U kaple.
(Ballada.)
1.
Odcházel od milé milý,
u kaple se rozloučili,
u kapličky pod horami,
matky boží pod lípami.
Podala mu ruce obě,
Přísahalipřísahali věrnost sobě.
„Chodívej semsem, moje milá,
bys se za mne pomodlila;
před ten obraz boží matky,
bych se vrátil k tobě zpátky;
boží matky ku obrazu,
bych se vrátil bez ourazu.“
Slzy setřel s bledé líce,
rozloučil se od dívčice.
22
2.
Dlouho milá neplakala,
slza rychle usýchala.
K matce boží pod horami
chodí opět s modlitbami.
Ale co to za modlení?
v každém slově políbení!
Celuje již ústa jiná,
na přísahu zapomíná.
Smutné lípy šumí k tomu,
že se milý vrací domů.
Láskou zpilí nepomněli,
co ty lípy zašuměly.
Padla rána nedaleko,
rozlehla se na široko.
Zsinalo jí bílé tělo,
srdce zrádné krvácelo.
Rána druhá zahřmotila,
srdce věrné usmrtila.
Smutně lípy zašuměly,
jak by bolu rozuměly,
a s obrazu matky boží
spadnul věnec bílých růží.
23
3.
Letí doba za dobami,
ještě kaple pod horami;
zdi již polo pobořeny,
lípy sešly na stařeny.
A tu vždy v půlnoční dobu
bledá děva vstává z hrobu;
kolem kaple bez oddechu
těká, hledá kohos v spěchu.
Kolem vládne tichosť němá,
jenom sova perutěma
nade hlavou její víří –
děsné hejno netopýří,netopýří
jak zlé duše ve tmě šeré,
rozpuštěné vlasy dere.
Do samého kuropění
není pouti ukončení;
a to bludné putování
koná tuto za pokání.
24
4.
Až u kaple v svaté chvíli
rozloučí se s milou milý,
a když sedm let uletí,
padnou si tu do objetí:
usmířena bude vina,
na niž lid se rozpomíná.
25