O štědrý večer r. 1868.

Bohumil Adámek Dominik Beznaděj Svatopluk Čech Jaromír Čelakovský Bohuslav Čermák Otakar Červinka Josef Slavomír Čipera Josef Dvorský Josef Otakar Forchheim Jaroslav Goll Gustav Heš Otakar Hostinský Alois J. Jizerský Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Václav Kropáček Jaroslav Lisec Ferdinand Marjánko J. Kyril Maryša Emanuel Miřiovský Jaromír Nečas Julius R. Nejedlý František Ladislav Polák P. J. Přibylovský Ladislav Quis V. Sázavský Josef Václav Sládek František Šimeček Václav Šnajdr Václav Šolc Josef Toužímský Hanuš Věnceslav Tůma M. Turenský S. Velen August Vlašímský Jan Vraný Vojmír J. Wünsch August Zátka V. Zikmund Želmír

O štědrý večer r. 1868.
Je štědrý večer, oblohou se bílý měsíc zaskvívá, sníh zmrzlý praští pod nohou a mrazný vítr zavívá. A pusto kol je u lesa, zde večer – tam již půlnoční, zde praská píseň v nebesa, tam zvučí píseň vánoční. Či neslyšíš, jak plně toní a jemně tak to do šera, že za svatého večera se zasteskne až srdci po ní, a třeba bylo srdce v kusy, v tu vánoční přec vpadnout musí! – Jen dál, ty chorý můj příteli, ač píseň nám již těžká věc; tam kostelík je osamělý, [185] dnes zazpívat si musíš přec. K nebesům pne se vížka nízká a u ní stín co černý kříž, okny se záře svící blýská a píseň zvučí blíž a blíž. Či svíce to? – toť divně svítí, či píseň to? – toť divný vzdech, v oknech se jenom měsíc třpytí a vítr stená na hrobech. A ticho zas – jen srdce bije. Stůj hochu! nejsme v zemi snílků; zde není doma poesie, zde mrtvý jen má práznou chvílku a s ním jen vítr půlnoční si tichou šeptá vánoční. S půlnočním větrem tich a tich si vítr píseň odříkává a v hrob se kloní chodce hlava a chladí se o mrazný sníh a nad ním ve měsíčném svitu rozpíná křídla anděl dumy a nebes modrém po blankytu jej odnáší, kde moře šumí, a dále ještě za mořem až v dálnou – dálnou rodnou zem. – Zas k nebi pne se vížka nízká a u ní strmí černý kříž, 186 zář ohnivá se okny blýská, v akordech zvučných blíž a blíž zní hlasná píseň vánoční. A v kostele tam svíce planou a svítí na mši půlnoční a na lid s duší rozkochanou, či na toho též s rozplakanou? – V dubové, hnědé stolici s skloněnou hlavou žena klečí; či slyší píseň zvučící či kněze zbožně slouchá řeči? – Zavanul anděl perutěmi a měkké vzal ji ve náručínáručí, a píseň kol-li pozahlučí, tu zdá se jí, že moře hučíhučí, a zdá se jí o cizí zemi a v ní – však slyš to chvět se z retu: „O chraň mi dítě v cizém světu, o chraň mi dítě, mocný pane!“ A vedlé matky děvče mladé a oči kryje do stínu a k dřevu horké čelo klade a tiskne ruku matčinu. Posledně píseň zazněla a zbožný lid se zvolna ztrácí, jde matka s dívkou z kostela a anděl zas se k nebi vrací. – – 187 Zavanul anděl perutěmi a jako mlhu odvál sen a na hrobě jen tichý sten a chodec z chladné vstává zemi a k nebi pne se vížka nízká a měsíc chvivou se září se v kostelíka oknech blýská a – v zmrzlé slze na tváři. 188

Kniha Almanach českého studenstva (1869)
Autor Josef Václav Sládek