jen ostře, cíl-li zasáhnete svůj, bavte, chybíte-li jej. „Mουδα μοι ευεπε...“
Aristarch: Nešťastný básníři! Nadarmo jsi plíce namáhal ve vchodu básně své: Musa tě neslyšela. Fanfaron: Musa mne neslyšela? Mníš, bezbožný kritikáři, Musa že snad je hluchá? Aristarch: Tehdy je Musa – němá! [76]
Jistému národopisci.
Na východě prý fantasie – tak nám díš – a na západě rozum se nachází; toť v Číne, v říši středustředu, zrozen být musíš, neb tobě – obé schází.
Archeolog.
Co mne při všem nejvíce rozchází, jest, že nemohu být v komitétu, který jednou po stoletích zkázy s velkou epigrafickou nesnází – náhrobní můj nápis přečte světu.
Jí.
Tys divotvorná,divotvorná jako ono kopí, jímž Thetis svého syna ozbrojila: dřív ranila jsi moje srdce láskou, pak navždy z lásky zas mne – vyhojila.
77 Alois J. Jizerský.
Touha bez naděje.
Kdybys byla perlou nejhloub v tůni moře, dosáhnul bych tebe po dno až se noře. Kdybys byla růží až na alpské hoře, našel bych tě, rád se v ledu, trní boře. Kdybys – holubička pod blankytem žila, moje by tě láska v náruč přivábila. [78] A kdybys co hvězda na nebi se skvila, přec bys i v té dáli mojí hvězdou byla. A tys perla vzácná, a ne v moře skrýši, spanilá jsi růže, a ne v děsné výši, holubička’s, Mlado, a ne v větrů říši, hvězda, a ne v dáli, – a přec mně ne bližší! 79 Alois Kotrbelec.
Z písní.
I.
Až bude jednou soudný den, Až bude jednou soudný den,
 vyznám ten svůj velký hřích a tiše trest svůj ponesu, vždyť velký byl můjmůj, BožeBože, pych. Pak světu též to vyzradím v ten soudný, těžký pro mne den, že nad Boha měl jsem tě rád, ach tebe jen – ach tebe jen! [80]
II.
Ba nevíš, jací páni jsme Ba nevíš, jací páni jsme
 a jak nás rádi mají, jak často o nás lidé titi, jak často povídají. A někdy až se rozejdem a zapomenem na se, tu uspomenou oni nás a my se najdem zase.
III.
My ledacos o sobě víme, My ledacos o sobě víme,
 vždyť dlouho již se známe, a jednou jsme si také řekli, že rádi sebe máme. A jak se rádi spolu máme, to my nejlépe víme, vždyť při potkání samou láskou se sotva pozdravíme. 81
IV.
Ba je to slunce v zimě jiné Ba je to slunce v zimě jiné
 a jiné zas, kdy kvetou růže, a jiná láska v srdci mladém a jiná láska v srdci muže. Tu lásky bouře utišena, a s rozumem ve skutek zraje, a přec ta láska bez rozumu krásnější v srdci píseň hraje.
V.
Ty písně moje – děti bídné – Ty písně moje – děti bídné –
 ty slze lásky porodily, a srdce moje v poli kámen, jímž lidé ve pláň pohodili. Ty písně moje – květy suché, to srdce moje – kámen v poli, je láska víc už nepotěší a láska taky nezabolí.
82 Miroslav Krajník.
Zahrávám si já s tou láskou.
Zahrávám si já s tou láskou jako děcko s mlýnským kolem, a jak děcko s prudkou vodou zahrávám si já s tím bolem. Jenom trochu, trochu blíže a to kolo rozdrtí je, jenom trochu, trochu níže – a ta voda usmrtí je. – [83]
Jen ještě jeden, jeden pohled!
Jen ještě jeden, jeden pohled, jen jediný a musím jít, a nesmím bílé čílko tvoje, to drahé čílko políbit. Rád vtisk’ bych v ně své políbení – to prvé a snad poslední, by střehlo čistou duši tvoji, ať nikdy, nikdy nezvšední. Rád přivinul bych k svým tě prsoum snad naposled, ach naposled! V tom bychom aspoň v okamžení si jednou směli rozumět! [84]
Dědoušek.
I.
Často spolu sedávali v zimě jsme u teplých kamen; v kamnech vesel praská plamen, venku mráz jak oheň pálí. Ve tvůj klín svou hlavu skláním, u nohou tvých sednuv sobě, a upřeně patřím k tobě, když jsi počal s povídáním. Jací to kdys byli reci: milovat a válčit znali, za vlast, dívku život dali, lože v poli, ne za pecí! [85] Vlasti volnost vydobyli – mnohý arciť dokrvácí – pak se v milky lokte vrací – oj! to praví reci byli! A jak naslouchám tak tiše, mladá ňadra touha plní, mladá ňadra dmou se, vlní, mladé srdce sotva dýše, a tou dětskou duší tane: kéž bych, muž až ze mne bude, té mé drahé vlasti, chudé, jak děd praví – upoutané, mohl volnost vrátit zase! Vlasti volnost vybojovat, sobě dívku zamilovat – – ach tak snil jsem v onom čase! 86 II.
Mé dítky, jenom užívejte mládí a buďte veseli,veseli jak dědek váš. Nechť nikdy hněv a zášť vás nerozvádí, leč láska těsněj’ víže svazek váš. A v úzkém kruhu, za důvěrných řečí, když víno v sklenkách pění se a zvedá, a malátnost i smutek rychle léčí: též na svého se rozpomeňte děda. Milujte tak, jak já jsem milovával, tak vroucně, věrně po celý svůj věk a neklesejte, nechť se řítí nával všech strastí na vás, nechť vás stíhá vztek. Milujte vlast svou více nežli děvu, vždyť ona trpíc pomoc u vás hledá – a při lásky i při válečném zpěvu též na svého se rozpomeňte děda. A jestli vám kdy štěstí bude přáti, že rodinný si založíte kruh, že z různých končin v domov svůj se vrátí a druha z mládí opět najde druh: když v zpomínky se dávné stápějíce tak jako tehdy druh si k druhu sedá – mne nebude snad mezi vámi více – nuž na svého se rozpomeňte děda. 87 Své dítky učte, čemu já vás učil, by milovali víno, děvy, zpěv – a za vlast, by jí nový život vzpučil, by rádi dali statky své i krev. A dosáhne-li vaše toho snaha, že opět zardí vlasti tvář se bledá, – že opět volna, šťastna naše vlast, ta drahá: též na svého se rozpomeňte děda! 88
Černý Jiří.
Z nízké chýše hluk zní divý: „Harač zaplať, dědku sivý, harač zaplať, sice z hlavy nezůstane vlas ti zdravý!“ „„Mějte páni slitování, sečkejte jen do svítání, až se syn s penězi vrátí. Co vám patří, rád zaplatí.““ „Hoho! krkavče ty starý, na tvé máme čekat dary? Mníš, že času nazbyt máme? Zaplať, sice uhlídáme!“ [89] „„Mějte se mnou smilování! Stár jsem, sláb a bezebranný. Ve všem po vůli vám budu: teď však není v domě skudu.““ „Ah – však jsou ty řeči známy! Peníze sem, neb si sami vezmeme to, co nám patří. Chutě, lamte skříně, bratři!“ Kopli starce, povalili, skříně rázem rozrazili. Kde co bylo, šmahem,šmahem brali, starci se jen posmívali. Rozlétnou se dvéře dvojí a na prahu Jiří stojí. Oko vzplane, ruka hne se, prvý válí v krvi své se. Podruhé se ocel mihne, Turka právě v srdce stihne. A než po třetí se vznese, Turčíni už znikli v lese. 90 Rychle Jiří otce zvedá. Starce tvář je na smrt bledá; ukopaný, utýraný, nezdá se už dýchat ani. Jiří stanul – myslí, váhá. Prchnout musí – stihneť vraha brzo Turků pomsta jistá – věru se už na něj chystá! Prchnout musí – otce svého má však nechat vydaného pomstě, když nenašli syna, aby na něm mstěna vina? Za Sávou – tam vojsko stojí: Rakušan se vpadnout strojí. Hoj – na cestu tam on dá se – však se s nimi vrátí zase. Však se s nimi zase vrátí, vrátí se a Turkům splatí stokrát za vše utrpení – sladké, sladké odplacení! 91 Vzkřísil otce, sám se vzchopil. „Vzhůru, otče! máme popil! Než nám měsíc pozasvítí, za Sávou musíme býti!“ Slunce zvolna níž se chýlí, Jiří otce nutí k píli. Slunce hasne, v mrak se halí – hle! tam Sáva toky valí. Otec slábne. Na své plece jme jej Jiří a tak přece dál a dále pospíchají; blízci už se cíle zdají. Vtom se dusot tkne jich sluchu. Předzvídaltě on to v duchu – zdvojí chvat, leč síla hyne: blízko, blízko Sáva plyne. Dostihli už skoro břehu. Stihatelé v prudkém běhu na koních svých letí, letí – a juž jsou jim ve zápětí. 92 Nikde loďky, nikde vesla, na břeh druhý by je nesla. Široký ten proud je, šírý – hluboké má, prudké víry. Přeplout řeku – on to zkusí – starec v vlnách zhynout musí. Zde jej nechat – přeplout řeku – Turků vzdát jej pomstě, vzteku? Turkům vzdát jej ku porobě – – líp mu bude v chladném hrobě! On však bude, bude žíti, otce, vlast a sebe mstíti. Blízci Turci málo honů. Padla rána – otec v skonu – Jiří mocně vlny dělí, nedbá Turků na výstřely. Dostih’ břehu, znikl v dáli. Darmo Turci stáli, láli, darmo zuby zatínali – Jiří znikl, zmizel v dáli. 93 Jako přišli, navraceli Turčíni se, zapomněli. Ne tak Jiří – on se vrátil, vrátil se a Turkům splatil. 94
Nevěrná.
Komora bílá ve dvoře, plakala panna v komoře. Plakala panna, vzdychala a z očí slzy stírala. „S kým jsi to stála, má milá, když jsem já vjížděl ve dvorec?“ „„S otcem jsem stála, můj milý, s otcem jsem stála, znáš jej přec!““ „Kdo tě to líbal, má milá, když jsem já vjížděl ve dvorec?“ „„Sestra to byla, můj milý, sestra to byla, znáš ji přec!““ „Kdo odcházel to, má milá, když jsem já vjížděl ve dvorec? Kdo odcházel to zahradou, když jsem já vjížděl ve dvorec?“ [95] „„Můj bratr byl to, můj milý, můj bratr byl to, znáš jej přec! Můj brat odcházel zahradou, můj brat, co v boru myslivec.““ „Nevěrna jsi ty, má milá, hanebně jsi mne zradila!“ Nůž zablýskl se ve vzduchu a panna klesá bez duchu. Ve vratech vraník zařehtal a s pánem letí v dál a dál. Prvý den hrany zvonili, druhý ji v rakev složili, třetí den hrob jí kropili; když na rov hlína srovnána, vracel se kůň – však bez pána. 96 Václav Kropáček.*
Noc.
Ticho, ticho! hvězdy páru na zem dýší stříbrnou – ticho, ticho! ve snu stromy k nebi mrtvé větve pnou. Ticho, ticho! pablesk luny k spánku vlny kolébá, ve travině porosené křidélka pták svěsil mdlá. Nebem mráček tiše plyne, anděla to bílý šat – šepce anděl – plyne – plyne dále, dále na západ. ——— * Narozen dne 25. pros. 1811 v Rakovníku, zemřel tamtéž dne 8. června 1864.
[97] Nade vískou zašeptal všem duším čerstvý libý sen – slza děcku již vysychá, v prsou starce hyne sten. Ticho – ticho! svatý mír se rozlil v širé krajině – dřímá země – nemluvňátko nebes modrém ve klíně. 98
V pusté pláni.
Táhnou, táhnou černí ptáci širou, dálnou krajinou... moje tužby se nevrací, snad že někde zahynou. Šustí, šustí suchá tráva, zemdlen vzdychá svadlý ret... moje duše postonává, mně je pouští klamný svět. Zapláče noc nade květy – v rose již se zrcadlí; vůni dýší pestré rety, které byly usvadly. [99] Nezapláče žádný, žádný nad tím svadlým srdcem mým, rosy nedá žádný, žádný – sám si rány zaslzím. 100
Moje ráno.
Klenba nebes zamodralá, hávu boha jak by lem – noc se černá rozehnala, v páře dřímá hříšná zem. Na východě boží oko pláčem celé krvavé, zkrvácen háv převysoko zří bůh v kraje mlhavé. [101]
Vodopád.
Hle, tam drtí skalin stěnu vody olověná tíž, vlna syčí, metá pěnu, klesá, klesá níž. Divě klané skalin štíty, aj, to srdce člověka; – po něm bouřné žití city vlna času rozvleká. Hučí potok po skalinách, zima přec jej uková – žaly v prsou ve hlubinách smrt jen chladná pochová! [102]
Duše tvá.
Proč v tichounké to jezero hledívám mnohý čas, hled nořívám svůj hluboko tam ve stříbrný jas? Ba věčně bych se zadíval! tam zírám duši tvou, tvá duse božská – zastřena tam nebes modrou mhou. A v duši tvojí posvátné tak nebe lásky je, jak ve tichounkém jezeru se nebe boží pne. [103]
Opadalé květy.
I.
Pršely ty bílé květy se široké jabloně, trávník vůkol voní v sněžné z květů padlých zácloně. Pod jabloní děva lepá, duše ve sna ve šeru – sprchly bílé vonné kvítky ve bělounkou zástěru. Děvče ze sna když procitlo, zřelo květy – zplakalo! Snad jí se stromečku blaha mnoho květů spadalo? – [104] II.
Třeba strom jak mrtvola je, z jara přece pučí... duše sirá, oklamaná, ta se nerozzvučí! První pyl když s mladé duše vzaly zrády mrazy, pak ji lásky vlažný vánek nikdy neomlazí. 105
Boj.
Byť by za štít nebe vzali, žhavé blesky za meče, byť by na nás hromem řvali, ať z žil krev nám doteče! Naše vůle ze železa, naše rámě ze žuly, v srdce strach nám nezalezá, třeba leb nám rozpůlí! [106]
Lebky otcův.
Co že dnes ta pražská řeka šumí mocně, vesele? Pode mostem jak odtéká dmouc se živě na těle? Deset let již smutná byla, dnes uhání v záchvatu – hle, jak vlny vyhodila mostské věži na patu! Ode mostské ode věži zvučí písně pohřební, ku Petřínu prudce běží, s proudem dolů temně zní. K černým mračnům pospíchají, černým mračnům šepcí zvěst: „Černá mračna, šumte v kraji, Čechův hanba smyta jest!“ [107] Deset let tu hanbu lkaly lebky otců vichřici, zraky, líce vyklovaly hejna dravců kváčící. Deset let tu žalovaly, květ jak višně zbělely – dnes však synové je sňali, v skvostnou rakev zavřeli. Svatý Týn, hle! v pyšném lesku; semo rakev vnášejí, u radnice ku nebesku zavzní písně mocněji. Temný z Týna žalm se valí, šedé zdi jak rozchvěné, – Čechové tam pochovali otců lebky zhanbené. 108 Jaroslav Lisec.
Na hřbitově.
O věčnost! slovo plné bájí, ten v kruhu lidském božský host, jenž duše blaho v sobě tajítají, a v ni přec metá pochybnost! Tím zvukem duch byl uchvácený, kdy mrak ho pochybností kryl, a kouzlem jakýms přivábený já věře přec jsem nevěřil. Však putuju-li v nočním šeru co bledý poutník k hřbitovu, tu kárá cos mne pro nevěru – i počnu doufat po znovu. [109] Neb každé kvítko hrobky malé ve větru vání zvěstuje, že nepotrvá bol můj stále, že věčnost duše slučuje. A srdce živěj’ počne bíti, slast v líce vkouzlí ruměnec, sen o věčnosti počnu sníti – i věřím zas – já blouznivec! 110 Ferdinand Marjanko.
Romance.
I byla dívka jako květ, s očima jako fialy; kde kdo jen sličnou pannu zhled’, ten dal se o ní do chvály. Nejvíce byla v kostele, ať byl den boží, neděle; málokdy, byl to řídký den, pátrala přec však z okna ven. – Sedl si panoš na oře a jezdil světem semo tam, byl dole, brzo nahoře a snesl mnoho čestných šram. Po čase dojel vesnice, kde byla sličná dívčice. I strnul celý rozechvěn, když zhledla právě z okna ven. [111] Když spatřil očí její kmit, chtěl prchnout s koněm od místa; však musil složit meč a štít – poražen zůstal dočista. „Nuž statný koni, s bohem buď, raněna láskou je má hruď. Mne za rytíře amor král povýší, – nepojedu dál!“ 112 J. Kyril Maryša.
Ta divná dvojí památka.
Již bledne, bledne sestra má a ke hrobu se již již kloní, – Hojhoj, jaká mi as památka, hoj, jaká as mi zbude po ní? Ty sestro drahá, sestro má! tys žila smutku jen a strastem – viď, obé mi tu zanecháš? Vždyť dávno odumřel jsem slastem. A přece mně slast jednu též zde necháš na tom chorém světě, hrob svůj mi přece ostavíš – – tam v mrazu dlíti chci i v letě. [113] Jen bledni dál a neplakej, vždyť památku mi necháš dvojí: hrobhrob, v něm ty věčně želaná, pak strast a bolnou muku svoji. Už bledne, bledne sestra má a ke hrobu se letmo kloní – hoj, divná dvojí památka, hoj, ta jen zůstane mi po ní. 114 Emanuel Miřiovský.
Z písní.
I.
Vesele kolo v taktu se otáčí, Vesele kolo v taktu se otáčí,
 a potok hrčí zvyklým hlukotem; dnes k poslednímu donutil mne pláči, než půjdu dále trapným životem. Ó hluč, ó hluč, ty známý, známý zvuku, ať upomínka znovu rozkvétá; pak vezmu hůl a stisknu milým ruku a dalekého půjdu do světa. [115]
II.
Když ke rtům pevně tvou jsem tisknul ruku, Když ke rtům pevně tvou jsem tisknul ruku,
 jak byl to šťastný tehdy pro mne den! Však brzo pocítil jsem toho muku, a rubáš byl mé lásce upředen. A políbení! – mlčte ústa smělá a pohrobte to v prsou hlubině; vždyť ty’s jich, milá, taky zapomněla a studu zápal zůstal jedině.
III.
Já hrdě ponesu svou vzdornou šíji, Já hrdě ponesu svou vzdornou šíji,
 a byť se srdcem rozlévala krev, já veselou chci zapět melodii, a byť pohřební zazníval mi zpěv. Na srdci smích a smutek v bledé tváři chci mrtvou lásku v prsou zavírat – a hrdosti své velkém na oltáři chci umlčet se a s tím umírat. 116
IV.
Co člověk jest, jsem často myslil v duši, Co člověk jest, jsem často myslil v duši,
 však zůstal vždy mi jenom pohádkou; co svatým sluje, drze nohou ruší a nebratří se ani s památkou. Chce boře stavět, lež mu pravdy štítem a noc mu dnem je; – pravdo nebohá, jak odumíráš v boji lidstva lítém, a stan tvůj trůní kdesi u boha...
V.
Ty velká chvíle, svatá, nejsvětější, Ty velká chvíle, svatá, nejsvětější,
 ty chvíle mladé lásky v mlčení; v ní každý žal se do sna ukonejší a člověk na boha se promění. Ta chvíle mlčení! – ta ňadra moje dusí – a hrdost, se mi hlásí mužova; ach, kolikrát, se hrdost hlásit musí, než mladou lásku člověk pochová?... 117
VI.
Ó žij, ó žij, ty růže moje tklivá, Ó žij, ó žij, ty růže moje tklivá,
 a štěstí buď ti žití po celém; má láska taky věčně bude živa, až dávno budu v zemi popelem. Jen jednu vyroň slzu za mé žaly, a nech ji padnout tuhé do hlíny, do níž mne s chladným srdcem pochovali – jen jednu slzu, povzdech jediný!
VII.
Já žehnám zbožně tvoji hlavu – Já žehnám zbožně tvoji hlavu –
 však což ti platno moje žehnání? – Mne katané již vedou na popravu a hodinka mi s věže sezvání. Však přece žehnám tu tvou hlavu drahou a na ní ten tvůj měkký, tmavý vlas, jenž stíral každou slzu moji blahou, když hlas mi váznul, tichnul, chvěl se, třás’.
[118]
Bratřím.
My máme řadu velkých prorokůproroků, a přece bědy hnětou ňadra nám; a přece slzy planou ve oku a z dáli zvon vyzvání ku hranám. Nám ještě schází vroucí sbratření a velká láska, schopná obětí, jež času útrapou se nemění, – a ta nás teprv k činům zasvětí. Jen z činu vyjde spása národa, jen z činu kříže vstane Golgota; a na té Čech svou slabost zaprodá a oblékne se v sílu života. [119] A prchne robství, slunce vypryskne a jaro bujné spadne na hlavy, ruka se k ruce vřelej’ přitiskne a jeden mžik sto věků napraví! 120 Jaromír Nečas.
Skřivánek.
Slunce září ze propastipropasti, vůkol mraky sklíčené, oslepuje, v jeho lesku zpívá ptáče veselé. Třepetaje do povětří štěbetá si skřivánek; opuštěn je, – ticho vůkol – hlavu vznáší do oblak. [121]
Čas.
Na bujné hlavě šedina – tak časy běží – na kov uhodí hodina, smrt na hruď svěží. Co svěží, brzo bez slova, a v hrob se kloní, tak vždy a vždy zas od nova klekání zvoní. [122]
Starý hrad.
Na příkré skále stojí hrad, však v rozvalinách, a zrak poutníka hledí rád s tud po rovinách. Tu zdá se mu, že bledý stín plá kolem hlavy, to němého je stesku syn, stín zašlé slávy. [123]
Páry.
Modré páry kreslí něco na kulatém štítu tam, dole dříme město v šeru, jenom měsíc žije sám. Dole ticho, měsíčná jen oživena půl, měsíc – město – modré páry – zdá se, že zřím Istambul. – Vlna šplouná, mezi vežmi, mešitami měsíc hrá, modré páry obskakují jeho kvítka dřímavá. [124] Na Bosporu ticho tlačí, loďky – němé labuti, plachty šedě v šeru svítí, jakby lkaly v zármuti. – – Modré páry zašly v dáli, přenesly se přes měsíc, sen jest pryč i s Istambulem, měsíc zas má práznou líc. Po snu mám, již jsem vám pravil, kol měsíce kolo jest, dnes mám mrtvé upomínky – nazpět jsem už ze snů cest. Poučení z toho krátké, tractatus to o parách, všecko pára, jedna živá, a druhá jest na marách. 125
Poutničí.
Chodím světem poběhlíkem, svět mne jednou omyje; na prsou pak s plným díkem nosím obraz Marie. Panno Mar’je, matko boží, já se dívám na tebe, když můj duch se divně hmoží, jako modra do nebe, aneb jako na hvězdičku, která chvilkou zakmitá, jak by pro mou chůzi v líčku byla slzou zalitá. [126]
Různé zpěvy.
I.
Jako alpy nebetyčné Jako alpy nebetyčné
 proti nebi brojí, a k dobytí dráhy mlíčné ostře v štítech stojí: i já úmysly mám příčné, mysl k nepokoji, ostré hroty v řeči sličné alpské ledy strojí. [127]
II.
Kdybych já žal svůj vyslovil, Kdybych já žal svůj vyslovil,
 rozplakal by se svět, šíp slova by mu ostrého prorazil srdce v střed. Však žal ten ve mně umírá, a dusí v sobě svět, má takou řeč, jak obyčej a samohlásek pět.
III.
Skořepina krásnou perlou Skořepina krásnou perlou
 v chorobě se chvěla, a tak bolest požehnala, kterou uvnitř měla. Ale moje perla duše v skořepině těla též je po té nemoci své skořepina celá! 128
IV.
Co jsem se v nocích navzlykal, Co jsem se v nocích navzlykal,
 když v bezluní tam bouřil vztek, co slz jsem ronil, naříkal, že nikomu mé dílo vděk! Však když jsem tebe uhlídal, tu ptáček onen povídal, jenž v srdci prý je uzavřen: Po bouři zkvétá krásný den. A když jsi ke mně klonila zářící krásou hlavu, a nad mou jsi se modlila, by popřál bůh mi slávu: Tu v srdci ptáček zazpíval, až ples mu očka zalíval; tu plakal jsem jak malé dítě, zas života jsa na úsvitě. 129
V.
Očistěn jsem z prachu země Očistěn jsem z prachu země
 a jak cedr na Libanu povznáším zas hrdé témě k zářícímu nebes stanu. Očistěn jsem a zas blahu tebou, milko, navrácen, bez tebe bych na tom svahu dávno již byl utracen.
VI.
Musím od vás v dáli dlít, Musím od vás v dáli dlít,
 kdy bych k vám se blížil rád, oko musím v slzách zřít, kdy by mohlo okřívat. Běda, musím milovat, však bez vaší lásky být, když chci myslit, musím spát, chci být šťastný, musím snít. 130
VII.
Jeden kolem, druhý kolem, Jeden kolem, druhý kolem,
 každý mizí jako v letu; vzniká v hoře, mizí dolem celé hejno cizích světů. A ty světy všecky, cítím, že jsou středy jiných světů; ach, já také sluncem svítím, soustavě jsa za planetu!
VIII.
Život tu nebývá v zámrku, Život tu nebývá v zámrku,
 lermo jako v boji, hrkotu, drkotu v úprku – čas však tiše stojí! 131
IX.
Tak musím zpívat, jako cítím. Tak musím zpívat, jako cítím.
 To kletba. Mysl básnivá své zpěvy protkat musí kvítím, jaké jí srdce pokrývá. Jak rád, jak rád bych růži podal, a dávám routu! Nezdobný se do mé růže červ vehlodal – co mohu dát? Jsem chudobný. Mé srdce hrob, co na něm kvítí? Tu viz můj osud rozluštěn: vyber si květ! Já nemoh’ síti, můj hrob je chud, je opuštěn. 132
X.
Vyždímal jsem už duši na sucho, Vyždímal jsem už duši na sucho,
 je prázna všeho plynného, je prázna, chudák, hlučí na hlucho a k ohlušení jiného. Mně oheň vnitřní lampičky dokmital v zevních zápalech, uhořelého štětičky už leží knotu v povalech. A jak se nyní podávám, to umělé jest vody tresť; nic živého, nač přísahám, – vše prochází jen suchý křest.
133
Na konec.
Moje píseň doplakala, hlasu mlčet kážu, ze slziček matky boží prostou kytku vážu. Oko mé doplápolalo, hlas se žalem zlomil, mojí duše oř se rychlý prudkým letem schromil. Jindy myšlénkami plný duch můj tichem trouchne, jako nad jezerní vlny zřídka ryba šplouchne. [134] Julius R. Nejedlý.
Mému srdci.
Mé srdce jako moře je, jak moře rozbouřené, kde za vlnou se vlna zas s úchvatným hřmotem žene. A jako v každé krůpěji těch vln dlí obraz nebe: tak každá jiskra citů mých ve srdci chová – tebe! [135]
Na večer.
Pospíchá slunce k západu a kraje ozlacuje, a větřík tisíc pohádek ve větvích probuzuje. Tam bílá bříza vzpjala se tak, jak by živa byla, a štíhlá svoje ramena ku zemi naklonila. Ten statný dubec po blízku tu svoji líc k ní shýbá – a mně se zdá, že se stromem i strom se v lásce líbá. [136]
Noční.
I.
Přesladké dechy andělů to nejsou, co tu vanou, to tichých duchů tichý sbor jde s paní milovanou. Vždyť příchod její oznámil sám zvonek na kostele a příroda jí na cestu nejčistší perly stele. Náručí svoje přejemné rozpíná nad zeměmi a dřímá svět jak kuřátko pod matky perutěmi. [137] II.
Vzpomínko sladká, přesladká na dobu zlatolící, již v opojení probděl jsem s tou velkou panovnicí: Na vršku krásném, zeleném usedla místo trůnu a nejskvělejší nebesa tu měla za korunu. Přejasných démantových hvězd na hrudi na tisíce, a za znak moci královské – úplnou tvář měsíce. Královský pěvec s harfou v ní, na harfě struny zlaté, a kolem hlavy záři měl tak jako mají svaté... Královno mocná, přemocná, buď za to velebena, že tak ti pěvec svatým jest a píseň tak ti ctěna! 138
Žena husitská.
Na západě již rudá zář pochovává den a rudou září vršek s kapličkou osvětlen; v kapličce před oltářem tu žena poklekla a ze srdce se modlíc ze srdce povzdechla. „Otče náš na nebesích! moc převelkou ty máš, „dejdej sílu mužům našim, vlej chrabrost ve voj náš – „všakvšak velkým kdy, ó Pane! převelkým kdy náš hřích: „pakpak sám shlaď, Otče, rod náš – jen smrt ne od cizích!“... A pode vrchem, na němž ta kaple k nebi ční, tam boj se vlní krutý a ráz za rázem hřmí a křižáků voj lítý, sotva byl ucouval, se s novou zase silou ku předu dere dál. [139] „„Nuž boží bojovníci! Bůh neopustí svých; „„tožtož za mnoumnou, bratři, za mnou do řad nepřátelských!““ – Tak starý volá Božeh, zas nadšeně zní zpěv a blesk jak nebem bouřným, tak půdou rdí se krev. A jako jarý jelen se vrhá Božeh v boj a ve střed šiků cizích se řítí český voj a s vichry hučí hromu hluk, nebem blesk jen plá a zmatek v cizím voji – druh vražděn od druha. Tu lítá bouře míjí, nepřátel prchá pluk, již hvězda nebem svítí a utichá již hluk. Husité zpěvem vzdavše dík, šetří raněné, pak spánkem sílí ty údy znavené. A měsíc nebem pluje, ku kapli vleče se muž krví pobrocený – to starý Božeh je; však sesuto půl kaple – „„Ó ženo, ženo má! „„ČiČi na smrt raněnému mi bouř tě urvala?““ A jak se ssutinami k oltáři bráti chce, na stupních oltářových – bez duchu žena je; tu krví pobrocený pokleká Božeh k ní a líbá líce bledé a slza v oku dlí. 140 „„Má ženo, drahá ženo! hle Božeh, Božeh tvůj! „„jsemjsem těžce, na smrt raněn, již rány ovlažuj „„aa zastav proudy krve, ty proudy převřelé „„aa věz, že zahnány již ty roje vetřelé.““ – I zadumá se žena – „Ach, nejsi-li jen duch, „pakpak veleben a chválen budiž všemocný Bůh!“ A slzami mu vlaží ty rány palčivé – tu náhle temní zraky se jeho ohnivé... „„Ha, slyš jen, ženo, slyš jen – neb mámí mne snad sluch? „„jakjak z dálí nové roje – ach pomoziž nám Bůh! – „„jakjak vrahů nové roje se valí, valí sem – „„achach, ženo, ženo drahá... já blízek smrti jsem! – – „„JižJiž cítím sahat na mne poslední hodinu – „„kdokdo povede, ach kdo teď v boj moji družinu? – „„kdyžkdyž matka v oulu zemře, roj pak se rozlétne... „„aťať nedozví se, ženo, můj roj o smrti mé... „„ZdeZde umírajícímu mně, ženo, přísahej, „„žeže nikdo o tom nezví – a hned, hned pochovej „„moumou mrtvolu, byť teplou – mezi tím kamením... „„aa místo klaté neznač nižádným znamením!““... 141 – To řeknuv usnul na vždy a žena objala naposled chotě svého – z krunýře vyzula a teplé ještě tělo zakryla kamením – – pak lesklý helm a pádný meč připla údům svým. Však blíž a blíže hučí nepřátel divý ryk a Husité se staví již v nový, chrabrý šik; než, křižáků roj velký a je roj nezemdlen, Husitů voj ach mdlý již – již s vrchu setlačen... Tu – v střed se nepřátelský helm vrhá Božehův a za ním skrovná četa husitských hrdinův – a kraji den již vládne – již prchá nepřítel, zanechav v kapli mnoho a mnoho mrtvých těl. – A zlaté slunko pluje spanilým blankytem i osvěcuje tiše tu pobrocenou zem – kde voj, mdlý bojem, klečí a kde na kamení tu mrtva leží žena – kde hrob bez znamení. 142 Frant. Ladislav Polák.
Víra.
A ta víra jako rosa na růžičce, růži dává šťávu a nápoj včeličce. Ale drzý člověk s růže rosu stírá a nohama šlape dceru všehomíra. [143]
Naděje.
Ach ta má naděje jako polní kvítí, co ranní mráz pálípálí, než slunce zasvítí. Mráz je neumučí, znovu zase pučí: dej, Bože, slunečko na polní kvítečko! [144]
Láska.
Ach ta moje láska jako růže planá – nikdo ji neštípil, vykvetla do rána. Vykvetla do rána, přes den opadala, a jen ostré trní v srdci zanechala. [145]
Čekanka.
Roste kvítí podlé cesty, skrývá v sobe lásky zvěstyzvěsty, květinu tu dívky znají, čekankou ji nazývají. Stála bledá krasavice na pahorku u silnice; do dálavy pozírala, modré oko napínala. Pozvedlo se mračno bílé, komoňové pádí čile; zablesknou se lesklé zbroje, již se blíží celé voje. Běží dívky, ženy, děti, běží vojínům v objetí. Tu radostí a vítání, objímání, vyptávání. – [146] Darmo jenom dívka bledá mileného hocha hledá; bystré oko pátrá všady, muže zhlíží – chytá řady; „Kde můj milýmilý?“ – nikdo neví, nikdo srdci neuleví. „V zajetí-lizajetí-li?“ – úsměv němý – „V bitvě padlpadl?“ – zraky v zemi. – Dlouho teskným pátrá okem, zvuk za zvukem – krok za krokem kol ní pestré řady mizí, a to samé tváře cizí. – Vysokého slunce střely dívku bledou uchvácely, ona jenom do daleka oko napíná – a čeká – čeká na milence svého, byť i do dne do soudného. Nad krajinou bouře lítá – nešťastnicí darmo zmítá, neustoupí divé moci, čeká, čeká až do noci. A jak noční shasnou svíce, hned zas dívka u silnice a svou touhu tak si krátí: „Však se milý přece vrátí.“ Líce vadnou, tělo chřadne, ale novou silou mladne 147 modré oko – jeho lesky ztuhlé zračí ňader stesky. – A tak bledá krasavice na pahorku u silnice v slunci, dešti, bouři divé ždá, a nikdy neožive. – Chodí dívky po silnici, znají družku krasavici, s nešťastnou útrpnost mají – „Čekankou“ ji nazývají. – Den a den – a jeseň – zima, Čekanka již v zemi dřímá; pahorek se sněhem bělí, dívky na ni zapomněly. Den a den – a jaro – vesnavesna, země probouzí se ze sna; a z té zemi ze srdečka zkvétla modrá květinečka. Květinu tu dívky znají, „Čekankou“ ji nazývají. 148 P. J. Přibylovský.
Zklamaná láska.
Hrobníku, hrobníku, tvůj sad plný hloží, však ti jej mé srdce brzičko rozmnoží. Vykopej hrob pro mne pěkný jak světničku, kde jsem prvně zlíbal svou drahou Haničku. Hluboký vykopejvykopej, jak má láska byla, dokud ji má milá na mně nezradila. [149]
Krvavé lístky.
I.
Do světa šlu lístky, dítka bolu svého, znamení jim vkládám křestu krvavého. Vyňaty ze srdce, potřísněny krví, jsou ty lístky moje poslední a prví. [150] II.
Nad propastí jsem kdysi stál, skončit jsem život chtěl, tu zhledl naposled můj zrak své vlasti na úděl. A vlast mne zavolala zpět, já klesl na tvář svousvou, a kudy kráčím, zanechám vždy stopu krvavou. Nuž dáldál, ve hávu člověčím ďábliďábli, mne štvete, dál! Tam nikdy nedoštvete mne, bych vašich ran se bál! Vy duše tupé, zpozdilé, štvete mne v dálnou dál? Pro pravdu, již jsem vyznával, jen blázen by se kál. 151 III.
Mé nohy stopu krvavou na drsné dráze značí, v tváři od Litic ztýrané se těžké rány zračí. Na hlavu z trní korunu moci vrazily zlé, a kapky krve padají na rty mé ustydlé. 152 Ladislav Quis.
V lese.
V mech se polož, zamhuř oči k snění jen, ne k spánku v lese, naslouchejnaslouchej, jak korunami temný ohlas žalmů třese. Smutně se nad tebou vznáší jako opuštěné ptáče, smutně lká, tak smutně, smutně, až se srdce rozepláče. Žalná píseň v českých lesích stísněných jak z ňader kvílí, jak by se jí od našeho lidu byly naučily. [153]
Písně české.
Jsou písně české bujný lesles, zelený v zimě v letě, jej žádný nesil, nesázel ze lidí, co jich v světě. Ve klínu jeho hlubokém úleva duši kyne, a vševše, co svírá srdce tvé, tu z ňáder se ti vine. Jsou písně české jasný proud, v něm břehy, slunce, nebe, v něm všecko zase nalézáš, kdy zhlédneš tam, i sebe. Teď bystře plyne, vážně teď, tu pění se a šumí, tu klidně vlna smáčí břeh a tiché pěje dumy. [154] Jsou písně české polní květ ve prostotě své ladné, jen v svojí zemi daří se, z ní vyrván záhy vadne. Ne třeba jemu záhonu, na každé mezi zkvétá, pán Bůh ho hřeje, zalévá a lid z něj věnce splétá. Ty písně české dítky jsou, jež zrodily se z lidu, ty písně české slzy jsou, co lid lkal na svou bídu. Ty písně krev jsou ze srdce, v nich každý cit se chvěje: ve strasti své i v rozkoši Čech písně své si pěje. – 155
Vlasti.
Ta naše vlast jak země u moře, kde nad břehy se vlna vypíná, jen láska národa a ruka úsilná ten zhoubný proud od mezí zaklíná. A vlna bije o hráz lakotná, by zvětšila tu velkou říši svou, tu klesá hráz, s ní tisíc životů a novou druzí pracně budujou. Ó lide můj, tvé hráze slabé jsou, vysoké moře a ty hluboko, povznes svou vlast a sebe, lide, s ní nad vraždící to moře vysoko. [156] Pak nechť si bije vlna o skály, ty klidně budeš zříti na vzteky, ve pýše chtěla tebe pohltit, teď v hloubí marně zuří na věky. 157
TyTy, matko Slávo!
TyTy, matko SlávoSlávo, nový zrodíš věk jak Róma kdys i slavná Francie, ty dítky své kol sebe shromáždíš a v jedné lásce navždy spojíš je. TyTy, matko SlávoSlávo, prapor rozvineš a volnost tam, kde prapor zašumí, zastavíš slze, krev i starý hněv a nový svět vystavíš na rumy. TyTy, matko SlávoSlávo, světy obejmeš, ty v lidstvo vdechneš nový, svatý žár, pán otroka tu bratem bude zvát, ve pouta spjatý bude jenom svár. [158] VznesVznes, matko SlávoSlávo, skleslá ramena, na srdce přiviň svoji rodinu, jest blízko do dne, rafíj dobíhá a zvon již udeří nám hodinu. 159
Nadšení.
TyTy, v prsou nadšenínadšení, jsi jako větru dech, pojednou vznikáš a zas odcházíš, tys svobodno, ti žádný nekáže, tam nezasvitnešnezasvitneš, a tu stále dlíš. Bez tebe smutno, pusto ve světě, tu velký čin jak palma na poušti, tu věštcův hlas co v skalách ozvěna a lidstvo kleslé lidstvo opouští. Znáte těch sobců vyschlé postavy, a znáte tváře žen těch prodajných, to zhlaslézhaslé oko bloudí po zemi, na podlém čele trůn si zvolil hřích. A znáte jiji, tu chátru nesčetnou, jež rodí se, by zase zemřela, co jim je vlast, co láska, svoboda? – jen prázný zvuk a jmeno bez těla. [160] Ty svaté nadšení, tam nikdy tvůj, tam nikdy tvůj se nezaleskne žár, tam bysi marně ve tmách hasnulo, ta noc tam nese každé hvězdě zmar. Však bijou srdce, tam kdy vnoříš se, tu na vždy posvěceny stopou tvou, tu srdce oltář, jeho knězem duch, obětí život, píseň modlitbou. 161
V bouři.
Po bouřném moři letí koráb můj a vlna k nebi, v propast metá jím, i praská stožár, plachta trhá se, a proudy ženou loďku úskalím. Tak blízko smrt a vlast tak daleko, tak hrozná smrt a život krásný tak, loď troskotá se, tůň se rozvírá a k nebi pne se bez naděje zrak. Ó žití mé, ty moře bouřlivé, o lásko má, ty vetchá lodi má; nad vlnou žití nesla láska mne, teď zeje tůň a koráb troskotá. [162]
Shledání.
Pod páží vzal si housle své a zatočil si holí; ach, Bože můj, kdy sklamáno, kterak to srdce bolí! A zašel někam do světa, kdo ví a kdo se táže, ji u oltáře zatím kněz s ženichem jiným váže. Noc pozdní byla, zimavá, kdy setkali se spolu na mostě žebrák s žebračkou – jen bol rozumí bolu! [163] I podali si pravice a zaplakali sobě, potom se spolu rozešli, a sešli zase v hrobě. 164
Písně.
I.
Jest mnoho domů ve městě Jest mnoho domů ve městě
 a v každém oken mnoho, já přece vždycky pohlížím z nich jenom do jednoho. A třeba zima, sníh i ledled, tam růže jako v letě, kdy na tu růži pohledím, mně jaro lásky kvete. [165]
II.
Ten větru se přižene bouřlivý let Ten větru se přižene bouřlivý let
 a poráží stromy a kácí, ve vířících kotoučích unáší květ, pak zanechav spoustu se ztrácí. Ta láska ti povstane v srdci jak vír, a žel i bol ve kotouč vine, a vyvrací naděje, unáší mír, pak zanechá rány a hyne.
III.
Neviň ten věnec kolem skrání svých, Neviň ten věnec kolem skrání svých,
 to kvítí v něm za krátko povadne, tu růži sobě neklaď na srdce, ten její květ za krátko opadne. A svadlý věnec v tvůj se vplete vlas, že s věncem si ho s hlavy budeš rvát, opadá růže, trny zůstanou a probodnou tvé srdce nastokrát. 166
IV.
Pohádka dí, jak jednou jeden muž Pohádka dí, jak jednou jeden muž
 do skály vešel v květnou neděli, tam zavřen dlel, co starec vystoupil a všichni drazí už mu pomřeli. Jak muž ten já ve jara rozkvětu jsem vešel v sluj stavenou ze snů svých, tam mladost prosnil, stár se navrátil a žádný více nežil z přátel mých. 167
V.
Rostla mladá lípa; Rostla mladá lípa;
 v první lásce sladké vyryl sobě srdce do té kůry hladké. Dorůstala lípa; – prošlo času málo, s korou se to srdce celé rozpukalo. Dorostla ta lípa; tak se časy mění, v drsné kůře stopy po srdci již není. – 168
VI.
Bylo jarojaro, bylo, Bylo jarojaro, bylo,
 skřivan v poli zpíval, když pán Bůh tu lásku ve světě rozsýval. A ta láska boží tam na skále svadla, tam zas podlé cesty v kořist ptákům padla. Tu zase ji ostré udusilo hloží, tam ve pláni svadla mrazem láska boží. A co ještě zbylo, někdy letem zkvete, málo jest, ach, málo lásky boží v světě. 169
VII.
Ve těžkém snu se tělo mé Ve těžkém snu se tělo mé
 do rakve položilo, ty údy jak by spoutané, však srdce v prsou žilo. Kol rakve svíce voskové plamenem temným planou, pro mne jen s nich na černý krov slze, to z vosku kanou. Ta těžká slza vosková na srdce moje padá, že nikdy víc se nevrátí ta moje leta mladá. Ta horká slza vosková na mojím srdci pálí, vždyť mi ho lidé s láskou mou za živa pochovali.
170
Klášter svatojanský.
V klášteře svatojanském už dávno prázný kůr, v klášteře svatojanskémsvatojanském, tam travou zarost dvůr. Nenajdeš mnicha v celi v modlitbě před křížem, nenajdeš mnicha v polipoli, by sobě oral zem. To vše před lety bylo, teď jiný přišel čas, mnich za dne spí a v noci jej bujný čeká kvas. Co jim jsou staré řády, co stará víra jim, jen to, co máme, pravda, a to, co nad to, dým. – Po velkém refektáři noc rozložila se, číš vyschla, mnichů chasa už utajila se. Jen věčná lampa kmitá před křížem v svitu mdlém; máť bolest ve své tváři, a bolest v oku svém. Tu za obrazem obraz kol síně zavěšen, tu opat za opatem, co měl jich klášter ten. A ti jsou všichni mrtvi, jen jeden živý tu po dlažbě chladné kráčí zahalen v habitu. [171] Pravice kahán nese, po síni bloudí hled, zvuk kroků klenbou zvučízvučí, až ztichne naposled. Kol překocené stoly, po zemi mnohá číš, a hlavu kloní opat ve bolu níž a níž. On stár a sláb a bujná ta mysl mnichů je, on vidí hříchy jejich, však nezná trestat je. Tak přísně naň pohlíží předchůdci se stěny a z venčí vítr hučí jak žalmů ozvěny. I rozlítne se okno, kahánec zhasíná, jen lampa svítí dále, co přede křížem plá. Dvanáctá zvučí s věze, před křížem klesá mnich, k modlitbě pnou se ruce a úděs ve tvářích. „Ó pane, promiň viny, ó panepane, milost dejdej.“ – A v nově počal vichr po síni divý rej. Tu za obrazem obraz kol síně zavěšen, tu opat za opatem, co měl jich klášter ten, a ti jsou všichni živi, jen jeden bez žití před Kristem ve prach klesá a lampa zasvítí. Tu za obrazem obraz se kolem rozstoupí, tu za opatem opat oživen vystoupí. To tichý, smutný průvod, jej první opat ved, až před posledním stanul a na něj upřel hled. A povznes berlu svoji a dotekl se jej: „Ó povstaňpovstaň, JeneJene, z prachu a nás se nelekej. „JenJen srdce tvé tvá vina, jen slabost tvá tvůj hřích, „tyty prosit jen si uměl, a neznal kárat jich. „TeďTeď Bůh je bude trestat, když člověk netrestal, „teďteď Bůh jim vezme v hněvu, co v milosti jim dal. 172 „JenJen jednou ještěještě, JeneJene, povolej konvent sem, „aa co jsi zřel i slyšel, to věrně zvěstuj všem. „AA rci, že ku pokání jen krátký dán jim čas, „tystys poslední byl opat, tvůj neslyší-li hlas.“ A Jan se zdvihá z prachu, ku zvonci vleče se, a přízrak mizí kolem, kdy zvuk se roznese. I nesl zvuk se dále, od celi k celi spěl, už refektář pln mnichů, kdy ještě nedozněl. „Co od násnás, otčeotče, žádáš ve noční chvíli té?“ „„PokáníPokání, bratři, želte, ó želte viny své. „„ÓÓ slyšteslyšte, bratři, slyšte, kát vám se z hříchů svých.““ A v odpověď o klenby jen odráží se smích. A smíchem sotva slyšán hlas jeho slabý zněl, co slyšelslyšel, zvěstuje jim, a zvěstujezvěstuje, co zřel. „Ó bláhový ty starče, nás neleká tvůj sen, ó bláhový ty starce, to noční přízrak jen.“ „Sem víno, číše vzhůru, requiem opatům.“ Tu vítr zaburácí, tu zachvěje se dům. „A nechte vítr bouřit, jen víno ve pohár!“ Tu záře lampy věčné ve mocný vzrůstá žár. „A nechte lampu pláti, hle, jak se pění číš!“ Tu plameny se nesou ku klenbě výš a výš. I blednou tváře mnichů, smích na rtou umírá, kolkolem žár a plamen a kryt se rozvírá. Tu z rukou klesá pohárpohár: „Ó běda, běda nám!" Vše v divém chvatu prchá, jen opat dlí tu sám. A praská trám ve krovu, ku nebi vstoupá dým, v plamenech hyne klášter, a opat hyne s ním. 173 V klášteře svatojanském už dávno prázný kůr, v klášteře svatojanském, tam travou zarost dvůr, nenajdeš mnicha v celi v modlitbě před křížem, nenajdeš mnicha v poli, by sobě oral zem. To vše před lety bylo, teď rumy opnul vřes, nebe je síním klenbou a hóry ptactva ples. – 174 V. Sázavský.
Nezabudky.
I.
I šel jsem v háj, bych v svatém jeho stínu I šel jsem v háj, bych v svatém jeho stínu
 své přeplněné duši uvolnil a pochlubil se, že jsem našel vilu, jež krásnější jest všechněch jeho vil. Háj rozhněval se na mne pro tu chloubu, a tebe spatřit s posměchem si přál; i přived’ jsem tě v jednu krásnou dobu, a nyní zase já se jemu smál. Vždyť pamatuješ, jak stál v udivení, ba zapomněl i těch svých krásných vil, jak odprošoval v tichém zašumění, a kráse tvé se volně poklonil. [175]
II.
A jindy potoku jsem bublavému A jindy potoku jsem bublavému
 šel vypravovatvypravovat, dívkodívko, o Tobě, však slova moje lží se zdála jemu, jíž dopouštím se k Tvojí ozdobě. Tím milejší pak jeho překvapení, když Tebe spatřil jednou tváří v tvář, a přece řek’ mi, vše že pravda nenínení, co pravil jsem, a v mnohém že jsem lhář. Že jsem buď oslep’ krásy Tvojí září, a proto jsem ji celou nepojal, anebo prý ji slabý jazyk maří, když k vylíčení napíná svůj sval. 176
III.
To vím juž jistě, že jsou duše naše To vím juž jistě, že jsou duše naše
 jak jedné matky dítky spřízněny, vždyť jinak od obou by takto plaše ten pozdrav první nebyl činěný. Tak plachý pohled,pohled jako větřík ranní, jenž jemným dechem růži rozdýchá, tak plachý pohled, a přec v duši raní, že truchlí tato, až ho nazpět dá. Však tu se zapomene, když ho dává, a dlouhý vrací místo plachého, a potom opět splátku oplakává, až pohledu zas dojde nového.
177 Josef V. Sládek.
Byl pěkný den.
Byl pěkný den, večerní klid, den první velkém na moři, poslední ještě barvil svit to Tříjehelné předhoří. A ticho – vody v odběhu a vod se skroužil lem. „Jak daleko jsme od břehu?“ „„Před chvilkou znikla zem.““ Odvrátil zrak, kde spjal se kruhkruh, a z prsou se mu vyrval ston: „Dřív chránil já tě a tvůj bůh, teď chraňchraň, matičkomatičko, sám tě on!“ [178] Již kolik dní tak ve běhuběhu, a ještě žádný plavby cíl – „Jak daleko jsme od břehu?“ „„Můj dobrý pane, tisíc mil.““ Dost daleko to věru již, by pukla při tom lidská hruď, „Mé děvče, mi si zvykli blížblíž,“ – setřel si slzu – „s bohem buď!“ Kol moře jen a nebe je a v dáli plachty stín se skryl; „Či dál nás nesly peřeje?“ „„Jsme, pane, na dva tisíc mil.““ Zamával rukou v divoku: „Můj dobrý druhu, budeš sám těch pout rozbíjet otroků – budeme spolu až kdes tam!“ – A dál loď žene větru dech a zem již stoupá blíž a blíž. „„Hle, pane, již tu volný břeh, přec dočkal jste se jednou již.““ 179 „Ba volná zem, však cizá přec, má vlastní slouží v otročíotročí, já nepad’ v své a vyhnanec na cizou půdu nevkročí!“ – Na moři kruh – se stěžně hlas „Muž v moři!“ – líně ozve se, jej zachránit však není čas, ve chvilce přístav zavře se. 180
Na oceánu.
Polšeré noci, mlhavé noci na oceánu, na oceánu, z večera k ránu, mlhavé noci, hleděl bych do vás – na oceánu. Na oceánu ticho je všude, jenom ta vlnka tajemně šumí, jenom v tom srdci divně to hude. Slyšíš ten dumot! – či kdo rozumí? – a jak to srdce prudčeji bije: Rozumím, rozumím – ha, jak se žije tam v oceánu – v oceánu? Hučely vody v mlhavé noci: „Temně je vpod moři, temně ach temnětemně.“ [181] „„Temnější odvěké srdce je ve mněmně.““ „Nuž tedy rozsvětli svou naší nocí!“ – – – – – – – – – Mlhavé noci, polšeré noci na oceánu, na oceánu, z večera k ránu hleděl bych do vás, mlhavé noci, – až byste mne vlákaly do oceánu! 182
Má matička.
Po dalekém moři táhnou plachty bílébílé, provází je vítr z břehu na daleké míle. Pluje bílá loďka černotmavým mořem. „Jen se vy mi neutrapteneutrapte, má matičkomatičko, hořem! „MáMá matička doma jak jen lehá, vstává, div že sobě nevypláče oči do krvava. [183] „MáMá matička drahá pláče jenom zticha, ale i přes dálné moře srdce to doslýchá. „SlyšSlyš, matičko – vichr někdy plachty strhne a to tvoje vzdychání mi srdce kdys utrhne!“ 184
O štědrý večer r. 1868.
Je štědrý večer, oblohou se bílý měsíc zaskvívá, sníh zmrzlý praští pod nohou a mrazný vítr zavívá. A pusto kol je u lesa, zde večer – tam již půlnoční, zde praská píseň v nebesa, tam zvučí píseň vánoční. Či neslyšíš, jak plně toní a jemně tak to do šera, že za svatého večera se zasteskne až srdci po ní, a třeba bylo srdce v kusy, v tu vánoční přec vpadnout musí! – Jen dál, ty chorý můj příteli, ač píseň nám již těžká věc; tam kostelík je osamělý, [185] dnes zazpívat si musíš přec. K nebesům pne se vížka nízká a u ní stín co černý kříž, okny se záře svící blýská a píseň zvučí blíž a blíž. Či svíce to? – toť divně svítí, či píseň to? – toť divný vzdech, v oknech se jenom měsíc třpytí a vítr stená na hrobech. A ticho zas – jen srdce bije. Stůj hochu! nejsme v zemi snílků; zde není doma poesie, zde mrtvý jen má práznou chvílku a s ním jen vítr půlnoční si tichou šeptá vánoční. S půlnočním větrem tich a tich si vítr píseň odříkává a v hrob se kloní chodce hlava a chladí se o mrazný sníh a nad ním ve měsíčném svitu rozpíná křídla anděl dumy a nebes modrém po blankytu jej odnáší, kde moře šumí, a dále ještě za mořem až v dálnou – dálnou rodnou zem. – Zas k nebi pne se vížka nízká a u ní strmí černý kříž, 186 zář ohnivá se okny blýská, v akordech zvučných blíž a blíž zní hlasná píseň vánoční. A v kostele tam svíce planou a svítí na mši půlnoční a na lid s duší rozkochanou, či na toho též s rozplakanou? – V dubové, hnědé stolici s skloněnou hlavou žena klečí; či slyší píseň zvučící či kněze zbožně slouchá řeči? – Zavanul anděl perutěmi a měkké vzal ji ve náručínáručí, a píseň kol-li pozahlučí, tu zdá se jí, že moře hučíhučí, a zdá se jí o cizí zemi a v ní – však slyš to chvět se z retu: „O chraň mi dítě v cizém světu, o chraň mi dítě, mocný pane!“ A vedlé matky děvče mladé a oči kryje do stínu a k dřevu horké čelo klade a tiskne ruku matčinu. Posledně píseň zazněla a zbožný lid se zvolna ztrácí, jde matka s dívkou z kostela a anděl zas se k nebi vrací. – – 187 Zavanul anděl perutěmi a jako mlhu odvál sen a na hrobě jen tichý sten a chodec z chladné vstává zemi a k nebi pne se vížka nízká a měsíc chvivou se září se v kostelíka oknech blýská a – v zmrzlé slze na tváři. 188
Loučení.
Je pozdní noc, kol mrtvý klid, na nebi ani hvězdy třpyt, na nebi tma a v srdci chlad a v srdci upomínek řad; tu stojím sám a zdá se mi, že vzpomínky mi kráčí z hlavy a halíce se v roucho tmy jak bludičky se vstříc mi staví. Ty vzpomínky tak bolny ach, však jedna z nich, ta nejvíc tíží – má milenka se ke mně blíží, má milenka mi s Bohem dává tak bolně, tiše, jako v snách, tak bleda, jak když z hrobu vstává! Má milá černé vlasy má a bílé čelo pod nima [189] a oči pod tím bílým čelem, kdo patří tam, by umřel želem. Má milá hořce plakala, až srdéčko jí usedalo, až srdéčko se tlouci bálo – má milá hořce plakala. Má milá hořce vzdychala, že radost v světě tak malámalá, a kdyby byla jen co mák, přec sezobá ji žalu pták, a kdyby byla sebe větší, přec otráví ji ruka něčí, a kdyby byla duší naší, přec s duší ji ze světa splaší. „Šel ode mne jsi do ciziny a neviděli jsme se aniani, a neřekli jsme sobě ani, že víc jsme sobě nežli jiní, a ani jsi mne nepolíbil a slzu s oka nesceloval a slovíčkem mne nezradoval, ani, že zas se vrátíš, slíbil. A odešel’s na mořské tůně, jež vše tak snadno pochovávápochovává, a nevzkázali tobě ani, že hlavička má postonává, že srdéčko mé k smrti stůněstůně, a nevšímli si toho ani, 190 že máme se tak tuze rádi a musíme tak umřít mládi.“ – – – – – – – Je pozdní noc, kol mrtvý klid, na nebi ani hvězdy třpyt, na nebi tma a v srdci tíž, má milá zniká, mizí již, má milenka mi s bohem kyne a srdce mi div nezahyne. 191
Bratři.
Dvé bratří bylo, synů matky jedné, rovných si tělem, duší každý jin; ten jeden orel, jak když v skálu sedne, ten druhý v jezeru jak orla stín. Ten jeden vratnou hnal se v výšinu s povrhou hledě na to, co je dole; ten druhý zas rád bloudil po údole a ke rtům tisk’ i svadlou květinu. Ten jeden tlukot srdce bouřlivý jen svého znal, – ať v tísni jiné je; ten druhý sotva kdy se usměje, když pod listem se spadlým červík zakřiví. Dvé bratří bylo – orel na skalině a orla stín v jezera tmavém klíně. Ten v bouři jenom švihá perutí, co snese dál jej přes zrumené kraje; [192] druhý se každým vzdechem zarmutí, jímž srdcí lidských hloubi rozryta je. A jedné matky přec to děti obě, jež s dávné výše sklesla v ponížení a otčíma teď úpíc ve porobě vzhrdu i výš v svém pojí utrpení. A dětem choré matky zželelo se, ač oba snad ved’ různý pocit k tomu, ten snad by zmocnil otcova se domu, ten matce aby pomoh’ v krutém lose. Povstali oba proti otčímu a jeden slovy děti křísí druhé, vzkřísené vede druhý v činy mu a uvolněna matka vazby tuhé. A první v políbení přitisk’ matku a dí, že konec navždy s jejím žalemžalem, a druhý zmocnil otcova se statku, ten první synem, druhý stal se – králem! – A král si druhé sehnul k úklonu, jen jeden šíji v prach si nestele a král si zlatém used’ na trónu a zbujník před ním čeká ortele. – „Bratře, jen slovo tvé a volným’s zas, vždyť jedna, jediná přec krev v nás bije; ač zasloužená toga hruď mi kryje, ten purpur neutlumí srdce hlas. – Jen jediné té myšlénky se zhosť na to, co nestrpím, by vzalo změny, 193 jen zapomeň nedávnou minulost a zapomeň na lid ten zotročený! – Zanech té luzy, srdce bez citu, jež zná jen křik a za úsměvem těká, již lapíš v jednom zlata zákmitu, jíž chleb kdy schází, „volnost“ křičí tu a jako pes na vše, co kol jde, štěká, hoď chleba kus a zvolej: MilýMilý, jez, – a uvážeš je znova na řetěz! – Zanech té luzy, tam co pádí skoky, kde jiný dít jim musí: vás co’s bolí, kdo s tmou a pouty vaše vodí kroky?“kroky? „„Být musí jináčjináč,““ vstříc mu zahlaholí, tu žoldnéř najatý se zjeví s holí a na vše strany se to rozutíká, jen prorok nechán v rukou násilníka. „ČiČi nevidíš, jak plazí dnes ti sluzi, jichž víc jsem od včíra, ty hřbety ohnulé? jim v místo srdci zlato otrulé, jich hanbu oblékl jsem v titule. – O bratře, chraň se bezsrdcé té luzy a setři ryz ten povrhání s lící a podej ruky mi – jsme smířeni a já tě své posadím po pravici a po mně žádný ty jak v uctění!“ – 194 „„Odhoď ten purpur – ten purpur odhoďodhoď, bratře, té luzy horká krev se na něm pálí, rozbij ty perly, co tě leskem šálí a hořky jsou, jak slzmi kdy je natře. – Zašlap ten diadem, jenž jako zmije se vine vlasem ti a sevírá železným kruhem tisíc robů šíje a myšlénky jim z mozků užírá! Zahoď to žezlo, zhroť podnoží trónu, to žezlo, jež jim v čelo hanbu sází, ten trón, jenž jako můra sny je mrazí a šťastná prsa dusí milionů! – Buď bratrem jim, veď bratrským je slovem a nehoň v poslušnost je jako zvěř, buď bratrem jimjim, a lepším’s-li, jim svěř svobodu ve světle, ne v temnu pod okovem; že lidmi jsou, je uč, že volnost v nich, a nebude víc třeba proroků, uč je, že není pánů, otroků, a vlastní krev nezradí žádný z nich. Nelákej k sobě zlatými jich kazy, nechtěj, by vlastní zločin všeliký byl lichotnými stlumen pokřiky – a šelma se ti k nohoum nepoplazí. Sřekni se myšlénky, že v světě chátra, jíž katem být král moc má jedinujedinu, a já tě k prsoum zase přivinu a já tě budu věčně ctít – co bratra!““ – 195 – – – – – – – – Na trónu sedí král a hlavu kloní a ruka v křeči v purpur vtíná se a prsa dmou se v horkém zápase, čelem – mrak myšlének – zář koruny se honí. – A již se smyká koruna po málu – a již královská toga strhána – tu zadrnčela hrom jak okna sálu a před palácem zazní: Hossana! A vskočil král – svit již jen koruny mu z čela hleděl, „Ha, slyšel jsi – tu myšlénku tvé luzy?! – Tvé slovo poslední?“ – „„Já dopověděl!““ „Ty’s vyřk’ svůj ortel – odveďte jej, sluzi!“ – A jedním skokem král seskočil s trónu a před palácem hřmí to: král buď ctěn! a král se smavě kloní se balkónu; zas křik – v něm uvnitř tichý domřel sten. 196 Frant Šimeček.
Písně.
I.
Když slavila srdce v brány Když slavila srdce v brány
 s triumfem svůj láska vjezd, co tu bylo písní, květů, ohňometů, zlatých hvězd! – Odcházela v bledé tváři, minulosti zašlý sen – odcházela tiše, chudě, lesklá slza šla s ní jen. [197]
II.
S haluze jak na haluz S haluze jak na haluz
 vyšine se ptáče, tak ta láska ze srdce do srdečka skáče. Zatřepe tam křidélkem a zas s bohem letí; někdy haluz nalomí, že pak srdce schne ti.
III.
Ten prapor, na němž lásky znak Ten prapor, na němž lásky znak
 zval ku milostné slávě, již svinut – sotva vzbudí zas cit sladké ku výpravě. A srdce, letem zmdlený pták, se k odpočinku níží; zpěv touhy vázne v hrdélku – již rozvroucní se s tíží. 198
IV.
Ještě jednu upomínku Ještě jednu upomínku
 na vyhaslou hvězdy zář, ještě jedno bledé kvítko mrtvé lásce na oltář; kratinké jen upomnění, – jak si ptáče zpomíná, když s uvadlým jarem píseň v srdečku mu usíná.
199
Pravá slza.
Jest slabost slzmi rakev mýt, v níž minulost spí v stínu, a věčně jenom plakat chtít a nikdy dozrát k činu. Ty slze rosy s krůpějí dopadnou tvrdé půdy, v prach černý hrobu zmizejí – a staré zbudou trudy. Jen slza, která prýštila se reku z mužna zraku, když mlha domov zakryla a širý rubáš mraků – jen slza ta, jíž mužný lesk dal oheň, sílu k činu, za níž hned svitnul blesk a blesk, jest perlou pro otčinu. [200]
Na hřbitově.
Nízký domek, chudá chatrč na hřbitově stojí; obýval ji šedý hrobník s krásnou dcerou svojí. Otec hrobník nové hroby kopal každodenně, dcera na ně věnce kladla z růží upletené. Zas přinesli ke hřbitovu rakev za poledne – hrobník ustlal vedlé chýšky hochu lůžko ledné. Od té doby žádná růže nezdobila rovy, jenom ten, co blíže kopán chýže hrobníkovy. [201] A ta růže k chladné zemi klonila se níže, až jí ustlal otec, hrobník, také po blíž chýže. – Chudá chatrč na hřbitově podnes ještě stojí, ale lůžka nebožtíkům jiná ruka strojí. 202
Otec a syn.
Hej„Hej! bledý chlapče – skoč si též a barvička se změní; vždyť nesluší se kluku stát, když tatík se mu žení. Nač mračit se? – tak rozkošně to hraje v kolovrátku a veselého tátu máš a roztomilou matku!“ Však bledý syn jak umrlec v zem upřeně vždy hledí – co v srdci má, to jenom on a mladá matka vědí. A tam, kde ona samý žert, on palným okem zírá a srdce mu to,to jako vztek, tu jako bolest svírá. [203] S ní tančí starý sousedskou a veselostí výská, než syn, jak raněn, z krčmy ven a pryč přes pole blízká. Tam rybník stíněn od hráze zelenou jedle chvojí – tam utopit šel myšlénky na otce – lásku svoji. 204 Václav Šnajder.
Pouť mé písně.
Slyš píseň mou! – Z daleka k tobě zvoní,zvoní jak starý zvon v utrobu země sklatý! – Slyš píseň mou, jak na divokém koni rozpíná let svůj, ohněm lásky zňatý! – Slyš písně mojí neodkrytou báji, již vášeň světa zaklela v mé hrudi, kde před prznící ukrývá se lájí a tvým teď prstem k životu se budí! Slyš táhlých tónů mocné kolotání, jež jako choral klenbou chrámu duní, kdy národ volnost v zoři vítá ranní a skřehlý život v jejím ohni sluní! [205] Slyš divý cval olympického oře, v němž místo krve živý oheň pálá – kopytem zlatým klenbu nebes zoře, blesk šlehá z hřívy, oko sopkou sálá! – Slyš báji mou, jež z mrtvých rumů stoupá sesutých bořišť svatokrádců rukou – měsíc se nad ní diademem houpá – v zbořeném chrámu vlastní žijíc mukou! Tu píseň mou, dunící hromů echem, tu píseň mou, žhavým se vichrem dmoucí, tu píseň mou, šíleným štvanou spěchem, tu píseň skamenělou – nehynoucí! – Přes moře slz mým žitím vyplakaných, přes žhavé písky z rájů vypálených, přes hroby snů mých časem zasypaných, přes hory ledu na mne navalených slyš píseň mou! – Znak kletby na ní visí... Posvěť ji slzou na anděla míru, ať ze zoufání ve víře se vzkřísí – modlitbu zpívá ve tvém monastýru. 206 Václav Šolc.
Sestra.
Bylatě sestrou bratřím třem, nezřela krásu takou zem. Nejstarší bratr ve hoři k sestřičce takto hovoří: „V srdci jsem pěstil lásky květ a rájem byl mi celý svět. I přišel cizák – nepřítel, on vyrval květ a pomstu vsel. Já hledal svůdce nocí, dnem, až našel jsem jej v oku tvém! [207] O bohdejž, sestro nehodná, ti v srdci uschla láska tvá, o bohdejž pláčů přívaly ti to tvé oko zakalí!“ Bylatě sestrou bratřím třem, nezřela takou krásu zem. Prostřední bratr ve hoři k sestřičce takto hovoří: „Pro blaho lidstva síla mi proudila bujně žilami a ducha mého ovoce se neslo vzhůru široce a mocné stromu kořenykořeny, ty v srdci lidu vzepřeny. Přikvapil cizák – nepřítel a udal, že jsem buřitel. V žaláři uschl ducha strom, jak by jej boží schvátil hrom. Když pak jsem denní spatřil zář, ten nepřítel tvou líbal tvář! 208 O bohdejž, sestro nehodná, ti v srdci uschla láska tvá, bohdejž ty růže v líčku tvém ti zvadnou takým polibkem!“ – Bylatě sestrou bratřím třem, nezřela takou krásu zem. Nejmladší bratr ve hoři k sestřičce takto hovoří: „Chaloupka nízká, nad ní háj a kolem krásný rodný kraj, v chaloupce chudá matičkamatička, i tvá i moje rodička. Já láskou svatou hořící ji miloval jak světici. Přikvapil žoldák – v ruce hrot, on k srdci drahou matku bod, až schvátila mne rána ta a dlouhá jala mrákota. Když pak se duše zbudila, nade mnou pustá mohyla. 209 Divoký kolem vířil ples a v náruči tě žoldák nes’. O bohdejž, sestro nehodná, ti v srdci uschla láska tvá, bohdejž v tom hříšném plameni to tvoje srdce zkamení!“ – Bloudila žena po kraji, krahujci nad ní krákají: slzami oko zkalené a v prsou srdce kamenné, ve hříšné tváři suchý květ – neviděl takou bídu svět. 210
Pustý dům.
Dům šedý, pustý jako hrob a na něm starý, panský znak, v něm okna věčně zastřena jak oslepený starce zrak. Vnitř kobky temné nocí, dnem a pustá krbů ohniska, jen dobou někdy půlnoční pláč sovy tady zastýská. Po stěnách chmurný předků řad, jich tváře rouškou zastřené a na podlaze ve prachu varyto stená zbortěné. [211] I kniha práv a zákonů, jež v srdci kdysi ukryta, tam na hromadě veteši práchniví podlé varyta. Zbraň rezaví tu vítězná, jež slávu nesla světa kol, že třásl trůn se Césara i tvrdý Říma Kapitol. – O dome pustý, hrobový, tys jak to srdce pánů tvých, kdy padne do vás s zápalem blesk slávy z časů minulých!? – 212
Sonety svatováclavské.
I.
Ty, jenž v tom krutém protivenství boji Ty, jenž v tom krutém protivenství boji
 ochranou vznášíš nad svým lidem ruku a těžkou jeho posvěcuješ muku, jež vzdechem naplnila věk už dvojí! O svatý kníže! žehnej písni moji, jež mladého mi srdce ve rozpuku s tvým jmenem posvátného lidu zvuku žal, bídu, hněvy, bolů zápas pojí. Vždyť chudičká,chudičká jak lid ten, jemuž pěje, jak lid i ona chodí na žebrotu a tvrdé tluče srdcí na veřeje. O nedej, by ji vášně shnětly, boly, ať lidu, rouhavou až zmůže rotu, vítězným zpěvem k slávě zahlaholí. [213]
II.
Groš vdovin budiž ostatkem vám svatým, Groš vdovin budiž ostatkem vám svatým,
 toť peníz skrytý v nebes pokladnici, v něm vyryt obraz bledých, smutných lící a psáno písmem slzí perlovatým. Nechť zdobena již prstenem jest zlatým, nechť rytířskou chráněna rukavicí, nechť svěcenou na oltář klade svíci neb žezlem třímá mocnou vládou jatým! Ta ruka uschne jako sžatá tráva, pakliže prstem loupeživým sáhne na peníz ten a božská jeho práva. Vše jedno tu, ať vdovou matka dětí, ať žebračka, jež od vsi ku vsi táhne, neb koruna, jíž bylo osiřeti! – 214
III.
Ten oheň nechť vás stále v srdci pálí, Ten oheň nechť vás stále v srdci pálí,
 v němž veliký váš shasl myslitel, ať božských září temný nepřítel bludičkou svůdnou zrak vám neošálí. Jak hvězdy zemské hranice ty plály, v nichž vyvolenců svatý zástup mřel, jich plamen hymny nebešťanů pěl a jiskry z nich se světem rozsypaly. Jen zápal v srdci, v duši, zápal v ruce, byť celý svět tím požárem se vzňal a v kacířské tak lidstvo zašlo muce. Vždyť sluncem pak by vzplála země naše a plamen její davy planet hřál tmy noci v dálné pekla kouty plaše.
215 Josef Toužímský.
Písně.
I.
Mne více vábí šípků keř, Mne více vábí šípků keř,
 jež v poli bujně pučí, než ruměnná ta růžička, již zahradník růst učí. Mne vábí víc volnosti dech, co po přírodě vane, než s nebe sletlý anděl sám, jenž v cizí záři plane. [216]
II.
Mne baví víc motýla let, Mne baví víc motýla let,
 co kolem hravě těká, než dálné lesky bledých hvězd, jichž výšin duch se leká. Ten motýl tytéž máje zná, jež blaží naděj’ moji, ty hvězdy touhu vzbuzují a nikdy neukojí.
217 Hanuš Věnceslav Tůma.
Ta láska.
I.
Rozběhlo se srdce z jara na procházku, zaletělo k nebi hledat sobě lásku. Daleko ta milá ohnivá hvězdička a srdci bez lásky zdlouhavá cestička. Kvítko bez rosičky, bez barvy a vůně, srdéčko bez lásky naříká a stůně. [218] Růže beze květu smutné podívání, a srdce bez lásky jako v umírání. II.
Což je srdci těžko lásku hledat světem, to jde pomaloučku, ona ptáka letem. Po hvězdičkách k nebi, po větérku dolů, do světa s vodičkou, s ptáčkem do vrcholu, a tak dál a dále poletuje světem, choré srdce pěšky, ona ptáka letem. 219 III.
Unavená srdce bohu žalovala, že ta láska jeho nikde není stálá. Pousmál se pán bůh, poslal mládenečka a ten ji po kouskách uzavřel v srdéčka. Zavřená ta láska zas pokoje nedá, nebo každé srdce jiné sobě hledá. A když dvě se sejdou, svatba neveselá, lásky je po kousku, ale – nikdy celá. 220 IV.
Což je mi to platno, že mě andělíček poslal k srdci tvému: však mi nedal klíček. A v tom srdci poklad, o ten já tak stojím, očko tvé ho hlídá – černých já se bojím. Bez klíčku otvírat, síly marně hynou, najdu já si, najdu cestu k srdci jinou. Povyroste láska, oko zavře spaní, otevře se srdce – počkám já si na ni. 221
Na severu.
Zhyne kvítko, zhyne bídně bez deště a bez slunéčka; bez radosti a slz lásky,lásky což je potom do srdéčka? Nemůžeť se vždycky smáti, stále slunce květy pálí, a kdy láska zaplakala, kvítky rosou pookřály. Smích a pláč je život lásky, a ta láska srdce živí, bez ní srdce mráz popálí jako sever záhubivý. [222]
O tom našem dědečkovi.
I.
Už netěší ho, dědečka, nicnic, pranic tu, co krásné je, jen když nás vidí spolu dva, tu se tak trochu usměje. Tu zdá prý se mu v starobě, že poznovu žít začíná, když na tu svoji stařenustařenu, jak mladá bylabyla, vzpomíná. [223] II.
My o lásce mu povídali a on nám usnulusnul, chudina, o tiše, ať ho nezbudíme, tať nejsladší mu hodina. A kdyby ze sna probuzený nás viděl starý dědeček, jak my se tady rádi máme a nešetříme hubiček, snad by si vzpomněl na ty časy, kdy mlád byl sám a objímal, a snad by mu to líto bylo, a on by – chudák – zaplakal! 224
Láska v písních.
Složte péra, pěvci lásky, co pak byste o ní psali? vždyť ti staří nám ji celou, celičkou už vyzpívali. Vyzpívali, vychválili city srdce, oči, líce, tak že nám teď k opěvání nezbylo už pranic více. Vyzpívali, vyvzdychali, jak se sluší na rytíře, tak že máme za dob našich celou lásku – na papíře! Tak že studovat se může starožitné jak památky, ti pak, co už po nás přijdou, znát ji budou jen – z pohádky! [225]
Nesmrtelnost.
Nebojí se strom ten bouře, nehrozíť mu pohromou, hluboký-li v zemi kořen, do nebe ční korunou. Tak i Ty, kdo budoucnosti seješ ducha poklady, jak ten strom se nes do výše, v duši však měj základy. Jinak zhyne setba Tvoje vznikem dojdouc pohromy, proto k nebi zrak unášej, ruku však měj na zemi! [226]
To slavný pohřeb!
Ten národ můj tak slavný byl a zkázy chránil světa půl, než za sebe kdy bojoval, tu ve porobě zahynul! Ó krátký boj, a těžký pád, až zatřásl se celý svět, a v pomatené bolesti mu pohřeb slavil třicet let! A zarděla se obloha od plamene a od krve – hoj, což to slavné tryzny jsou, a svět je konal poprvé! [227] A z vzácných lebek náhrobek mu k pohřbu dali udělat, hoj písmo věčně památné! to mečem krví vepsal kat. A modlilo se u hrobu za věčný pokoj světa půl, – ó vzácné hody pohřební, kdy slavný národ zahynul! 228
Pan Milota.
Pan Milota tak sedí sám, jak byl by k stolu přimražen, a v myšlénkách je hlubokých, vždyť dnes – svatého Rufa den! Aj Rufa? den to Milotův, tak slavný den, tak krvavý, a sláva – krev – ta pálí tak jak uhel v srdci žeřavý. A plamenem se rozvlaje ve slavnostní den zločinu, a plamen aby udusil, dnes hlučnou dával hostinu. [229] By slavil Němců vítězství a zasvětil tu hanbu svou, by přehlušil své svědomí a pohřbil vinu krvavou. Však morová jak nákaza se smrtí černou plíží dál, tak černým srdcem jediný se hrozný cit mu rozehrál. Ten hlučný cinkot pohárů, jak umíráček by to byl, a víno to tak červené – jak by je krví procedil. A k slavnému kdy přípitku se srazil pohár o pohár, tu jakby zvonem rozlehlo se v duši jmeno: Otokar! A seděl tu tak zamračen a myslil jen a nemluvil, až z málo přátel poslední tu síň hodovní opustil. 230 A tak tu sedí zase sám jak zločinem by přimražen a v myšlénkách je hlubokých – vždyť dnes – svatého Rufa den! *** Tam venku hučí vichřice, a v duši zločin bouří dál a vře a pálí – hryže tak, jak peklo by v něm rozepjal. A tělo zde – a duše tam – tam krev – ó krev to nevinná a v krvi matka se synem,synem jak pode křížem Maria. Ó mrtev – a ran sedmnáct – ach klesla matky záštita, – a v každé ráně – hrůza to – vepsáno stojí: „Milota!“ A matka líbá mrtvolu a srdce, v bolu práznota – jen jedno slovo v paměti, jen jedno zná, toť: „Milota!“ 231 A venku hrom! a vichřice ta nese obraz krvavý u letu chvatnémchvatném, divokém a před zraky mu postaví. A u zděšení Milota: „Já ne – já ne – to Záviš byl!“ však strašný v duši hromu hlas: „Ty, ty’s ho zradně opustil.“ A Milota tu v zoufání: „Já ne, mne Rudolf uplatil!“ však vzteklý vichr bouří zas: „Ty’s vlast, ty’s krále utratil!“ A před zrakem mu zděšeným vyrůstá s dítkem matky stín, a matka ta – to matka vlast, král OtakarOtakar, to její syn! A osiřelé matky stín bolestně šepce: „Bůh tě suď! já nemám pro tě jiného, než kletbu svou: Ty proklat buď! 232 „TenTen pláč mých dítek mučených teď cizotou ve tvoji hruď se vpij a jedem stohlavým tam vyryj věčně: proklat buď! „AA nikde neměj pokoje, ni ve snu, v bdění, za hrobem, a noha tvá ať vede tě za krvavým jen zločinem. – „TakTak proklat buď!“ – S tím zmizel stín a svíjí se ten velikán ve hloubce činu strašného, jak pekla trestem byl by hnán. „Ó proklat buď!“ se vichrem tam se v sále, v duši rozletí, „a nikde neměj pokoje – a proklet buď i ve smrti!“ V tom s věže bije dvanáctá a strašný obrovský ten hlas se dolů nese, líně tak, jak v zločinném vědomí čas. 233 A uslyšel pan Milota půlnoční duchů hodinu a ze snění se probudil, ze zločinu zas k zločinu. A v tmavé noci sedí sám jak zločinem by přimražen a v myšlénkách je hlubokých, „byl – byl svatého Rufa den!“ 234 M. Turenský.
Mladenovič Jovan.
Po horách a lesích sokol jen se míhá. Na jakou tak kořist ostražitě číhá? V spárech lupič jestřáb holubici nese, na toho tu číhá sokolík skryt v lese. Ej, to statný sokol v hustém houští schován, to je statný jonák Mladenovič Jovan! [235] Jestřáb – vilný aga nese jeho děvu, na toho tu číhá v spravedlivém hněvu. „Hahej! – Svatý Sávo! ZadržZadrž, psí ty synu! Nikdy tobě Jovan neodpustí vinu!“ – Po široké pláni agův vraník běží, jeho pán však v lese beze hlavy leží. S milou dům svůj vítá, štíhlé, husté sosny, nový, strašný hajduk utlačené Bosny. 236 S. z Velen.
Na přírodu.
Nesmírná přírodo! ty matko svatá, proč hrobem býti musíš dítkám svým? Proč okovy tak pevnými jsi spjata, že volnost údělem ni není tvým? Ty myšlénkou jsi vzniklou z božstva záře, jeť volný bůh, i ty tak býti máš; proč vtisk’ ti tvůrce v čelo odznak lháře, že odlesk jeho jsi, však netrváš? Ty stále tvoříš. Než, co’s vytvořila, to mizí okamžikem jako stín, kdy slunce jasná tvář se objevila, v nejhlubší husta lesa prchá klín. [237] Aj, ničí oheň, vítr, ničí voda, že nikdo říci nemůž: „toto jest!“ Tak nikde není stálost, nikde shoda a porušení znak vše musí nést. A všude kyne steré oklamání a ze všad zuby štěří protiva, kde lehké jen se zjeví pozasmání, hned potlačí je pravda ošklivá! 238
Ples Boleslava Smělého.
V kyjovském hradě veselo. V pohárech víno šumělo a hluk se nesl jasným sálem. To Boleslav zas hoduje, co zatím Polska běduje; neb on juž zapomněl jí málem. Vždyť lid je krále podnoží! On ve hrob národ uloží, jen aby tyla vášeň jeho; lid mučí hydra násilí, jej kati v slzy stopili, a kníže mrhá vzdechy jeho. [239] Kol stolu polští pánové; jsou veselí to druhové, však nejveselší ze všech kníže. A hluk se bujný utišil, co Boleslav hlas povýšil, a rázem pohár v ruce dvíže: „Ať žije radost, veselí, plesem se srdce tetelí, a blaho každé oko hlásá. Tak Boleslav to miluje, a s ním kdo rád si hoduje, ať rovným hlasem bujně jásá!“ A pohár k ústům přikládá, tak pánů řadu pobádá, a každý rovně činit jme se. A „živ buďbuď, kníže veselý!“ zabouří sbor ten ztupělý, a hlas se šírým sálem nese. A dále bouří veselost. Je nákažná jak zbabělost, a jak když nemoc lidstvo hubí. V duši se každou vluzuje, a tam si říši zbuduje, a v srdce zatíná své zuby. 240 Tu z pánů jeden povstává, tak s řečí volnou zahrává: „Kdo cítil v hrudi síly dosti, by vínkem královským se ozdobil a koruny si zlaté vydobyl, ten právem zvát se může „Smělým.“Smělým“. A lesk té koruny kdo okem bdělým a mečem ohnivým si hájí, o něm pak svět pozdější bájí a sláva jeho plní šírou končinu,končinu jak slunce lesk nezměrnou moře hladinu – ten, lidské nedosažný útrpnosti, ve prsou svých vědomí božstva hostí. Opojná jesti slávy moc, a kdo jí jednou okusil, zpět vrátiti se nezkusil, ba nemoh’ v bídy lidské noc. Kdo s trůny sobě pozahrával, jim krále po libosti dával a národy měl za podnoží a vůli svou za vůli boží, kdo Uhrům krále Belu dal, a Rusům na trůn Izjaslava, ten slávu poutem k sobě spjal a věčná bude jemu sláva!“ Tak sotva pán že dokonal, hluk nesmírný jej překonal: 241 „Buď živ náš Boleslav, král Smělý!“ Poháry vůkol břinkaly – a furie se chechtaly – že král jim propad’ otupělý! 242 August Vlašímský.
Epigramy.
Stará panna.
Oni chtěli, ona ne, že jsou tuze sprostí; ona chtěla, oni ne, že je kůže s kostí. A tak, můj ty jemine, je z ní stará panna, ať si říká nebo ne, že má Krista pána. [243]
Hrobní nápisy.
Básníkovi.
Teď mi usnuv tady spíš; jak mi bolest srdce tísní, sám to z četných „hrobních písní“ líp, než já bych napsal, víš! Hrnčíři.
Odpočívej v chladném země klínu, již jsi vždycky pilně pěstoval; na hlavu ti sypeme již hlínu, z níž jsi hrnce, džbánky slepoval. Chváliti tě budou dcery Eviny, pokud vytrvají tvoje střepiny 244 Tkadlci.
Již jsi dotkal! krátké měl jsi lokte života svízelného, jako příze když se zamotá. Osnova tvá z tenkých byla nití, proto strhalo se tvoje žití; outek, jejž jsi do osnovy tkával, z bolu jen a zármutku sestával. Lehký člunek vozil tě v životě šírém, až jsi přistál v tomto temnu čirém. Bral-lis mnoho, vezmeš málo, bral-lis málo, vezmeš víc; dřív nad tebou rubem nebe stálo, teď snad spatříš jeho líc!
245 Jan Vraný.
V klášterním sklepě.
Fráter Krištof, jemuž pod ochranu dány sklepy, za zátkou tam zátku vytahuje nočním při kahanu – skoumáť vína k zítřejšímu svátku. Onť i v noci zájmy řádu pilnou střeží rukou a tak málo žádá chvály – skromná duše! – že se vkrádá po špičkách tam, ruku před svítilnou. Nejmilejší Lacrymae jsou Christi posilou mu při noční té práci, a v těch slzách se duch jeho čistý jako v moři pobožnosti ztrácí. [246] Za to nebes požehnání celé v takém nadplňku se v jeho těle zmnožuje, že nemá místa v pasu a tvář – odlesk slunečního jasu... Půlnoc je a lampa fráterova slabým svitem sudy obepřádá. Slyš! tu v sudech, mocných náhle slova, podivná se rozbouřila váda. Div, ó div! tu vína různorodá prou se hlučně, ve které z nich v Káně Galilejské proměněna voda všemohoucí rukou Páně! Drzým šumotem, slyš! lehké zboží z Champagni tu čest si osobuje; od jakživa veselí prý množí, svatebním a nejvzácnějším sluje. Od Rýna mu, jizlivé pln záště, Němec prostředně i bezprostředně dokazuje, že to nemůž’ předně vůbec být a za druhé i zvláště. 247 Důvody je mocně překonává zdravé logiky a Bůh ví čeho, jemu jen prý náleží ta sláva, jakž prý vůbec všechno všudy jeho. Maďar od Tokaje – teremtete! na to, hově odvěkým svým zvykům, křičíkřičí, div že obruč nerozmete: „Nullum vinum nisi hungaricum!“ Ba i skromná takto Mělničina na svůj účet v debattě je činna, stavíc nároky své jako vždycky,vždycky hlavně na důvod filologický. Však don Xerez nadýmá se hrdě a slov chlubných rozesílá šiky, že jsou všichni dohromady, tvrdě, kacíři neb aspoň schismatiky. On prý jenom hoden milosti té, země syn kacířskou krví zpité, on prý do očí ty blesky mnichům zasíval, jež zhoubu dštily hříchům... 248 Tak se hašteřily. Tu však ticho fráter ruky pokynutím velí, k rozsudku rty spraved’nému dělí, převelebné pohladiv si břicho: „Bratři milí, z vás se neskvěl žádný na svatebním v Galileji stole, vědělť Pán, že kdyby mok váš ladný byli okusili apoštolé: že by žádný z nich byl nechtěl dbáti o to, aby se stal mučenníkem, že by byl chtěl každý spíš se státi v našem řádu – fráterem-sklepníkem!“ 249 Vojmír J. Wünsch.
Kvítí z Karmelu.
I.
Pěšinka jest pentle bílá, z každé strany brav se pase: „Pojď, má milá, do háječku, však nám stádo nesmíchá se!“ Spočinuli pod myrtovím, – ovečky se pomíchaly: pomátly se jim myšlénky, že se ani nenadáli. Což ovečky poznají si, rozdělí zas ve dvě stáda: – úžeji však myšlénka se s myšlénkou ve lásce spřádá! [250] Což ovečky poznají si, čí je která, prohlížíce: než myšlénky od myšlénky nikdy nerozloučí více! II.
Rybařil jsem – rybařil jsem, do jezera tajuskrytě táhlé házíval jsem sítě s večera i na úsvitě. Po lesích jsem – po polích jsem honil laně i zajíčky a na srnky, nebožičky, ukrutné jsem kladl líčky. Ale nyní – ale nyní Nevšímámnevšímám si více zvěře, nelovím víc po jezeře, – sám teď zloven bloudím v šeře. Obemkly mne – obemkly mne – jak jsem spatřil krásnou děvu – léčky čarosladkých zpěvů, sítě tkané z úsměvů. 251 III.
Chtěli bratří, na vinici v noci abych strážcem stála, sladkých hroznů před zloději bedlivě bych ostříhala. Než já dveří nezavírám, dokořán jsou v noci zcela: však sem nejde jen můj milý, a tomu bych otevřela. Však sem nejde jen můj milý a jeho horoucí rety, žíznivy jsou jiných hroznů než zde vinné rodí květy. 252 IV.
Aj, můj milý již přichází, na okénko ťuká jemně, – aj můj milý mluví ke mně a pohlíží mřížemi. „Vstaň, má skalní holubinko, zima na sever se brala, kvítka, hle! se ukázala a slyšán hlas hrdliččin!“ „Vstaň, má skalní holubinko, den se schladil horký příliš, aj hvězdičky rozkvětly již, – pojďme trhat lilii!“ „Vstaň, má skalní holubinko, uhladím ti vlásky hladké, ulíbám ti rety sladké jako hrozen z Engoddi!“ 253 V.
Chtěla chytit motýlečka, leč bolestný ouraz vzala: nožičku si moje milá ostrým trním pobodala. Nenaříkej, moje milá, brzy se ty rány zhojí: – sám ti budu ošetřovat tu bělounkou nožku tvoji! Nenaříkej, – však se zhojí bez mastí a pásky spjaté, jen co bílou nožku tvoji slíbám – slíbám tisíckráte! 254 VI.
Myrrhy kvítí, vonné kvítí, můj milý jej trhal ráno: na mých ňádrech láskou spilých místečka mu buď popřáno! Buď mu přáno – buď mu přáno, než se skloní slunko boží: pak hlavičku kadeřavou můj milý tam sám si složí! 255 VII.
Jabloni, o jak jsi krásná přede všemi stromy v lese, – větříček když pozatřese skvostnou tvojí korunou! Jabloni, o jak jsi krásná! – Spočíval jsem ve tvém stínu, spočívala mi na klínu dvé červených jablátek. – Jabloni, o jak jsi krásná! – – V milenku jsem se zadíval a na ňádrech svých ukrýval líčka – sladká jablátka! 256 VIII.
Můj beránek – tvůj beránek – brzy tiše leží v kvítí, brzy spolu poskakují semo tamo po pažiti. Moje láska – tvoje láska – – brzy bloudím širou plání, brzy stanu v sladkém snění a zas bloudím v zpomínání! 257 August Zátka.
V lese hlubokém.
Matičko! v lese hlubokém přemnoho ptáků zpívá, a polétá, a štěbetá, a teskno jim nebývá. V zelených vršcích dva a dva uzoučké hnízdo mají; než podřímnou sem tam, sem tam je vršky kolébají. „Dceruško! v lese hlubokémhlubokém, tam pavouk sedí v houští a přede, přede celý den, komůrku neopouští.“ [258] Jsouť ptáci mladí, veselí a pavouk nezná lásky; já také někdy budu příst, až přijdou s lety vrásky! 259
Jediný zákon.
Přírodo! když jsi v mrtvé země hrudy dech tvorný vála, jeden zákon chudý tvou hlavu jal, v tvůj dech se skryl, ať slaboučký, ať plný byl. Směs podob hemží se tu nesčíslná, a všemi hýbe žití zákon: vlna. Tou vlnou dmou se vody v moři, tou vlnou plamen hoří, tou vlnou zem obíhá, tou vlnou ženin prs se zdvihá, a sláva mužů mře. – Vždy vzhůru, dolů, a nedlít nepoznaném na vrcholu! [260]
Naše poesie.
Všem národům proud poesie plný bůh prýštit nechává. O jeho vlny ať národ sám se dělí. V divém shonu my naryli jsme tisícerou stůčku, by každá prsa měla po potůčku, a zředěn proud žilami epigonů se vleče. Běda chabým vnukům, běda, jimž osud hrdiny za otce nedá! Bůh skýtá poesie zlatohlav; ať národ oň se dělí. Hlučný dav na skvostné laty roucho nám roztřepil, a každý na hadry si cetu vlepil. Nu žebrák zpívejž! Vyzpívá si chleba, a plaší písní strast, co krev mu střebá. [261] V. Zikmund.
V noci 17. ledna 1623.
Praha ve snách ponořena, zimní mráz ji pálí v tváři, sníh to staré slavné tělo pokryl ve stříbrné záři. Všude jako po vymření – jenom větrů slyšet štkání, jak by v bolu někdo vzdychal, jako teskné bědování. Chvilkou ticho – a pak znova vichřice zas skučí, pláče – snad kdes zločin jakýs tuší, proto ze snu budí spáče? [262] Matko boží tam před Týnem! Ty’s snad větru plakat dala, když jsi zločin před svou tváří v děsné noci uhlídala. Matko boží, zabraň zlobě! Smeť tu bídnou dolů chasu, co dnes v noci obírá tě na tvém chrámě o okrasu! Dvě stě let tam na portále Poděbrad ten velký stával, na Prahu se usmívaje, jako dceři jí žehnával. Dnes však Jezovity ruka drze sochu dolů metá, bouřná noc ten zločin tají, – větrů ston jen městem letá. – Vidíš, králi, za živa se vrazi tebe báli klatí, teď tě mrtva beze strachu dolů mecí bídní kati! – 263 Beze msty ti hanu činí před Týnem tam na portále, – v Praze všecko tiše dřímá – jenom vítr pláče stále. 264 Želmír.
Poslední přání.
Až zadřimnu v Pánu, k potůčku mne vložte, pod hlavu mi měkce lístky její složte. Lístky její složtesložte, jak jsem já je míval, aby mi je v spánku šumot vlnky zpíval, – aby mi je zpíval v klidném míru snění, upřímná že milost nezná zapomnění. – [265]
Píseň.
Dolina, dolina mezi dolinami, žádný člověk neví, co je mezi námi. A co by mezi námi ještě býti mělo, když to její srdce dávno zapomnělo: – Dávno zapomnělo na ta božská léta, když nám milost byla dražší všeho světa. Dolina, dolina mezi dolinami, – každý to již poví, že noc mezi námi. [266] OBSAH.
Titulní list dle náčrtku O. Hostinského, kreslil K. Maixner.
Bohumil Adámek: Kytička1 Dominik Beznaděj: Tajemná kovárna3 Svatopluk Čech: Bouře5 V pytevně17 Umírání21 Má poesie24 Jaromír Čelakovský: Tobě26 Bohuslav Čermák: Z písní28 Vínek z myrtí31 Co po tom?33 Na mostě34 Smutná je ta naše láska36 Oj snové mladí38 O té krásné lásce mladé39 Marina Dmitrevna40
[267] Otakar Červinka: Rozmlouval jsem s lidmi55 Josef Slav. Čipera: Prosba57 Bez touhy!59 Josef Dvorský: Písně61 Josef Otakar Forchheim: O samotě63 Když jsme z jara sedávali65 Jaroslav Goll: Svadlá růže66 Gustav Heš: Tré otcův chvála70 Kleftská72 Otakar Hostinský: Ideály74 Dub na skále75 Epigramy76 Alois J. Jizerský: Touha bez naděje78 Alois Kotrbelec: Z písní80 Miroslav Krajník: Zahrávám si já s tou láskou83 Jen ještě jeden, jeden pohled!84 Dědoušek85 Černý Jiří89 Nevěrná95 Václav Kropáček: Noc97 V pusté pláni99 Moje ráno101 Vodopád102 Duše tvá103 Opadalé květy104 Boj106 Lebky otcův107
[268] Jaroslav Lisec: Na hřbitově109 Ferdinand Marjanko: Romance111 J. Kyril Maryša: Ta divná dvojí památka113 Emanuel Miřiovský: Z písní115 Bratřím119 Jaromír Nečas: Skřivánek121 Čas122 Starý hrad123 Páry124 Poutničí126 Různé zpěvy127 Na konec134 Julius R. Nejedlý: Mému srdci135 Na večer136 Noční137 Žena husitská139 Frant. Ladislav Polák: Víra143 Naděje144 Láska145 Čekanka146 P. J. Přibylovský: Zklamaná láska149 Krvavé lístky150 Ladislav Quis: V lese153 Písně české154 Vlasti156 Ty matko Slávo!158 Nadšení160
[269] V bouři162 Shledání163 Písně165 Klášter svatojanský171 V Sázavský: Nezabudky175 Josef V. Sládek: Byl pěkný den178 Na oceánu181 Má matička183 O štědrý večer r. 1868185 Loučení189 Bratři192 Frant. Šimeček: Písně197 Pravá slza200 Na hřbitově201 Otec a syn203 Václav Šnajder: Pouť mé písně205 Václav Šolc: Sestra207 Pustý dům211 Sonety svátováclavské213 Josef Toužímský: Písně216 Hanuš Věnceslav Tůma: Ta láska!218 Na severu222 O tom našem dědečkovi223 Láska v písních225 Nesmrtelnost226 To slavný pohřeb227 Pan Milota229
[270] M. Turenský: Mladenovič Jovan235 S. z Velen: Na přírodu237 Ples Boleslava Smělého239 August Vlašímský: Epigramy243 Jan Vraný: V klášterním sklepě246 Vojmír J. Wünsch: Kvítí s Karmelu250 August Zátka: V lese hlubokém258 Jediný zákon260 Naše poesie261 V. Zikmund: V noci 17. ledna 1623262 Želmír: Poslední přání265 Píseň266
E: jj; 2004 [271]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Hostinský, Otakar; Čech, Svatopluk; Šolc, Václav; Grégr, Eduard; Akademický čtenářský spolek v Praze
(Uspořádali: Otakar Hostinský, Svatopluk Čech a Václav Šolc. Tiskem dra. Ed. Grégra v Praze 1869. Nákladem akad. čten. spolku.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 271