Černý Jiří.
Z nízké chýše hluk zní divý:
„Harač zaplať, dědku sivý,
harač zaplať, sice z hlavy
nezůstane vlas ti zdravý!“
„„Mějte páni slitování,
sečkejte jen do svítání,
až se syn s penězi vrátí.
Co vám patří, rád zaplatí.““
„Hoho! krkavče ty starý,
na tvé máme čekat dary?
Mníš, že času nazbyt máme?
Zaplať, sice uhlídáme!“
[89]
„„Mějte se mnou smilování!
Stár jsem, sláb a bezebranný.
Ve všem po vůli vám budu:
teď však není v domě skudu.““
„Ah – však jsou ty řeči známy!
Peníze sem, neb si sami
vezmeme to, co nám patří.
Chutě, lamte skříně, bratři!“
Kopli starce, povalili,
skříně rázem rozrazili.
Kde co bylo, šmahem,šmahem brali,
starci se jen posmívali.
Rozlétnou se dvéře dvojí
a na prahu Jiří stojí.
Oko vzplane, ruka hne se,
prvý válí v krvi své se.
Podruhé se ocel mihne,
Turka právě v srdce stihne.
A než po třetí se vznese,
Turčíni už znikli v lese.
90
Rychle Jiří otce zvedá.
Starce tvář je na smrt bledá;
ukopaný, utýraný,
nezdá se už dýchat ani.
Jiří stanul – myslí, váhá.
Prchnout musí – stihneť vraha
brzo Turků pomsta jistá –
věru se už na něj chystá!
Prchnout musí – otce svého
má však nechat vydaného
pomstě, když nenašli syna,
aby na něm mstěna vina?
Za Sávou – tam vojsko stojí:
Rakušan se vpadnout strojí.
Hoj – na cestu tam on dá se –
však se s nimi vrátí zase.
Však se s nimi zase vrátí,
vrátí se a Turkům splatí
stokrát za vše utrpení –
sladké, sladké odplacení!
91
Vzkřísil otce, sám se vzchopil.
„Vzhůru, otče! máme popil!
Než nám měsíc pozasvítí,
za Sávou musíme býti!“
Slunce zvolna níž se chýlí,
Jiří otce nutí k píli.
Slunce hasne, v mrak se halí –
hle! tam Sáva toky valí.
Otec slábne. Na své plece
jme jej Jiří a tak přece
dál a dále pospíchají;
blízci už se cíle zdají.
Vtom se dusot tkne jich sluchu.
Předzvídaltě on to v duchu –
zdvojí chvat, leč síla hyne:
blízko, blízko Sáva plyne.
Dostihli už skoro břehu.
Stihatelé v prudkém běhu
na koních svých letí, letí –
a juž jsou jim ve zápětí.
92
Nikde loďky, nikde vesla,
na břeh druhý by je nesla.
Široký ten proud je, šírý –
hluboké má, prudké víry.
Přeplout řeku – on to zkusí –
starec v vlnách zhynout musí.
Zde jej nechat – přeplout řeku –
Turků vzdát jej pomstě, vzteku?
Turkům vzdát jej ku porobě – –
líp mu bude v chladném hrobě!
On však bude, bude žíti,
otce, vlast a sebe mstíti.
Blízci Turci málo honů.
Padla rána – otec v skonu –
Jiří mocně vlny dělí,
nedbá Turků na výstřely.
Dostih’ břehu, znikl v dáli.
Darmo Turci stáli, láli,
darmo zuby zatínali –
Jiří znikl, zmizel v dáli.
93
Jako přišli, navraceli
Turčíni se, zapomněli.
Ne tak Jiří – on se vrátil,
vrátil se a Turkům splatil.
94