Marina Dmitrevna.

Bohumil Adámek Dominik Beznaděj Svatopluk Čech Jaromír Čelakovský Bohuslav Čermák Otakar Červinka Josef Slavomír Čipera Josef Dvorský Josef Otakar Forchheim Jaroslav Goll Gustav Heš Otakar Hostinský Alois J. Jizerský Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Václav Kropáček Jaroslav Lisec Ferdinand Marjánko J. Kyril Maryša Emanuel Miřiovský Jaromír Nečas Julius R. Nejedlý František Ladislav Polák P. J. Přibylovský Ladislav Quis V. Sázavský Josef Václav Sládek František Šimeček Václav Šnajdr Václav Šolc Josef Toužímský Hanuš Věnceslav Tůma M. Turenský S. Velen August Vlašímský Jan Vraný Vojmír J. Wünsch August Zátka V. Zikmund Želmír

Marina Dmitrevna.
I.
Ne to kouře větrem pochvácené v sežloutlém se buřanu potácí, ne to mraky stepí rozvalené, temné mrakymraky, hučící buřnáci; tatarská to orda tmíc se v dáli kouře valem, bouří v step se valí. Tisíc jezdců, dobrých tisíc koní, o třemeny jatagany zvoní, blýská kopí, toul na pleci tmělý, ostré drnčí kalené v něm střely. Sdupán buřan, zem pod nimi stená, v prachu mládci, na komoních pěna, skok za skokem pestří turbany se, pestří pasy, blyští kaftany se. Hoj, jak děsně bunčuky se hříví, větrem vzdmuté, s půlměsícem zlatýmzlatým, 40 a nad nimi s křídlem kropenatým supů hejno pochod skřehá divý. Hoj, jak kotly víří, trubka kvílí v bujný ryk, že vzduchem pozatřese, jak by řinkot, šum v dupoty bilybily, v dál i šíř se temným hromem nese. Hoří oči, pěsť se v ocel vtíná, prsa šíří, ret se v ret zapíná, v sedlo puška mlátí, ořům v boky, praská řemen pod divými skoky. Dále dál, ta vřava rozkypělá po stepi se valné rozletěla, ne zaskočit, zvěř polovit, zlapat: v rum vše zvrátit, zdrtit, rozešlapat. II.
Bílá církev, devět věží na ní, křížů skvoucích, třikrát tolik bání, kol do kola zdi jsou, zdi sivoučké kol do kola, mohyly nizoučké. Šemře bříza, pohazuje hravě sporý stín tu ode hlavy k hlavě, drobné kvítí travou rozvlečené, přes nápisy staré mech se klene. Duma těžká mile dřímá v chladu nad atmany pohřbenými v řadu, 41 na molodců pěkná spadá čela, hrdá čela, bohatýrská těla. Smutno, teskno; žalobné jen ptáče truchlý trén kdys v písni tu vypláče, dálné ržání, stepi šum jen vzruší mrtvý klid co zpomínáček duši. V chodbách jenom chrámových kol lodí dlouhobradý v habitu mnich chodí, chodí, chodí, z breviáře čítá, někdy píseň zavzní pospolitá. Zvoní zvony se všech pěkných věžívěží, hlas veliký, slavně vyzvání se, šírou stepí tklivý hlahol běží, daleko po stepi roznáší se. Živo v církvi, k stu tam světel hoří, vůně libá klenbami se šíří, a před církví jarobujní oři, s nimi mládci, páni bohatýři. Zlatem kurtky, cholosně jen svítí, září zbraně, kolpaky jak kvítí, mezi nimi černých vlasů, očí, děvušky se pestrým pasem točí. A je smíchu, žertu do hýření, že až slzy poskakujou v tváři, že až k divu, podivu škádlení nenavolí se tu mladí, staří. 42 Přijel, skočil s černého komoně Donec atman, ostruhama zvoně, sjela za ním, pěkně seskočila nevěsta jak holubička bílá, za ní z trojky – pohled přemalebný – starou matku vynáší svatební, s otcem hosté přijelipřijeli, kozáci; celý průvod do chrámu se ztrácí, v pravo, v levo od oltáře staví, podle přízně, cti, junácké slávy. Milo hledět na ten skvost, tu krásu, atman v strojném všecek vyšňoření, po bok jemu v těžkém ve atlasu Dmitrevna se do andílka mění. Milo hledět na tu svatby matku, v sarafánu jak o velkém svátku, pana otce, jak se staroch točí, panen, družky šperk, vrkoče, oči, na molodce statné, družbu mládce, jak se škrobí, pohybuje hladce, kloní, pýří, hrd zas hlavu sází – – – milo, milo, že až zrak přechází. Ticho je, dech neslyšet, tichounko, k oltáři sám protopop se bere, hlasy varhan zazvučí lehounko, v to vír kotlů, fanfár jásot pere, zmlkne, skoná, v náruč písni klesne, v plný hlahol,hlahol pěkné hudby plesné. 43 Stlumený hluk – malý zvonek kvílí, modlitby pop odříkává zticha, roucha světí – k snoubencům se chýlí, hoří světla – pijou ze kalicha. – – – Divý ryk, že vzduchem pozatřese, v hukot bouře klenbou rozbije se zbraně chřest a lomoz, střelba hučí, v církev řítí Tataři se ručí. Zmatený křik – hoj už ocel zvoní, fičí střely, drtí jatgany se, puška tříští, kopí lomí o ni, Tatar – kozák k zemi potácí se. „Chvála bohubohu,“ což za ranou rána, skáčou hlavy, krev se proudem pění, kupí mládci kol se atamana v lítém boji, vzteklém zápolení. Tisknou, kryjou děvy se za nima, úpí, lomí rukama bílýma, v závoj sněžný nevěsta schoulená k zemi klesla – žalostivě stená. Houf za houfem Tataři se jaří v církev valí, valí ku oltáři, mládec s mládcem, s řadou klesá řada, poslední sám chrabrý atman padá. Šlehl plamen – dým v chrámové lodilodi, k oltáři se vdrali Tataříni, děsný řev a pop se v krvi brodí, bědné hlasy slyšet nevěstiny... 44 Skok za skokem stepi po rovinách plesný hlahol, bujných frkot koní, mládci na nich, zbraně řinčí, zvoní a za nimi církev v rozvalinách. Na bělouši v čele baša sedí, po bok vlečou Dimitrevnu krásnou, vzdor zlomený, rtové spjati bledí, v očích jiskry bolu vláhou hasnou. V duši hřímá válečná jí divá, pouta cítí, v líce šlehá hříva, mrak jí v duši – dým spálených kvítí, zlatý trůn se v hloub neznámou řítí. III.
Černá noc se s oblaky mračnými rozvalila stepí šírošírou, rozvalila, křídly havraními pokryla ji, tmou zhalila čírou. Úzko, smutno, tišina kol hluchá, šumí buřan, klesť zašustí suchá, šlehne vítr kdys, v to vytí vlčí, pokojno zas, mrtvo je, vše mlčí. Cvalem, klusem kozák na komoni v hloub té noci po stepi uhání, těžkou hlavu v bujnou hřívu kloníkloní, vlaje hříva – řinkot zvoní zbraní. 45 S větrem v závod nahajky hvízdání, frkot, dusot – letí oř zpěněný, lítá burka – – – vzdálené zaržání, jezdec, komoň v noci potopený... Vyšel měsíc. Z mraků chmury slité velké pluje oko ledovité, pablesk matný, nebem rozepjatý k síči padá, v Záporožců chaty, dál za nimi stepní po nižině v sjetých dráh se vleče klikatině. Nevhlídné ty dráhy. Neřehcí tu koni, mládci nezařinčí zbrojí, štěkot chrtů nevolá v lovy tu, hukot pušky k krvavému boji, truchlé stíny mohylami kráčí, jak by dumy v bohatýrském pláči. Zařehtal kůň, těžce poklusává, mladý na něm atman potácí se, v šat skrvený pochýlena hlava, v bledém líci jízva škaredí se. Na čele mu chmura zavěšená jak ta duma, na duši co leží, myšlének roj do příšer se věží, v žhavé tísni pod tihou jich stená, servat chce je, žárem v obraz vzhoří, pálí víc než rána prostřelená, v krvi na něm ohni chrám se boří, 46 z sutin vstává v spilém lokti žena. – Žalný ryk, jak srdce kdy rozskočírozskočí, v zemsty řev se hořem rozdivočí, plaše komoň spjal se, dále kluše, atman na něm v hloub ponořen duše. Zašel měsíc v spoustě stopen mraků, vstříc nevyšel koni víc, kozáku, černou nocí spolu uháněli, v síč až pěknou Záporožskou vjeli. Minula noc. Nebem slunce hoří, živo v síči, hlučno jako v roji, v zbroji mládci, osedlaní oři, pěkná kuřeň k výpravě se strojí. Zvoní cimbál, kobzy břinkot zvučí, táhlý vřesk se polní trubky třese, dumný hlahol v písni pozahlučí, po kuřeních dále roznese se. A je lomoz, řinkot, šumot hravý, s mládci mládci loučí se, líbají, skočí v sedla, znáčkem větry vlají, mládci, koni, hlava vedle hlavy. Trčí kopí, hrot se blýská bělý, svítí pušky, břinčí karabely, rdí se kolpak, peří v něm sokolí, těsné kurtky jako tráva v poli, červení se šaravary volné, pestré pásy krásy do vespolné. 47 Rozjeli se, z síče vyskákali, pěkným cvalem k letu rozehnali, skok za skokem stená zem za niminimi, mládci dobrými, koni rychlými. Povyletěl havran – sokol sivý a za nimi houfem stepní ptáci, kuření se atamanu diví, až se v dálí v lehké mlze strácí. Jedou mládci, chrabrý atman v čele, bledý atman mysli neveselé, divná v duši duma se rozpřádá, bujná klesá hlava pod ní mladá, těžká duma,duma jak to v prsou hoře, nad mohylu těžší, hlubší moře, do plamenů mozkem rozžehá se, na srdci rve, měkne, pláče zase... Jedou mládci, po celý den jedou, pěknou nocí s lunou stříbrohledou, novým jitrem ku poledni znova, dále, dál od síče, od domova. A když večer druhý den se sklání, štíhlé uzří věže minaretů, půlměsíců zlatých, bleskot bání, turské město v červánkovém znětu. Černou drahou ženou blíž se k němu, cestou stíhli Tatařína mládce, na Mehmeda poptali se krátce, 48 sličnou srubli potom hlavu jemu. V lehký klus se znovu rozskákali, nade městem letmo ubočili, dále, dál, až zamihlo jim v dáli hrdé sídlo, Mehmedův dvůr bílý. IV.
Snivé šero v bašově harému; drahých světel jas rozcloněn lunný, kol na těžké upadá čalúny ode stropu k koberci perskému. Damaškem tu zlato, stříbro blýská, po hedbáví květy hrají steré, v tisíc perlí vodomet vyprýská, kadidel se vůně v mráčky bere. Čarovný váb svůdně sdřímnul tady, mříží oken hvězdná noc zakývá, horký vánku dech sem z sadů vplývá k sladké touze prs rozkýžit mladý, štěhot ptačí, žalný ston slavíka, pláče, zvoní, v fontán šum zaniká. – Líný klid; to uhlí žehá vonné, v růžné záři s jiskrou jiskra tone, nad divanem modré kroužky skáčí, nad divanem obláčky se stáčí, 49 na poduškách skvostných rozložena mladá na něm atmanova žena. V tamerlamu ubrána ve zlatou, v černém vlase šperk rozset perlový, hvězdy nyjí v očí noc rozpjatou, bledé líčko,líčko květ jak lotusový, divné po něm bolně tklivé stíny hlubokým jsou smutkem rozestříny. U nohou jí šed se baša sklání, v oku spilém vášně rozhárání. – – – Zvoní v zlatý cimbál odaliska, zahořelo černých dvacet očí, tamburinu černé rámě stiská, vlní prs se, deset hlav se točí; po kobercích deptá nožka malá, v bujném skoku lítá vlas havraní, sladká píseň k tomu zaplesala, lásky píseň, bolné touhy plání. – – Smutná posud, divně zahleděná na divánu atmanova žena. Do nevole mráček čelo kreje vyštván tísní duše rozechvěné, v ní noc pustá, bez hvězd, bez naděje šerá křídla těžkým losem klene. Těžký sen ta hořem ňádra plní, zlata lesk ji, šperk víc neoslní, 50 ni zpěv srdce, rozervat je musí, tichý pláč se v hloubi prsou dusídusí. – – Kynul rukou baša sivobradý, blesky očí v uhel rozžhavěly, unikl zpěv, rozplesalé řady v kout se tisknou, krčí, oněměly. Sklonil se k ní, za ruku vzal bílou, mluví, mluví, řečí lásky spilou. Jediný hled, jak zmámilo by víno starocha ho, k prsoum hlava padla, drtí kynžal, přes ústa mu svadlá vyrvalo se žhoucí: „O Marino!“ Houkla rána – temný řinkot zbraně, – mladý Tatar v harém vrazil skokem, šat skrvený, plaše blesknul okem s tíží, schvácen, slovo vyhrk’ štkaně, – mihla ocel, v prsa vlétla mladá, bezduch, v krvi na zem otrok padá. Zděsily se ženy, v bázni tonou, zařval baša, skok – znik za oponou. – Snivé šero v bašově harému, drahých světel jas rozcloněn lunný, mrtvé ticho lehlo na čalúny kol od stropu k koberci perskému. Dvorem rána za ránou už hučí, 51 zbraně lomoz, bouřný řev se blíží, „chvála bohu“ molodecké hlučí, blesk za bleskem v oken šlehá mříži. S divanu se zdvihla žena bledá, rozlít’ vlas se, oči zahořely, skokem k oknu, mřížovím pohlédá, plesá, pláče, čalún trhá skvělý. Duma těžká pomizela z čela, rve z něj zdoby, turské roucho z těla, k oknu zas tam kývá ručka bělá, hvězda spásy v zář jí rozpršela. Družky, černé otrokyně kolemkolem, odalisky, saltimbanky čilé, v strachu shlíží k ní, dřív spjaté bolembolem, v dětském plesu hrůzné kol teď chvíle. Jim v uši hřmot, divý jek jen buší, v srdce bodá, v útlých clonu duší jim Asrael zlaté sníčky plaší, v klín hurisek farysy unáší... Blíž a blíž ta vřava rozvzteklená, děsný hlahol rozeštvaných hlasů, v harém baša vrazil, – zbraň zkrvená, Dmitrevnu kol mocně objal pasu, pryč ji vleče – rozkřikla se žena v nerovném s ním spjata ve zápasu. Skok za skokem mladý atman bledý 52 v krvi, prachu za ním rozletí se, skřížily se zbraně, vzplály hledy, krví sbrocen baša potácí se, v pádu kynžal blesknul – – zastenání, klesla žena, mrtev baša za ní. Žalný ryk, jak srdce kdy rozskočí, pryskly slzy atmanovi z očí, sklesl k ní, v líc horké čelo klade, mrtva líc, to mrtvo srdce mladémladé. – – V bouřný hlahol mládci zaplesali, k nim se mladý ataman povrátil, do mohyly pyšný dvůr jí zvrátil, tryznou nad ním žhavé blesky vzplály... V.
Po buřanech hříva rozšlehaná, po buřanech duma rozplakaná, frkot – dusot – řinkot zbraní zvoní, ku domovu letí mládci, koni. S nimi atmanatman, statný DonecDonec, v čele, bledý atman mysli neveselé, v duši tíž mu, v srdci bolest velká, mužně nese ji, atman víc nelká. 53 Pyšně vznes’ tu smutnou, těžkou hlavu, nová hvězda plápolem v ní svítí, za ženu jde lulku si zvoliti, junáckou tu, bohatýrskou slávu. 54 Otakar Červinka.

Básně v knize Almanach českého studenstva: