Anemónky (1872)

Básně omladiny jižních Čech, Josef Kálal, Josef Adámek, Josef V. Blanický, František Adolf Borovský, Václav Daněk, Jan Dunovský, Lubomír Fryč, Karel Frič, Otakar Halina, František Herites, Josef Holeček, Bohdana Hrdličková, Filip Hyšman, František Kolář, Miloslav Ladinský, František Malač, Tomáš Miloslav Marek, Ferdinand Marenko, Josef Maršálek, August Vojtěch Nevšímal, Slavoslav Novák, Vojtěch Novotný, Ondřej Palák, Vojtěch Pekař, Jan Pelikán, Světimír Smutenský, J. Boleslav Strahovský, Božena Studničková, Boleslav Světelský, Josef Tesař, Marie Těšínská, Vítězoslav Tůma, Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze
ANEMONKY.
[I] ANEMONKY.
BÁSNĚ OMLADINY JIŽNÍCH ČECH.
SPOŘÁDALI JOSEF KÁLAL, JAN DUNOVSKÝ, FRANT. HERITES.
V PRAZE. NÁKLADEM VYDAVATELOVÝM.
[III] SLAVNÉ PAMĚTI
PETRA CHELČICKÉHO,
VELIKÉHO REFORMATORA.
[V] Národní kněhtiskárna: I. L. Kober v Praze.
[VI] Sbírku básní těchto hodlali jsme vydati ku slavnosti Petra Chelčického, kterážto se v měsíci srpnu tohoto roku odbývati měla; však okolnostmi nepříznivými stalo se, že zabráněno bylo jejímu uskutečnění. My nechtějíce, aby básně sebrané ladem ležely, až by snad k vydání jich za účelem původním přikročiti se mohlo, podáváme je tuto u veřejnosť a věnujeme muži, jehož paměť vděčná aby v národu našem opět byla obnovena a zachována, tak vřele sobě přejeme.
V Praze, na den sv. Mikuláše 1871.
Pořadatelé.
[VII]
Památce Petra Chelčického.
Genius světový.
Už dávno, dávno bloudím teskným okem po širých vlastech ubohé té země; zřím chýše, hrady a za každým krokem se žal a lítosť nově budí ve mně. Ach, po hustých už hrobech znám tě cele, ty nejdivnější mezi světa kraji; tvých reků kosti tlí zde zpráchnivělé, a cizí plémě pánem je v tom ráji. Už zpomínka mi dávná letí hlavou, jak před stalety národ jeden celý, že nad vše kladl otců víru pravou, že volnosť bránil svými statky, těly – za živa ve hrob temný pochovali a na hlavu mu těžký kámen dali... Ten národ – žel, že upad’ v zapomnění! 1 On prvý nauku Krista ve životě chtěl ztvrdiť a očistiť z poškvrnění – a za to umříť musil na Golgotě. Však, aj co vidím – kámen odvalený, a nade hroby míhají se stíny! Zda nevstal snad tu národ ujařmený, by ztrestal vrahů svojich těžké viny?! Genius český.
Ba vstal. Už dlouho nade hrobem jeho jsem plakal slzy bolné bez ustání, až odplavily kámen hrobní z něho, a národ vstal zas k svému povolání. A národ vstal! Však, kdeže jeho sláva? Ta ve mohylách leží pochována; jen ponenáhlu vnuk ji vykopává – – ach, kdy mu celá, celá bude dána?..dána?... Však mysl trudná zase naděj’ chová, když vidím, vlasti, tvojich po krajinách, an dávných otců zlatá víry slova zas vryta synům srdce ve hlubinách; an národ ve zápalu ohně svata se k činům slavných předků cítí vzňata; a s úctou zírá ku svým velikánům, a s úctou kráčí k pozemským jich stanům. 2 Básník.
Kéž možno v lýru takých zvuků klásti, bych jako velcí pěvci podle trůnu moh’ synů tvých pěť velikosť, má vlasti! Hle, drahokam zas jeden ve korunu tvou zasazen, tam skví se slunce září! Z tvých velkých synů zas ti vrácen jeden, ta chlouba naše přede světa tváří, jenž zbudovať chtěl světu nový éden. On víru novou založiť chtěl v lidu, ač nebyl knězem z Říma posvěceným, a umírniti láskou lidstva bídu, je vésti k cílům Kristem vyměřeným. A jako Mistra Tvého upálili, tak símě Tvoje mečem vymítili! Však otupělo ostří meče časem, a símě Tvoje svatou vůlí Páně se rozhojní a povyroste žasem, že marná bude kletba Říma na ně. Josef Kálal.
3 JOSEF ADÁMEK.
Jihu.
Ajta vzhůru, Jihu, vzhůru! Pohledni aj ku severu, odhal závoj, rozlom kůru; přilož ruku k práci, k péru! Muže slavné chovals v lůně jedné matky, jedné země; zříš je teď na slávy trůně, a k nim nést se naše plémě. Nuže, Jihu, vzhůru k činu! Svornosť! – ta jen pouta střásá! svoji dávnou zakrej vinu – v spolné práci kyne spása! 4
OjOj, ta láska!
Oj, ta láska jako ptáče přišlé z jihu na podletí – sedne, zpívá, pozapláče, a pryč v jiné světy letí. Ba ta láska jako víra, všude jiná, všude stejná, blaží tvory všehomíra – sama zmírá beznadějná. Ach, ta láska jako časy mění se a všecko stírá; vznikne, hyne beze krásy – s vírou i nadějí zmírá! 5
Je svátek.
Byl svátek svaté Anny, byl svátek mojí děvy; má děva v usmívání a ústa samé zpěvy! Je svátek jako loni, já živ i děva zdráva; zda zas se ke mně kloní milostně její hlava? Je svátek svatba děvy, a sevšad hosté zváni; u panny ples a zpěvy – já sám – a moje lkání! 6 JOSEF V. BLANICKÝ.
Kdo Čech jsi, vytrvej!
Kdo Čech jsi, vytrvej! Nelekej se vrahů vřesku, nelekej se hromu, blesku, kdo Čech jsi, vytrvej! V paměti Jana měj, kostnického mučedníka, za svobodu bojovníka. Kdo Čech jsi, vytrvej! Na Jana vzpomínej, jehož palcát kalich bránil, jenž svým mečem vlasť tvou chránil. Kdo Čech jsi, vytrvej! V paměti Horu měj! TamTam, kde krev tvých otců tekla, kde ji ssála chátra vzteklávzteklá, kdo Čech jsi, vytrvej! Již hněv svůj cítit dej! Hodina tvá udeřila, dost tě láj ta nasoužila, nuž, čacky v boj se dej! 7
Kozáci.
Zahrává v širé stepi si zefýrek tichý, jemný; zdvíhá se v sivé dálce mrak, a roj je vidět temný. Snad tažní jsou to ptáci, jenž ze stepních letí krajů; snad stěhují se odtud pryč do vlažných jihu hájů? Ó nejsou tažní ptáci to, však jsou to molodenci, a kůň i zbraň jich zdobena ze svěžích květů věnci. Bujaří jsou to kozáci a ataman v jich čele; válečný zní kol stepi zpěv, a jásají vesele. I přijíždějí k mohyle, a tato se jich táže: „Oj, molodenci, kamže pak Vám vlasť táhnouti káže?“ 8 „Hoj proti vrahu v lítý boj k obraně milé vlasti; zkusí náš Tatar břitký meč, před námi má se třásti.“ A duní pod kopyty zem, oř syny stepi nese, a z mohyly to temně zní: „Nechť Tatařín se třese!“ I přijíždějí k řece zas a tato se jich táže: „Oj, molodenci, kamže pak vám vlasť táhnouti káže?“ „Hoj proti vrahu v lítý boj k obraně milé vlasti; zkusí náš Tatar břitký meč, před námi má se třásti.“ A šplouchaje ve vlnách oř dál syny stepi nese, a vlny vodní zahučí: „Nechť Tatařín se třese.“ A mizí v dáli temný roj, umlknou zpěvná ústa; a v stepi opět prázdnota, a step je opět pusta. 9 Již mohyla tam nešepce, ni zelené to doubí, a bílé vlny tiše dál se s břehy svými snoubí. Jen jediný hlas bolně lká, jen jedny blednou tváře, kdykoli z rána povstane sluneční ze sna záře. To lká jen sličná stepi dcéř; bol v Ukrajinu lítá, a Zefýr jej tam zanáší, kde Jasoň zemím svitá. Avšak zlou nese zprávu zpět děvici z cizí země: „Prsť bojovníky pokrývá, junácké statné plémě.“ – Již umlknul ten bolný hlas, již oněměla ústa; mohylou novou honosí se široká step, pustá. – 10 FRANTIŠEK. BOROVSKÝ.
Pomiluj ny!
Pomiluj ny! Otče nás všech, dítky Tvoje ve svých strastech k Tobě spějí, s roztouženým srdcem otců svatou hymnu Tobě pějí: Pomiluj ny! Polituj ny! Bože Otče, Slitovníku, shlédni na tu naší bídu: ulehči, ach ulehči mu, tomu ztrápenému lidu: Polituj ny! Spasiž ny! Z jha cizinců nás vytrhni, vrať nám otců svaté mravy! Viz, jak k Tobě s důvěrností národa zírají davy: Spasiž ny! 11 Uslyšiž! konečně již lkání naše; přispěj nám v šlechetném sporu, pak slyš, jak Ti vděčný národ zapěje v velebném sboru: Krleš! Krleš! Krleš! 12
Růže. (Allegorie.)
Vypučelo poupě outlé, dítko mocné máti země: růže bílá vypučela na odiv celému tvorstvu. Krásné slunko zrakem žhoucím shlíželo na plod ten Flořin, bledá luna s tichou touhou snila o budoucí lásce. Vzešel máj, a poupě slouplo dětinnosti těsnou roušku, v plný květ se porozvilo ku podivu tvorstvu všemu. Tři žádali jeho lásky: Jasné slunce, luna bledá, a máť země, vlasť to jeho. Rozmýšlel se kvítek jarní. Zatím nápadníci všickni rozepnuli svoje sítě, aby kvítka kořisť drahou ulovili ve svou náruč. 13 Mocná královna nebeská láskyplné svoje hledy ssýlala naň se své výše, zahřívajíc oudy jeho. Z rána, jak jen jitřenka jí bránu růžnou otevřela, první její paprsleček k tomu místu zapolétl, kde v zátiší kvítek ladný blahé dosníval sny svoje; lehkým polibkem své záře zbudila je ze dřímoty. A když zemdlena již poutí k odpočinku pospíchala, poslední polibek ještě poslala mu na „dobrou noc.“ Zmizela ve šeru noci – aj tu žárlivá vyploula na nebeskou klenbu luna, aby také ona svoji lásky službu nastoupila. Žalným klokotem slavíka jevila mu trapnou touhu; čilým potůčku hrkotem ukolébala je v spánek, jarní noci teplým rouchem outlý kvítek zahalila, sama okem ostražitým nad usnulou bděla kráskou. Když pouť již svou dokonala, 14 bolestně ku kvítku vzhlédá, jasné slzy s dumných očí, jasné jako perly kanou – posledně je poceluje – – a již klesá za lem nebes. Každá z těch dvou mocných sokyň jenom krátký čas vždy živí láskou svojí lásku svoji; ale třetí vytrvává stále, ve dne jako v noci: z jejího vyrostla lůna, její péč ji vypěstila, její láskou dosud žije. Drahá země máť jest její, drahá země vlasť jest její, drahá země hrobka její. Proto také láska růže jenom k matce milé plane, jenom jí to útlé srdce v souzvuku milosti bije. Proto až ji času kosa nemilostně ve hrob sklátí, nepřijme ji slunce jasné,jasné ani luny okres bledý, země však laskavá náruč. *** Matkou že nám vlasť je drahá, ne ciziny zář sluneční, proto všecka naše láska 15 k vlasti drahé jenom plane, proto všecky naše činy jen ku její čeltež slávě. Proto až nám kosa smrti odejme dech láskou žhoucí – přijmi jeho křehkou schránku ve své lůno, vlasti drahá! 16 VÁCSLAV DANĚK.
Holubice.
Líbejte se, holubice, v zeleném tam klenutí; mne ta krásná země více k milování nenutí. Líbejte se, holubice, v milém lásky podletí – to-li mine, na tisíce radostí s ním uletí. 17
Z písní.
Horu líbá červánek, rosa růži bílou, a já v svatém zápalu při měsíčku milou. Pomine-li červánek, sejde rosa s růže, ale moje vzpomínka – zdaž ta zhynouť může? 18 JAN DUNOVSKÝ.
Povzbuzení.
Evropa pletla slavověnce kdys jasným Čechům, vítězům, a ctila Sláva svoje pokrevence, jichž Vyšehrad byl svatý dům. Dědici slavné minulosti! rozplameň srdce pro činy, by z posvátných těch otcův kostí lesk slávy vstoupil na syny. Tam hlédni! hvězda naše září – juž národ k boji hotový. Nuž vzhůru, vlasti na oltáři ztrhané složiť okovy! 19
Ku životu.
O kříž chudý podepřený na tvém hrobě klečím, máti; zrak ve slzách potopený, duch se v říši dálné tratí. Kolik slzí z očí rmutných by tu hlínu odplavilo? Kolik vzdechů z prsou smutných by tě v život probudilo? Hlavu kloním – na ramenu jak bych cítil ruky tknutí, ohledám se neprodleně, kdo mne uved’ v procitnutí? Sám a sám tu mezi kříži, jako socha mramorová; květ se kloní pod slz tíží, nad mnou píseň skřivanova. Hrůzou jat řku: „Díky, máti! Neztratím já víru v ctnotu – hrouda zase v prach se vrátí, duch je zrozen ku životu!“ 20
Dvě růže.
Na hřbitově blíže dveří dva jsou hroby osamělé; kdo tu ve tmě jejich leží, nehlásí ti pomník žele. Přišlo jaro. Na sousedních hrobech růže rozkvétají, a větérkách o poledních k sobě jako v náruč vlají. Přišel mladík – oheň vřelý – na hrob otce pro žehnání, přišla dívka v čistém želi pro matky lkát milování. Když mladíku oči zvlhly, panna když se pomodlila, po růži si z keře strhli, dvě ňádra je uhostila. Rozešli se. A když k hrobu přicházeli v touhy hnutí, spatřila je dobu jednu luna v lásky obejmutí.– 21
U kaple. (Ballada.)
1.
Odcházel od milé milý, u kaple se rozloučili, u kapličky pod horami, matky boží pod lípami. Podala mu ruce obě, Přísahalipřísahali věrnost sobě. „Chodívej semsem, moje milá, bys se za mne pomodlila; před ten obraz boží matky, bych se vrátil k tobě zpátky; boží matky ku obrazu, bych se vrátil bez ourazu.“ Slzy setřel s bledé líce, rozloučil se od dívčice. 22 2.
Dlouho milá neplakala, slza rychle usýchala. K matce boží pod horami chodí opět s modlitbami. Ale co to za modlení? v každém slově políbení! Celuje již ústa jiná, na přísahu zapomíná. Smutné lípy šumí k tomu, že se milý vrací domů. Láskou zpilí nepomněli, co ty lípy zašuměly. Padla rána nedaleko, rozlehla se na široko. Zsinalo jí bílé tělo, srdce zrádné krvácelo. Rána druhá zahřmotila, srdce věrné usmrtila. Smutně lípy zašuměly, jak by bolu rozuměly, a s obrazu matky boží spadnul věnec bílých růží. 23 3.
Letí doba za dobami, ještě kaple pod horami; zdi již polo pobořeny, lípy sešly na stařeny. A tu vždy v půlnoční dobu bledá děva vstává z hrobu; kolem kaple bez oddechu těká, hledá kohos v spěchu. Kolem vládne tichosť němá, jenom sova perutěma nade hlavou její víří – děsné hejno netopýří,netopýří jak zlé duše ve tmě šeré, rozpuštěné vlasy dere. Do samého kuropění není pouti ukončení; a to bludné putování koná tuto za pokání. 24 4.
Až u kaple v svaté chvíli rozloučí se s milou milý, a když sedm let uletí, padnou si tu do objetí: usmířena bude vina, na niž lid se rozpomíná. 25
Matčina rakev. (Ballada.)
Umřela matka, umřela, to štědrém o večeru, i zanechala syna tu a nedospělou dceru. Dceruška pláče, naříká, syn zasmušené čelo – u matky hoří hromice a venku neveselo. Sníh chumelí se před oknem, a meluzina kvílí, a vichřice se opírá do dveří každou chvíli. „Pojď, sestro, vezmi svítilnu, půjdeme na mlat spolu, jest čas, bych prken nařezal na rakev pro mrtvolu. Vše hrůza venku ovládá, strach jímá ctnosť i vinu – syn prkno chápe na mlatě a má se chutě k činu. 26 Jak pilu k dřevu nasadil, zastenalo to silně, že děvčátko se zachvělo jak plamen ve svítilně. „Ha!“ šepce bratr polekán, „neslyšíš toho zvuku?“ A nesměle ku práci své přikládá znova ruku. A opět dřevo zastená. V tom vichr zaburácí, a s hrůzyplným šramotem se vrata dolů skácí. Svítilna sestře vypadla, a uhasnula svíce – syn zděšen ruku přikládá ku práci do třetice. Zas prkno zvučí pod pilou, než běda, běda sluchu! Tak žádné dřevo neznělo lidskému ještě uchu: „Neřež mně prken na truhlu, v ní nemohla bych spáti; ta ruka, jež mi dala jed, nemůže míru dáti.“ 27 „Slyšela’s, sestro, slyšela’s? To hlas je naší máti! Ten, kdo jí jedu namíchal, nemůže míru dáti.“ A pilu s prknem odhodiv vyskočí náhle z mlatu, a v noci pusté utíká, šílenec, v divém chvatu. Sníh chumelí se před oknem, a meluzina kvílí, a vichřice se opírá do dveří každou chvíli. U matky hoří hromnice a venku neveselo – tam za chýší se na stromě synovo houpá tělo! – 28 LUBOMÍR FRYČ.
Je láska pouto sladinké.
Je láska pouto sladinké a rozkoš duše snivá, jež mocí vyšší duší dvé vždy k sobě přivodívá. Je láska mostek duší dvou od srdce k srdci jdoucí, tu vzdech jde vzdechu v ústrety, a touha touze vroucí. Má láska v sobě divnou moc, jež líce orůmění; do očí ohně nasází a v srdce upomnění. 29
Sen.
Mně zdálo se, že umřel jsem, a ty že přišla’s ke mně; vše vůkol smutkem pokryto,pokryto jak v hrobce, tiše – němě. I uzřel jsem, jak hlavu svou k mé hlavě kloníš dolů, na ret můj ret svůj pokládáš, mne smáčíš slzou bolu. Tu ještě jednou přál jsem si k životu procitnouti, a za tu slzu upřímnou tě k srdci přivinouti. A přání moje splněno. Já obživ, leč sen minul, a marně náruč rozpínám, abych tě k srdci vinul. 30 KAREL FRIČ.
Opuštěn!
Ku růži motýl zalétá, slavíček k milce zas, by jevil jí své toužení, své lásky bol i jas. Ba vše tak vůkol v přírodě lne k sobě, tulí, vábí se, jen mně vstříc žádný ze tvorů své srdce s láskou nenese! – Co stromek v poli samoten v tom víru stojím světovém,světovém jak prostý lístek zelený, u věnci vložen květovém; jak uschlá kmene ratolesť, k níž ptáček malý nelétá; jak minulosti mlhavé pradávná pověsť staletá. Tak stojím v světě opuštěn, bez otce, matky milené, bez lásky,lásky co bez slunka den, jak blaho bolem skalené. 31 Tak žiju svého žití čas, se zvolna chýle ku hrobu, za druha bol a zármutek, ten plní moji útrobu! Až zavru někdy naposled oko k věčnému pokoji, kdož as tu prostou rakev mou smutečným květem vystrojí? Kdož asi na hrob poklekne a křížek vsadí ku hlavám? – Snad nikdo? – Nuž, jak v životě, tak v smrti budu sám – a sám. 32 OTAKAR HALINA.
Rozleť se volněvolně, písni má.
Rozleť se volněvolně, písni mámá, mé vlasti po mohylách, a povznes srdce truchlivé a krev mi ohřej v žilách. Jen zavzni slavným akkordem, až otřesou se tróny, a na hlas tvůj nechť umlknou všech zubožených stony! Má lyro, mocně pozazvuč! Otevři lůno hrobů, ať stenající národ tvůj zná počet svojich robů! A krev mu vzplane zápalem,zápalem jak druhdy před stalety, kdy volné slovo v ústech měl a žásem plnil světy. 33
Mojí lyře.
Tak jedno mizí po druhém a vše ubíhá v šerou dál – a blaženosť? – ta krátká jen a dlouhý za to – dlouhý žal! Jen jedno ještě v světě tom je útěchou mi poslední, i to-li příval odnese, pak zmizím – pohřben v bezedni. Tys to, o chudá lyro má, ty družko v strasti nejtužší; zvuk tvůj mi vábný, lahodný žal v hrudi vezdy ohluší. Až jednou skončím vrátký běh a zrak mi přítel zatlačí, tu naposled se v rekviem tvé prasklé struny – rozpláčí. 34
Máj.
Vše kolem bujnou radostí v paprscích tone májových, a omlazená příroda ve barvách stkví se duhových. A ples tu vše a veselosť – a v mojím srdci jenom žal, a moje srdce vadne, ach, když celý svět se zradoval. Tak určeno mi osudem! – Ten z krve a slz mnohého k rozkošem věnce uplítá na šťastnou hlavu druhého! 35
Řím.
1.
Zpustla Róma, zmizel rod Quiritů; žalno o ní pěti mojemu varitu. Umlk’ řinkot zbraní – kde jsou centurije? Na místě jich bosák pěje litanije! 2.
Vzešlo slunce nade Kapitólem, vzešla sláva chrabrým Římanům; v dáli šumí Tiber staroslavný, hrobní písně pěje tyranům! Králům to! Jich přepych nemoh’ snésti ohnivý duch synů Martových; nesmí déle lid na volných nivách libovůle třímať v okovích! – 36 FRANTIŠEK HERITES.
Zpěvanky.
1.
Na nebi vzešly hvězdičky, Na nebi vzešly hvězdičky,
 ty lesknavé a čilé, a měsíček se usmívá dolů tak roztomile. Je svaté ticho kolkolem jak v klidné lesní poušti – hle! jedna právě hvězdička se s nebe dolů spouští. A spustí se a letí níž, až se v mé srdce vryla – a první píseň v chvíli té z mé duše vyprýštila.
2.
Bych napsal, tak mne žádali, Bych napsal, tak mne žádali,
 žertovný proslov k plesu; i vzal jsem „Muzy“ do kapes a ubírám se k lesu. 37 Chtěl vesele jsem zazpívať, však srdce mého žaly mi na mysl tu vstoupily, když Muzy proslov psaly. A když jej četl přítel můj, hned tvář mu slzy kryly; již proslov nečtěn ve plesu – jej na náhrobek vryli.
3.
Až ku hrobu mne ponesou, Až ku hrobu mne ponesou,
 jdi také za mou za rakví – snad zítra bude to, či dnes – co souzeno mimi, kdo pak ví? Ty v bílé roucho oděj se, do ruky proutek myrtový – což srdci něžná květinka, což ta mu všecko nepoví? A vínkem ozdob hlavu svou, to pěkným vínkem z immortel, žeť věčná byla touha má, a věčný – věčný srdce žel. 38
4.
Ty pohledla jsi na mne – Ty pohledla jsi na mne –
 a srdce moje chudé od doby té mi stále podivné písně hude. Podivné písně hude a divná šepce slova, a sotva zpěv svůj skončí, již zase počne znova. A písničky ty všecky ti stejnou notu mají – „já podívám se na tě a myslím, že jsem v ráji.“
39
Do Hor!
Zahoď gusle, milý hochu, chop se handžaru a meče! Za svobodu vlasti drahé krev tvých bratrů proudem teče! Vlasť tvá spí – a zvuk tvých guslíguslí, ten ji k žiti neprobudí – chop se zbraně! – Ty jsi Slavjan – jaré srdce ve tvé hrudi! A když se ti na bojišti na věky dech v ňádrech stají – potom bratří na hrob zas ti o tvé slávě zazpívají – – – 40
Svadlá růže.
Již v chrám se svatba ubírá, nevěstu mládec vede; a ona krokem tichým jde, zrak smutný, líce bledé. Však ženich jen se usmívá, a šeptá družce svojí: Již, holubičko slaďounká, nás nikdo nerozdvojí. A ruce když jim ovinul kněz štolou u oltáře, tu slza bolu tajného jí porosila tváře. A slzička ta upadla na kámen ledný k zemi; tu perlu nikdo neviděl – jen jeden mezi všemi... 41
Na hřbitově. (Fantasie.)
Modlitba dětí nad hrobem matky.
Matičko drahá, matičkomatičko, ach, proč jsi nám se skryla – proč jsi jen od nás odešla, a nás tu opustila? – Ó vrať se zpátky, vrať se k nám z tvrdého svého lože – pojď políbit nás – neslyšíš? – ty neslyšíš – – o Bože! – AchAch, zpět se vrátiť nemůže, když tělo hnije v zemi; ač ducha Pánbůh obdařil zlatými perutěmi. – – Ach, my ji spatřiť nemůžem, ač provází nás světem, a dráhu žití trnovou obsýpá čerstvým květem. 42 Nejstarší děťátko: Tak – nyní křížek matince, a otčenášem kratince si na ni sobě vzpomenem. Starší bratr šeptem: Ať netlačí ji těžká zem. Mladík s dívkou.
Mladík. – – mé srdce vždy se k tobě neslo, a bez tebe jsem svadlou květinou; a jako plavec, který ztrativ veslo uprostřed moře, pluje v bouři – tak bez tebe já bloudím pustinou, a kalný zrak můj v temnotu se hrouží. Dívka. Jdu s tebou, ať již osud s námi tichými běží arkadami, aneb i pustou, ledným mořem – bez tebe zahynu já hořem. Paní po boku svého muže.
Tu někde první muž můj leží; je tomu rok, co miserere kněží nad jeho rakví odzpívali – tam, co ten kříž – ba tam jej pochovali, 43 a na tom místě jsme si přísahali před lety lásku věrnou do smrti. – – Kdo za to, osud že vše rozdrtí, že času zub vše shlodá, co jen zočí, že kolo času tak se rychle točí. – Písně. (Nad hrobem mrtvé milenky.)
1.
My rozešli se po rozkazu sudby – ach, tebe nesli a v průvodu hudby jsem za tvou rakví šel – bůh suď, že zryta steskem moje hruď. My rozešli se každý v jinou stranu; ty v hrob a já na vlny okeanu – ty v hrob – tichounký, tichý hrob, a já do proudu světa zlob. 2.
Tys klesla, padla – ne jak hvězda skvoucí se rázem sřítí dolů s oblohy – tys klesla, jako nohou pošlapaný hlavinku kvítek skloní ubohý. Však ten se zdvihne, když jej rosa ranní svlaží, pokreje perlama – – a ty jsi klesla navždy, navždy, a nevzbudí tě slza má! 44 Dědoušek rozsvěcující svíčičku na kameně.
Tak odešli už, co mi byli drazí, a – ani jeden nezůstal tu se mnou, aby mne ved sešlosti nocí temnou. – Sám čekám smrť, až do hrobu mne srazí. Já nezoufám si; jak se zalíbilo tomu, jenž na výsosti v světle sídlí, však přijde čas: můj ret je svadlý, stydlý, a moje nitro navždy dobouřilo! – Však on mne Pánbůh také vezme k sobě, a teďteď, má drahá, zašlá družko, tobě aa, synu, dcero – za vás rozsvěcuju svou svíčičku, až život dobojuju, pak sejdeme se v stánku Hospodina.– Buď s vámi pokoj Pána věčného! – Vám přeju klid: ve jmenu Otce, Syna, Ducha svatého. Ha hrobě samovraha v hřbitovním koutě.
Čekanka divoce tu rostoucí.
Tak čekám marně; nikdo nejde sem, by poklek zde na nesvěcenou zem, by pomodlil se zbožně Otčenáš a řek’: nu, on byl přece bratr náš, ač hříšný, tedy člověk přec a dobrý, a – kdo může za konec? – 45 Tak čekám – nikdo nejde rozsvítit sem svíčičky za věčný mír a klid a prolít vřelé slzy soucitu za toho, jenž tu leží v úkrytu, sám rozbiv kruté žití okovy – – tak čekám – ach! ten svět je ledový. Sova na okně umrlčí komory.
Mé oči lépe svítí, září,září než svíce z vosku na oltáři – já večer na hrob jeho sednu, a pak se vzhůru k výši zvednu dalekých, vzdušných do kruhů – a modlitba? – můj hlas: Uhu! uhu! Matka na hrobě děcka.
Hajej, hajej, mé robátko, v malé kolébce – nosila jsem tebe krátko v loktech, bílé ve plence, ubožátko! Ach, ty nevíš, tvůj tatínek jak mne líbal v ret! líbal, líbal a vzal vínek a mne zanechal jen svět upomínek! – 46 Bolesť v srdci přeubohém, tebe pod srdcemsrdcem. – Zrozeno ve smutku mnohém skleslos matce brzo v zemzem. – S pánem Bohem! Hajej s pánem Bohem! Epilog.
Již opouštím ty rovy posvěcené. – Nade mnou mrak se všednosti zas klene, a duch můj, orel, k strmé vzletnuv výši, zpět klesne rázem, umlkne, se stiší, a padne v temno, v světa klamné moře vše, co dřív stavěl, chladnou rukou boře! Již s Bohem mrtví – s Bohem – na shledanou! Až na mou rakev slzy přátel skanou, a líc má stuhne – pak – nás učí víra, již Kristus světil na Golgotě, že po té bídě, žalném po životě se věčný ráj nám, blaho otevírá. 47 JOSEF HOLEČEK.
O vzkříšení.
Poklekl jsem před obrazem Panny: „Marja Panno, bolestivá ženo, viz mé srdce, churaví mi láskou, rci jen slovo, bude zpomoženo!“ Svaté šero rozlilo se vůkol, slavné zvonu zalétlo v chrám znění: „Díky, Panno! vlasť má z hrobu vstala, Ty mi kyneš – půjdu na vzkříšení!“ 48
Ukolébavka mé lásce.
Zdřímni, lásko, zdřímni tiše prostřed bouře v mojí hrudi, ať tě nikdy zmatek světa marným hlukem neprobudí! Odumřelo, čemu pouze život tvůj, má lásko, žije – ztratila se v moři světel hvězda tvoje – Emilije. Ztratila se – nebo spadla do všednosti do jezera – jezero to beze dna jest, nad ním mlha děsně šerá. Zdřímni, lásko, zdřímni tiše prostřed bouře v mojí hrudi, ať tě nikdy zmatek světa marným hlukem neprobudí. 49 BOHDANA HRDLIČKOVA.
Sama sobě nerozumím.
Proč ten ptáček v háji stinném dojemné tak písně zpívá, že až ňádra rozchvějou se, že až srdce pobolívá? Ráda bych mu rozuměla – sama povzdech v prsou tlumím, oko v slzách zatopeno – sama sobě nerozumím. 50
Jak jsem v světě osamělá.
Vždy mně srdce rozbolí se, když tak sedím osamělá, pod měsíčkem, pod hvězdami pohroužena v sebe zcela. U měsíce – věrná družka – září jedna hvězda skvělá; když k ní hledím, teprv cítím, jak jsem v světe osamělá. 51
Na hvězdičky.
Hledím na ty hvězdičky zraky toužebnými, když mé srdce naříká, sdílím bol svůj s nimi. A mně zdá se, že ten bol velký se mnou cítí: jak by slzy ronily, bledě, temně svítí. 52
Na růži když patřím.
Na růži když patřím, jak se krásou skvěje, tu cítím, že v oku slza mi se chvěje. Krásná jsi ty, růže, u plném rozkvětu, škoda je tvé vnady bezcílnému světu. Pospěš na mé srdce chudé, plné bolu, na něm zvadni tiše, a tak zhyňte spolu! 53
Těžká pomoc.
Ten tvůj zrak, Jeníčku, tak mne očaroval – proč jsi mne již dávno před ním nevaroval? Proč’s mne nevaroval, než jsme se poznali, než růže oprchly a trny zůstaly? 54
Ani v nebi.
Zdřímnula jsem pod besídkou ustrojenou v jarní zdobě; zaletla jsem na snu křídlech, kde ty naše hvězdy obě. Hleděla jsem dolů k zemi, na níž je tak lásky málo, že se nad tím srdce moje kolikráte rozplakalo. Hleděla jsem dolů k zemi – to nebe tak krásné bylo – leč bez Tebe ani v nebi, věř, by se mně nelíbilo. 55
Píseň.
Ach ty můj božínku, co pak to je, což to mé srdéčko není moje? Pořád mne táhlo tam k milému blíž, tam jsem je ztratila – nenašla již. 56
Moje kletba.
Až srdce moje utichne, a navždy zblednou líce, pak na mou lásku vzpomeň si – mne nenajdeš už více. – Jen časem si mne připomeň a vyroň slzu vřelou, že zničil’s moje naděje a bytosť moji celou. Vzplač nad mým rájem ztraceným, jenž trním zarosť, hlohem – buď šťasten – šťasten k hrobu až – toť kletba má – buď s Bohem! 57 FILIP HYŠMAN.
Před bojem.
Nač se trápiť, nač se rmoutiť? Hrdě povznes, hochu, čelo; svět tu ještě stojí celý, ještě všechno neumřelo. Hrdě povznes čelo, synu, jdi a rubej cizotinu! Jen se napí, synku, napí, Zanechzanech mdlého milkování; jdi do boje za věc svatou – s bohem, s bohem! na shledání! Hrdé povznes čelo, synu, jdi a rubej cizotinu! 58
Klam.
Velká je nyní moje říš a krásná jako nebe, ač mám jen skromnou malou chýš a.a, milenko, jen tebe. Však nemám tě, ach, nemám tě, ni tebe, bídná chýše – já pánem jsem, já vládcem jsem jen snivé, klamné říše. 59
Poupě lásky.
Nechte mi jen klidně spáti poupě lásky v srdci skryté, tiše, tiše! – ono dřímá, ať je ze sna nezbudíte. Vyrušeno zachvěje se jako děcko polekané, jako stromek bázní v lese, když obloha bleskem plane. Vyrušeno vaší zlobou rozpuká se bolem celé, a až jemu slunce vzejde – bude svadlé, umrtvělé.... 60
Nechte mne!
Naděje – můj maják v bouři – halí se již v temný šat; nechtě mne – já v chladný pomník bol svůj slzou budu psáť. Nechte mne, bych umíráčkem sám své lásce odzvonil, a hrobový kámen na vždy zpomínek svých přiklonil. 61
Dívčí zvuky.
Večer.
I.
Jeníčku, Jeníčku, šeptají klásky – pěkná tvá pohádka, pohádka lásky. Sladké tvé šeptání; kytička klásků; zní to jak modlitby zpěvavých ptáčků. Jeníčku, Jeníčku, ztichly již hlásky; – zdali pak umírá též život lásky? II.
V háječku, miláčku, zpívalo ptáče, a ty’s mi povídal, že touhou pláče. – 62 V útlém mém srdečku hlásek ten ptačí – tone, již přetéká mé srdce v pláči; přetéká touhou mi a bolem vane, písní mi ulétá a slzou kane. 63
Rybákova dcera.
V hluboké tůni odpočívá ta perla, jejíž lesk už zhas’; ji ze sna budit přicházívá šedého otce smutný hlas. – On tamo přicházívá k moři, kde hrobka její studená; a volá, touží v žalu, hoři: „Kde jsijsi, má dcero milená?“ A ticho vůkol. – Ve hladině zřít mrtvý obraz anděla, jejž luna v roucho ve stříbrné a voda v perle oděla. A k prsoum jako strážná máti ji tiskne vlna studená, a starci jenom slova vrátí v ohlasu: „Dcero milená.“ 64 JOSEF KÁLAL.
My svět svůj máme!
Z nás každý vlastní svět svůj máme, v něm živi jsme i umíráme; když zloba cizá nám jej ruší, zaň v boj se dáme s tělem, s duší. A v světě tom je každý pánem, ne tyranův, on svým je manem; tu králem je a z trůnu vládne, a nepodá se moci žádné. Ten svět, jejž před oči vám kladu, ten není jako svět váš z hradů; jej dávno již, vy despotové, by ztekli vaši katanové! Ten svět – toť ducha mocná říše, tak rozsáhlá jak nebes výše, tak volná jako ptáče v zpěvu, a plna luzných, rajských zjevů. I mocna v ní tak ducha ruka, že pod ní stavba věků puká; a dílům žásným, co on tvoří, se v prachu bídní tmáři koří! 65
Mladý drotar.
Se Kriváně na Lomnici poletuje orel sivý, poletuje za orlicí v podtatranské širé nivy. Se Kriváně slunka záře po horách se vůkol směje; mladý drotar – smutné tváře, mladá žínka – slzy leje. „Hoj, co smáčeť líčko růžné? Nechej to mne k celování; bohat přijdu z země družné, sladčí bude milování.“ Naposled ji poceluje, ruku tiskne na shledanou – málo ještě požaluje a již jinou letí stranou. Naposledy ruku tiskne mladý drotar mladé žínce, a pak letě vesel výskne – sokol mladý v doubravince. 66 Oj, co život bujný vane českou vlastí – zlaté časy! A kdy touhou srdce vzplane, mladý drotar zazpívá si. II.
Aj, jak zlá jest Tater vina, že se nebe mračí na ně? neboť z pust, hle, Maďařina jako divá letí saně. Jemný v Tatrách větřík duje, jasnější se nebe klene: proto Maďar pouta kuje,kuje na Slovensko zubožené. V malahontské ve salaše zlá se valí, zlá pohroma; vše na horách prchá plaše – mladá žínka sama doma. Letí rychle zlá zvěsť v kraje, letí drotar k horám ruče; divné mu to v srdci hraje, oj, a což tak srdce tluče? Srdce tluče – domovina v kouř se halí po nebesa, a hle, kol jak Maďařina tam se mihla krajem lesa. 67 Letí drotar – sotva dýše, letí Maďar jako střela, a unáší v lesin skrýše poklad vzácný nad anděla. Oj, tu salaš – toužně volá mladý sokol sokolici.... Odnes’ však ji do údola vilný Maďar se šavlicí. Po horách i po dolinách bloudí drotar bez oddechu; touží za dne, touží ve snách, nikde o ní, nikde slechu. Široké jsou pusty pláně, kopyt koňských na tisícetisíce. – Aj, jak zpustly Tater stráně – mladé žínky není více.... Mladé žínky není více, mladý drotar hořem vadne, a uvadlé jeho líce přijmou v náruč vlny chladné. Se Kriváně slunka záře po horách se kolem lije – mladý drotar – siné tváře, mladá žínka – kde, ach, nyje? 68 FRANTIŠEK KOLÁŘ.
Anděl strážce.
Učila mne má babička, že má každý andělíčka. Ptám se zvědav (bylť jsem robě) po andělské té podobě; babička mi na to děla, že je duch a nemá těla; vštěpila mi modlitbičku ke strážnému andělíčku. A já s prosbou tam jsem čelil, by se mi ten anděl vtělil – ajhle! tu jsi objevila ty se mi, má zlatá milá! Od té doby k andělíčku sám si dělám modlitbičku. 69
Jsem lékařem.
Tak bledé jsi, ty dítě moje! Kde stopy růží na tvé tváři? Snad touha jakás bez úkoje, snad žal tvé útlé srdce maří? Tak bledé jsi, ty dítě moje – ret k úsměvu se marně nutí! Co zdrojem tvého nepokoje? Jsem lékařem, snad pomohu ti. Ty oko klopíš beze slova, a ňádro tvoje v rozechvění. – – Bych znal, že láska lék ten chová, své srdce dal bych k zpomožení. 70
Boly mého srdce.
1.
Varovala – bylť jsem malý hošík – máti mne, o zdraví starostná, když si s ohněm ručka žádostná zahrávala: „DítěDítě, nech, to pálí!“ Od té doby od ohně se vzdálí bázlivě vždy ruka mladostná; matka, nad děckem svým radostná, v ústa líbá, poslušnosť mou chválí. V dalším žití, ve sporu a sváru, žádosť s poslušenstvím brojila, a já přece neodolal žáru! Avšak, máti, není to má vina, neb mi žár ten v srdce nalila nelítostně černooká Lína. 2.
Kvítko jak po vláze roztoužené k nebesům vysílá povzdechy, od blankytu ždajíc útěchy: tak mé k Tobě srdce zkormoucené. 71 Jako ptactvo tichne okouzlené, slavíka když slýchá výdechy, řinoucí se jemu na spěchy z hrdélka zpěvného vylouzené: Tak kdy zpěv Tvůj slyším v tichém loubí, a s ním zvuky loutny dojemné, mysl truchlá s klidem se mi snoubí. Ale mír ten z duše mi hned mizí, že Tvá ústa čarná místo mne celovat, ach, rtové budou cizí! – 72 MILOSLAV LADINSKÝ.
Mé stesky.
1.
Myšlenky se k hlavě snesly Myšlenky se k hlavě snesly
 jako k hnízdu vlašťovenky, ve hlavě se rozložily – nebyly to víc myšlenky. Byly naděje to skvělé, byly těchy srdce vroucna; s nimi však i hroby jejich – vždyť jsem myslel do budoucna.
2.
Často zdá se, jakby tropiť Často zdá se, jakby tropiť
 šašky se mnou chtěl si osud; hvězdu blaha ukáže mi – a dí: „Nedotrpěl’s dosud.“ Boj mi na smrť vypovídá: „Bratře, sužme zas se chvíli!“ Nuž jen dál tak, divý pane, vždyť mým heslem: „Tužme síly!“
73
Uskok.
Nade skalou nade strmou sokol bystrozraký krouží, po milence Uskočici Uskok touhou mocnou touží. Dívku vzal mi při haračí Turčín, moji Uskočici; pro ni půjdu k Turčínovi s puškou, se svou posestricí! S posestricí, se svou puškou, s pobratimem jataganem; těš se, dívko Uskočice, milenci se zase stanem! Z rákosí se loďka nese ku pašově ku paláci, ranou z pušky Uskok mladý daň za děvu svoji splácí. Turčín v své se krvi válí – Uskok nese Uskočici, objímá jí – chválu vzdává pušce, svojí posestrici. 74 FRANTIŠEK MALAČ.
Slzenky.
1.
Jak sladce, mile v hájku zní Jak sladce, mile v hájku zní
 slavíka klokotání! A zpěvy jeho provází větérku šepotání. Jen zde mi kyne blahý mír v tom tichém, luzném snění; tam v světě – tam je zhoubný vír, tam klidu pro mne není.
2.
Co poutník mdlý a neznaný Co poutník mdlý a neznaný
 v tom šírém světě stojím; na rumy ráje zašlého zpět patřiti se bojím. Ten pustý život srdce mé jak břímě vezdy tíží.tíží, jen láska, lyra, zpěvy mé mne ještě k němu víží. 75
3.
Jen tobě chci já věnovať Jen tobě chci já věnovať
 tu pozemskou svou pouť, bych mohl, dívko milená, tvým pěvcem povždy slouť. Ať vavřín, duchů slavných znak, jest lepším pěvcům dán; já dosti budu odměněn, jsa Tebou milován.
76 TOM. MILOSLAV MAREK.
Na Kavkaze.
Hoj, letí jezdci plaňavou, chocholy pestré nad hlavou se v ranní záři míhají – kdo jsou a koho stíhají? Oj, bujaré to junáctvo, sivého Donu kozáctvo; kořisti se mu zachtělo, na Turky sobě vyjelo. Ku horám tamo vysokým ženou se letem divokým; tam počíhají ve stínu, pak běda Turku, Turčínu! Kozáci v boj se hotoví, a sivý Kavkaz nepoví, že s molodci tu ataman – zařinčel v dáli jatagan. Na bujna oře at’man vsed. „Hahej! molodci, za mnou vpřed!“ A letí chrabří sokoli – aj, čarokrásné údolí! 77 Ve stínu stromu košata je hojná čeká odplata; zajásá mysl hrdinů: „To není tlupa Turčínů! Kdo jste?“ – „Paniaczku kochany! jsme z Polsky národ týraný, naduté hnětlo panstvo nás!“ – „A co vás táhne na Kavkaz?“ „Tam za horami ukojí se bída naše ve boji, ve boji s Turky pohany!“ – „Ha! to je lov nám vítaný! PojeďtePojeďte, bratří rodní vyvy, kozácké s námi na nivy, okřejte v novém domovu, pak potáhneme k Azovu. Tam Turka, vrahavraha, potřeme a kořisť hojnou najdeme!“ Tak at’man bujném na oři ku bratrům rodným hovoří. – Hoj táhnou jezdci plaňavou, chocholy pestré nad hlavou – to od Donu jsou Kozáci a s nimi bratří Poláci. 78
Kozáci.
Letí pověsť krajem dálným, Tatar že se proudem valným do krajiny na plen hrne, lid se chvěje, hrůzou trne! Ne tak Kozák. Turky vilné krotí rámě jeho silné. Hoj! Tatara nebojí se, ať si peklem ozbrojí se! – Živo v síči podél Donu: Kozáci ve divém shonu, staří věkem, silou mladí, kolem at’mana se řadí. „Ajta, vzhůru bez prodlení! Tatar vraždí, pálí, plení; na obzoru rudá záře značí cestu vrahavraha, žháře.“ At’man velí a molodci kvapí letem temnou nocí; drahnou dobu kvapem letí – aj, tu v stanech vrazi kletí! 79 Hoj! Kozáci překvapil ipřekvapili vrahy, stany zapálili; hoj! tepají v hlučném jasu divokou tu pouště chasu! Jako hromy v záři blesku když se honí po nebesku – hoj! Kozáků jatagany míhají se mezi stany. A kam sáhne ruka hbitá, tam záhuba okamžitá; a co živí pozůstali, na útěk se rychle dali. – Potřen Tatar, zhoubná zmije, černá zem krev černou pije; aj, tu štíty, smrtné střely pod mrtvými leží těly. Tak Kozáci bojovali, hordy Tatar porubali; porubali, rozprášili a záhubu odvrátili. 80
Harač.
Zírá sokol bystrým okem na Balkáně na vysokém, zírá dálné ve krajiny, číhá, čeká na Turčíny. Smutno v pobalkánském kraji: Turci harač vybírají. Raja platí, Turek pánem láním, pěstí, jataganem. Sypou Turci víc a více do bezedné pokladnice; a kde najdou děvu kterou, za přídavek sobě berou. – Táhnou Turci z dlouhé pouti – na Balkáně ve zákoutí hlouček statných sokolíků čeká vhodna okamžiku. Oj, Turčíne, vilný kate, bratrovrahu, renegate! Těš se, krvolačný cháme, harač my ti přichystáme! 81 Táhnou Turci bez starosti; děvy krásné, peněz dosti, vše co blaží Moslemína, vynutili od gaurina. Táhnou Turci skalinami, balkánskými lesinami – ze zákoutí sokolíci: „Hahej, svatý Sávo!“ všici. Zavýskali, vyskočili, Turky mžikem obklopili; Turci strašně zařvou na to: „Bismillah! my žrali bláto!“ Handžary a jatagany tepou mládci Bisurmany; tepou v levo, tepou v pravo – ej! to harač, svatý Sávo! 82
Meč králeviče Marka.
Na balkánských na výšinách bloudí junák ve skalinách, bloudí dnem i nocí černou – v rukou třímá pušku věrnou. Volá mocně do dálavy: „Kdy nám svitne zora slávy? Vstaň již, Marko králeviči, pomsti národ na lupiči!“ Volá, bloudí dál a dále – aj tam břítký meč na skále! meč to Marka králeviče, pomsta Turky na lupiče. Stane junák, slastí jásá, národu že kyne spása; aj na skále meč vztýčený valně již jest nakloněný! Až pak klesne na skalinu, aj tu vhodná doba k činu; probudí se národ z mdloby, vzejde sláva nade hroby.– 83
Otmica.
Střeží aga na svém hradu, střeží něžnou holubičku – aj přiletěl sokol hajduk k hradu agy při měsíčku. Počíhal si sokol hajduk, až ve spánek aga klesl, a pak hbitě z pevna hradu holubinku pryč unesl. Hoj, ty ago! sokol nese holubinku, spěj si pro ni! Zuří aga, rve si bradu, vyletí na rychlém koni. Letí sokol, do náruče holubinku něžnou jímá, letí aga v divém chvatu a v noc pustou kletbu hřímá. „Ha! ty bídný pse křesťanský, pomstím já tu strašnou hanu!“ Sokol hajduk vrance bodl a zanikl na Balkánu. 84 FERDINAND MARENKO.
Dědictví.
Ty písně, drahá, uchovej, až Bůh mě vezme k sobě! Toť veškeré mé dědictví, a odevzdám je tobě. Ty písně, drahá, uchovej, tu bolesť moji sladkou; nemámť zde duše věrnější – a ty jsi jejich matkou. 85
Nešťastné děvče bledé.
Tvé oko – uhel vyhaslý, a tváře tvoje bledé, na čele druhdy přepyšném teď čas již vrásky vede! Tvých ňader vlny ulehly – ta křídla touhy hravá, i na rtech plnosť půvabů vždy více opadává! Žel! v čistou tůň tvých myšlenek se valí proudy šedé, v ně vkalen velkých vášní jed – nešťastné děvče bledé!... 86
Prosba.
Ty juž mi více nezpívej! mne matička má prosí, a na tu těžkou hlavu mou mně požehnání rosí. „To děvče když si zazpívá, to vždy se při tom směje, a tobě vždy, kdy píseň máš, se slza v oku skvěje. Ty juž mi více nezpívej, vždyť srdce urve ti to, ty vždy se při tom rozpláčeš, a mně je tě pak líto!“ „O nech těch slzí, matičko, to prý jsou částky bolu; snad už je brzy vypláču, a budem smáť se spolu...“ 87
Opuštěná.
U potoka olše stojí, tiché olše nachýlené, tam děvčátko sedávalo za večera utrápené. A když měsíc v náruč vcházel tiché, čiré, vážné noci, tu děvčátko plakávalo opuštěné, bez pomoci. Zašel milý v svět divoký, v ten svět klatby, trýzně plný, brzy však jej zachvátily jeho velké, dravé vlny. *** Svadly olše. Vlnky hrály v tichém listů ve šumění; bledé dívky u potoka za dne – v noci více není! 88 JOSEF MARŠÁLEK.
Ptáš se?
Původem co sladkých tísní, ptáš se, děvo milená? – proč hledají poklid v písni moje ňadra stísněná? Do lesíčka borového, holoubek kde vrká, spěj, za večera májového bol slavíkův poslouchej! A pak popatř vůkol, drahá, kam hled tvůj jen stačuje, a poznáš zdroj mého blaha: Vše se kochá – miluje! 89
Viola.
Proč pak, fialinko, za dne libě voníš, proč pak za večera hojné slze roníš? – „Těší mne svět krásný, a já voním v sadě, abych mohla také přispěť k jeho vnadě. Slzím, že mne bolí vaše počínání, neb ono sobectvím často, ach, zavání!“ 90 AUGUST NEVŠÍMAL.
Epigramy.
Materialistům.
Bože! v rozpacích snad chcete stáť? Těla především je třeba dbáť; přijde – sejde, je tu jako hosť; duch je věčný – ten má času dost!
Svornosť Slovanů.
Slované jsou národ holubičí; proto se tak často – rvou a křičí.
Chvála zatvrzelé zpěvačky.
Sladké tvého hrdla tónky znějí libě jako zvonky; a ty sama milá, věz, štíhlá’s na ty zvonky věž. Že však pro mé city, vzdechy nemáš slůvka sladké těchy, dodám k chvále vnadů tvých, že’s věž – z kostí slonových. 91
Útěcha.
Dí, že’s hloupá z pýchy, rozmilá? K řečem těm buď, dcero, hlucha. Věz, kdo pyšen je, že jistě má k nafouknutí sebe – ducha.
Špatný rozpočet.
U veřejnosť vstoupiti chtěl Jirka, na Pegasu hráti roli velikou: ucpať, kde je v poesii dirka, hrdlo třeba ztratiť v boji s kritikou. Je však Jirka básnické – br! jmeno? Esthetik, ten ztepe každou maličkosť. Honem budiž novým nahraženo, jež by neslo ducha jeho velikosť. Za měsíc už Jirka jmeno složil – „Zvukoslav“ se v čele básně třpytilo. Leč ach! že do jmena ducha vložil všeho, do básně mu pranic nezbylo.
Moje přání.
Dej nám, Bože, jenom pěstě! Jazyk? Nu, ten máme ještě. 92
Hrobní nápisy.
Řezníkovi.
On žil a zemřel ve ctné důslednosti: Co dával lidem, dal i zemi – kosti.
Kritikovi.
Dej mu, Bože, nebe bez ostychu! Hrozné sice kritiky on psával, kněh však neviděl a nečítával; nevědomost nečiní pak hříchu.
Eskamotérovi.
V mnohé živobytí svého době konal velký, znamenitý div; největší však učinil tu v hrobě, sama sebe – v popel obrátiv.
Nad hrobem bohatých tet. (Věnováno od jich vděčných dědiců.)
Popros Boha, duše zbožná, aby sňal jim vinu vši, ušetříme aspoň možná platu za několik mší. 93
Nepravému demokratu.
Hnije tady demokrat, škoda je ho nastokrát! milovalť on nejvíce svého lidu – tisíce.
Modrokrevnému baronu.
Modleme se, lidé, v zbožném spolku, aby také tento přišel do nebe; pustí-li kdy obloha svou šmolku, může on tam dáť ji – ze sebe.
Idealistům.
Vy, kdož božím zvolením nám jste písní králi, nad oblaky honíte svoje ideály: byste v letu zpátečním nevzali snad škody, noste s sebou raději místo křídel – schody.
94 SLAVOSLAV NOVÁK.
Z májových písní.
1.
Na nebi lesklé obláčky Na nebi lesklé obláčky
 v tak něžném ladu plynou, jak čistých duší myšlenky se nezkaleny vinou. Zableskne slunka paprsek, to tvůrčí ducha síla; vzplál zlatem mnohý obláček – myšlenka tvůrčí byla. Ze mráčků oblak spojený slal zemi deštík toužený – s všedními tvůrčí myšlínky se v činu slily u vínky.
2.
Ta zem – to býval kdysi ráj, Ta zem – to býval kdysi ráj,
 a rozkošné v něm zpěvy; lid sám jej změnil v bědy kraj a zůstal bez úlevy. 95 Teď země naše vězením mně někdy zdá se býti, v němž časem divným zachvěním kmit světla pozasvítí. Bůh ztrestal toho nevděku; leč milosť dal, že člověku se odlesk ráje zaskvěje, když písní srdce rozhřeje.
3.
Mně širý svět je neznámý, Mně širý svět je neznámý,
 já své si tvořím světy, a tajnými jich kobkami rozsévám svoje květy. A co mi potom, zdali mi ty květy nepochválí – však v úzkém kruhu s milými jsme slasť jich požívali. Jen vlasti své a národu o blahou prosím svobodu – však liché světa blouzněníblouznění, to mysl moji nezmění.
96 VOJTĚCH NOVOTNÝ.
Poutník.
Stojí lípa osamělá jako matka osiřelá; květy, co jí vesnou zkvětly, zuřivé jí bouře smetly. Pod ní poutník cizí stane, horkým žalem srdce zplane; mnohé tužby v srdci zrály, závistné je losy svály. Těš sese, lípo, jaro svitne, nových tobě květů skytne! Mně co vzaly losů vzteky, nenavrátí více věky! Touhy mé již pohrobené, s nimi srdce zkrvácené. V světě stojím kmen co holý, čekaje, kdy blesk mne skolí. 97
Ballada.
Byl jednou jeden kníže, ten mocný byl i mlád, a s mladou, hezkou tváří si zažertoval rád. Tu s lovci svými jednou v les černý na lov jel, tam jak paprsek slunce – spanilou děvu zřel. Ta divně naň tak vzhledla, on v srdci svém to čil – za dívkou hnal se hbitě, až pot se s koně lil. Kéž dívka v lese zmizí, nižádný po ní sled: a kníže z lovu vrátil se zarmoucen a bled. V paláci nad ním kroutí starostně hlavami; „To je mu uděláno lesními panami!“ 98 Jak každé nové ráno skřivánků zbudí ples, sám kníže koně sedlá a cválá v černý les. Pokaždé však se vrátil vždy více zarmoucen, nic nemohlo jím hnouti, ni sličných dívek sten. Až jednou nevracel se – les celý prohledán, našli jej v lese hluboko – byl mrtev mladý pán. 99 ONDŘEJ PALÁK.
Chci žíť!
Můj duch se vznášel v letu jindy volném, teď suchými je kojen vědami, a místo vánku poesie – bouří jen vichr prósy mými ňadrami. Ach, dávno tomu, co mé srdce vřelé se proměnilo v divou prérii, se stalo pouští, o níž fantasie se jako loď o skálu rozbijí. Ba rozbijírozbijí, a přec se nerozbije! Dnes, lyro, ruším zas tvůj dávný klid a v úctě svaté ladím struny tvoje: chci zase jednou žíť! 100
Má letí loď...
Má letí loď rozsáhlou světa říší a její bouřnou zrývá hladinu: tu hnána vlnou k zvratné stoupá výši, a tam se s vlnou kácí v hlubinu. Má letí loď dalekým okeánem a jeho pěnu chvatem rozrývá – kdy, lodi má, my ve přístavu stanem’? Tam, hle, nám hvězda kyne zářivá! A letí loď a pádí jako střela u prostřed bouře v šírou dál, a již – již cíle svého doletěla, tu vrazí bokem v lůno skal! Ó běda, běda! o ty úskaliny se její vetchá stavba ztroskotá, a k cíli doplujou jen rozvaliny chatrné lodi – mého života! 101
Palte oběť!
Odzvonili na klekání, ticho, mrtvo kol a kolem – bloudím, těkám pustou plání – sám a sám tu se svým bolem!? Se mnou láska k vlasti čistá – – Oj, to kříž zde, obraz Krista!? Padám zbožné na klekátko: „Pomoz bratrům, Spasiteli, a tyty, jeho svatá matko, dej, by více neslzeli. Bože mocný, Bože svatý, rozdrť pouta, zahub katy!“ Mrtvo zas. – Kol jako hroby – stírám vřelou slzu s tváře. „Lid tvůj vstane již z poroby! Noste oběť na oltáře: Jeden krev a druhý štěstí musí vlasti v žertvu nésti!“ 102 VOJTĚCH PEKAŘ.
Z „Ozvěny.”Ozvěny”.
1.
Ach, jak krásná jest procházka v Anninčině zahradě, po záhonech kvete láska v rozmanité pořadě. Když tak někdy jdeme spolu po uzounké cestičce, ona sklopí očka dolů podobna jsouc růžince. Ach, jak vřele si to žádám, vroucí sliby bohu skládám, abychom tu zbloudili, nikdy se nevrátili. 2.
Jaké mocné vášní pudy v našich prsou bytují, a své slasti a své trudy v jeden kalich slučují! 103 Taková nám pouta dala neuprosná příroda, že se v ně i poupjala celá naše svoboda. Prchej jedné v pilném chvatu, brzy jiné ve záchvatu vášnivosti na moři loď se tvoje ponoří. 3.
Na nebi se hvězdy krásné v milionech míhají, buď své jeví světlo jasné, buď jen v šeru kmitají. Ona v nebes milém luhu nikdy v kráse nezvadá, ta zas z pověčného kruhu, sotva vzešlá, upadá. Tak i zde u země-bytu mnohý znám jest, mnohý v skrytu, mnohý v slávy přeludu mrtvý nástroj osudu. 4.
Výš a výše orel letí slunečního do znětu, a vždy touží povyspěti k němu v smělém výletu; 104 a přec ví, že tato touha nikdy se neukojí, že jej tato cesta dlouhá nikdy s cílem nespojí. Tak i ona duše naše nesmí slétnouť dolů plaše, ale pravdy v toužení stále tříť se k sblížení. 5.
Pojď, příteli, ruku v ruce vstupme na loď života, ať se moře vzedme prudce, ať se koráb ztroskotá! My vždy budem v obejmutí pospolném se chrániti, a v posledním prsou dmutí z jedněch úst se modliti. Až pak sobě ve květinném hrobu někdy odpočinem, tu i naše popely dále budou přátely. 105
Znělky.
1.
Seděli jsme spolu na zahradě, Seděli jsme spolu na zahradě,
 na večer to bylo, v neděli; oba zbožně vzhůru hleděli k oněm světlům na nebeském hradě. A v té jejich nespočetné řadě hvězdy svoje oba uzřeli, jak se víc a více sblížely, až i v jedné zaplanuly vnadě. „Ejhle, milá,“ řku, „tam na výsosti krásný smysl našich osudů,“ přivinuv ji k sobě v horoucnosti. Na to ona jemně pozardělá na mých prsou skryta ve studu: „Děj se vůle Boží,“ tiše děla.
2.
Často sobě přemilostná strojím Často sobě přemilostná strojím
 v mysli slova v její oslavu, a že tím jí milou zábavu uspůsobím, tou se vírou kojím. 106 Sotva ale před ní samou stojím, slyším libá slůvka pozdravu, ach, tu zapomenu rozpravu, třesu se a jako děcko bojím. Neb mi ono v očku tajné světlo, krása zaplanulá s velebou, nejen srdce, leč i rozum spletlo. Tu by i ten řečník dávno skvělý, takou krásu maje před sebou, Demosthenes stal se oněmělý.
3.
Stoje na rozhraní obou světů, Stoje na rozhraní obou světů,
 tam, kde v jednu mlhu splývají, břehy svoje vespol líbají, nazpět hledím v matném oka znětu. Na života pláni u propletu světélka se bludná míhají, oddalují sebe, sbíhají, brzy k nebi míří v smělém letu. Myšlenky to v věčně živém ruchu, v stálém vzniku, v stálém plození, všechny tonou v křehké páře vzduchu, k sobě táhnou slabé stvoření. Blaze tomu, kdo v tom světel poli pravou hvězdu za vůdkyni zvolí!
107
Píseň.
V noci při měsíčku, můj zlatý Jeníčku, přijď ke mně na hrátky do naší zahrádky jenom na chviličku. Anničko, Anničko, až zorám políčko, přijdu k vám na hrátky do tvojí zahrádky pro tvoje srdíčko. 108 JAN PELIKÁN.
Znělka.
Proč tvou chtějí, národe můj milý, slávu zastříť hanby příkrovem, proč by rádi tobě nad rovem ku poslední pouti odzvonili? Co jím činíš, že bujaré síly zničiť usilují v mládí tvém, jaro tvé proč v dechu mrazovém by s tvou mluvou rádi upálili? Bojí se, že splatíš jim ty rány – v okovy že, jež tě poutaly, ruce jejich budou ukovány! Leč tys tichý jako holubice, voliť hotov, kdyby žádali, mír a pokoj věčné za různice. 109
Z písní.
1.
Na obloze zachmuřené Na obloze zachmuřené
 jedna jen se hvězda třpytí, jedna jen – a hvězda ona mé horoucí lásce svítí. Hvězda jasná uhasíná – na nebi mém temno všude... nuž, ku spánku přivři oko a jdi spat, ty srdce chudé!
2.
Mnoho jest té lásky, mnoho Mnoho jest té lásky, mnoho
 na tom dálném, šírém světě, povykvétá, usýchává jako kvítko v parném letě. Mnoho je té lásky, mnoho, však upřímné velmi málo, že by v objetí se jejím srdce sotva poohřálo. 110
3.
Když to kvítko vidím Když to kvítko vidím
 vedrem usýchati, vidím v něm svou lásku tichou umírati. Když to kvítko svoji hlavu k zemi skloní, zdá se mi, že lásce mojí hrana zvoní.
111 SVĚTIMÍR SMUTENSKY.
Za jitra.
Vzpomínky letí z hlavy ven, a rozejdou se v dáli,dáli jak sivé mlhy v zory čas, co na obloze stály. Ta jenom vřelá zpomínka, co, dívko, k tobě lítne, vrací se z tužné pouti zpět, a nově v srdci kmitne. 112
Ty’s byla v chrámu velebném.
Ty’s byla v chrámu velebném, má holubičko zlatá, pan páter kázal o lásce, jak má býť čistá, svatá. Přilétli s nebe andělé a sklonili se k tobě, a šat ti dali z lilijí, má dívko, ku ozdobě. A spletli zlaté kadeře rozmilo na tvé hlavě, vložili na ně korunu, jež svítila se žhavě. Do ruky dali žezlo ti, na hrdlo řetěz zlatý, pás kolem těla rudý byl a diamantem spjatý. Hleděl jsem, drahá, za tebou – dál nevímnevím, co se stalo – mně slza v oku chvěla se a srdce usedalo....usedalo... 113 BOLESLAV STRAHOVSKÝ.
Ta pravá láska.
Ta láska jesti klenbou všeho blaha, jak Kristus v Judě kázal ji, syn boží; jest láska máti člověčenstva drahá, mučenník spící na trnovém loži. Ó, dokud „k práci“ heslem lidstva bylo, tu lásky lesk na trůně slávy vládnul – však lidstvo máť svou zvrhlo – porobilo, a za trest člověk sám v porobu padnul! 114
Umíralo slunko.
Umíralo slunko, umíralo, zapadalo – naděj zvrácená; blažené volnosti ráje snivé, klamné byly báje – naděj blaha navždy ztracená. Umíralo slunko, umíralo, zapadalo slunko ve šeru; marně kletbu mnohý hřímá, mnohá ruka ocel třímá – sklonila se doba k večeru. Zapadlo už slunko, zapadlo už – umřelo nám slunko svobody. Ocel padla – zbledly tváře, oživili se žaláře... Ukovali v hanbě národy. – 115 BOŽENA STUDNIČKOVA.
Když za večera...
Když za večera obloha se ve hvězdný háv halí, tu vždy mé oko unylé se tichou slzou kalí. Což nemožno mu snésti svit těch zářných noci dítek? či to jen rosa lesknoucí, jíž mládne svadlý kvítek? Ach ne – to krůpěj z hlubiny je slzavého moře, jež touhy bolesť zvlnila, vzbouřilo klamu hoře. – Vždyť marně čekám hvězdu svou, jíž obraz nosím v sobě – nemožno nikde nalézti ji v žádné ve podobě. 116
Mému srdci.
Proč mi, srdce, toužíváš v to hvězdnaté nebe? Proč, ach! proč že nemohu nijak stišiť tebe? Pána Boha poprosím, zdaž by chtěl tě vzíti na oblohu vysoko, co hvězdičky svítí. Neb si vždycky myslívám, prv než bylos moje, že jsi bylo hvězdičkou, odkudž touha tvoje. 117
Kouzlo lásky.
Pozdní večer v kraj se plíží, v lese dřímá strom i mech, křoví černá, tmí se v mlze, mně se v ňádrech úží dech. Pod nebesy mračna šedá bouři nesou divokou, strach mne odtud žene, pudí, bouř však jímá mocí svou. Tak mne v první blahé době, když jsem tebe viděla, předtucha pryč hnala tajná, a já přece – nespěla. 118
Má touha.
V těch nitra mého hlubinách neznámá touha bolí, tak veliká jest její moc, že srdce zmírá z poli. Nad ní se vznáší divná noc, tu chmurně, tu zas jasně; do půli nebe – blesk a hrom, tam hvězdy svítí krásně. Po bouři touha ulehne a klidně dřímá zase – leč, aby jenom povstala mocněji v krátkém čase. 119
Nemějte za zlé motýlku...
Nemějte za zIé motýlku, že nestálý je v lásce, že od jedné si ke druhé zalétá polní krásce. Ta jedna vnady skrovné jest, však mile, libě voní; což divu, když mu srdéčko se rozechvěje pro ní? A druhé v krásy nádheře každý lupínek hoří, nedivte se, že užásá a jí se opět koří. 120
Jak rozvitá lilie.
Jak rozvitá lilie v milokrásném sadě, tak duch mladý okřívá,okřívá v první žití vnadě. Bouře často poláme liliové květy – duši mladou zdrcují k nebi smělé lety. 121
Víra, naděje, láska.
Jak jsou krásné božské cnosti, kdo se jimi chlubiť můž’; první nech si odpustiti, v druhé, třetí však se tuž. Nač pak věřiť?– K čemu víra? Klam jí chodí v zápětí; jen ji pověs na hřebíček, přestaň v písku stavěti....stavěti... 122
Pověz ty mi, ptáčku!
Pověz ty mi, ptáčku pod okénkem mojím, co mne asi souží, proč se nepokojím? Při hladu i zimě milo se ti skáče, ale moje srdce bez útěchy pláče. Ach, kdyby tě Pánbůh mým srdečkem stvořil, nezpíval bys více,více ani nešvitořil. 123
Naše zpomínání.
Jak hlasy zvonů z večera se v skalách rozléhají, po steré sotva ozvěně se tratí, zamírají: tak slábne, hyne, zamírá to naše zpomínání, v němž blahý žijem okamžik vždy znovu bez ustání. 124
Jarní pohřeb.
Kde jste, vy pěvci, jara miláčkové? O, spějte sem, mé srdce umírá! Přineste jaro s sebou na perutích – nechť v něm se ono z světa ubírá. Jarní slunečko vyhřeje mu hrobek, ptáčkové budou jeho hrobníci, větérek bude z listů rosu střásať – aj kněz to rakev jeho kropící. Místo kadidla mech voněti bude, a plakať nad ním bílá oblaka; má duše, sama smutná, osiřelá nad ním i nad sebou se rozplaká. A zvonky budou zvoniť umíráčkem, modlitbu šeptať tichá lilije, a měsíc místo mdlé pochodní záře svůj stříbrolesk na cestu rozlije. Tak pochovám je za májové noci při roztouženém zpěvu slavíka, svůj žal i radosť v jeden hrob s ním vložím – neb tam jen srdce tíseň zaniká. 125
To srdce ubohé!
Ha, ha, to srdce ubohé se rozplyne mi v touze – i buď na živu, bloudku můj, byla by o tě nouze. Ty musíš poutí života si mnoho nechat líbiť, však – to ti radím upřímně – jen nic si nenech slíbiť. Leč – odpusť mi, že směju se, když nad tebou se mračí; – ba sama často pomáhám ti slzou při tvém pláči. 126
Ideály strhej!
Ideály strhej, pochovej je v prachu, sic se tobě lichý svět vysměje, brachu. Přestaň hvězdu hledať, neklam sama sebe; hvězdy jenom spadnou na den soudný s nebe. Ztrácíš sílu žití, usmrcuješ ducha; věř, že každý ze snů ránu v srdci nechá. Pročež nechtěj zoufať, přijmi, jak jest – žití: dnes s oblohy prší, zítra slunce svítí. 127
V posvátném míru.
A jako vůni z jarních luk větříček k nebi houpá, tak tiše, svatě dnes mně mír do duše mladé vstoupá. Však málo takých chvílí jest, kdy odpouštíme světu, že klame naše naděje a nepřeje jim znětu. Ba krásný byl as tento svět, když vyšel z ruky Boží, však lidé sami naseli v něj bodláčí a hloží. 128
Bratru.
O dík osudu, že tě mám, můj bratře milý, drahý; tys oasou mi v pustině života mého dráhy. Ba, chladno by mně, mrazivo ve smutném bylo žití, kde vítr vane studený, zář slunce matně svítí. Nuž ruce sobě podejme přes ledových krů spousty, milostí cizí zhrdejme, vlastními žijme sousty! A otevřme si srdce svá, v nich čítejme své báje, na místo zvadlých nadějí vetkněme čerstvé máje. Utvořme sobě malý svět v tom pustém, velkém světu, kde mrznou city v ňadru již ve prvním ve rozkvětu. 129
Běhy života.
Co se člověk nazpívá a co se napláče, nežli k tomu hrobu se ztrmácen dovláče! V slasti život uhání do věčnosti moře, ale zdlouha plíží se, když jej tíží hoře. 130 BOLESLAV SVĚTELSKÝ.
Písně.
I.
Hvězdičko má, když za šera Hvězdičko má, když za šera
 v Tě nořím bolné hledy, tu zdá se mi, že v Tebe snad dnes zírám naposledy. A prsa chorá sevře žal, a z oka slza skane, že Tobě musím s Bohem dáť, srdečko milované.
II.
Moje srdce – Tvoje srdce, Moje srdce – Tvoje srdce,
 moje rety – Tvoje rety snoubily se svatě spolu, v duši zkvetly blaha květy. Šepot srdce – šepot srdce – slavík zpíval v stinném křoví....křoví... Panenko má, kdo nám někdy o krásnějším ráji poví?! 131
III.
Ty’s zapěla tak bolestně, Ty’s zapěla tak bolestně,
 já zaslech’ jsem Tě z dáli, však nevím, co to stalo se – mně slzy v očích stály. A když jsem zřel Tě, předrahá, Tvůj obličej tak bledý – já zalek’ se, však netušil, že zřím Tě – naposledy.
132 JOSEF TESAŘ.
Mé pušce.
Ach, puško má, kde dávné jsou ty doby, kdy udatně jsem s tebou bojoval, bych vlasť a národ chránil od poroby! Tak málo osud z dob těch uchoval; jen tebe v paměť, hořký v srdci žel, že v cizině mi vlas můj zšedivěl. Ty’s mnohou lebku v půli rozrazila, tak mnohé srdce v tluku stanulo; než, ochabnula v rameni už síla, ba vše již tady pro mne zhynulo. Tak dlouho, dlouho byl jsem zarmoucen. – – Kdy vzejde tobě, vlasti, volný den? Však marné tužby, hnáty zmrzačeny. Snad poslední jsem polibek ti vtisk. Nechť oudy mé již k hrobu nakloněny, mně neodcizí tobě žádný zisk. A vzejde-li den vlasti krvavý, nuž, láska tvá též hrob mi upraví....upraví... 133
Povzdechnutí.
Snil jsem, myslil převysoko, zabočil jsem k hvězdné výši: zavedlo to dívčí oko mysl moji v kouzel říši. Lásko věčná! v tvoje kraje komuž by se nezaždálo? Škoda jen, že věčnosť ráje – po smrti až nebe dalo. 134 MARIE TĚŠÍNSKÁ.
V lesní tišině.
1.
Ticho, ticho! Kolem v mechu modré, bílé anemonky v usmívání obracejí ke mně svoje malé zvonky. Krásné modré tvoje oči kolem mne se snivě točí, tvoje duše čistá, bílá mne jak ve snu políbila, a tam v nedostíhlé hloubi s duší mou se v jedno snoubí. 2.
Sedím v stínu lesních stromů; kolem ptactvo, malé květy žijou v blahém obejmutí věčné lásky rajské světy. 135 Ó já sama! – Nejmilejší, kdy se zloba ukonejší, kdy nám sudba popřeje prchnouť ze snů, z naděje – svoji býti, patřiť sobě, ty jen mně, a já – jen tobě? 3.
Zapěl slavík ve křovině v roztoužení píseň bolu, a již s družkou sletěli se, v obejmutí pějou spolu. A já sama, osamělá, bolně jsem se rozepěla; marně volám tvoje jméno, k tobě není donešeno! V dáli ty’s, ach pláčeš v dáli – což my se již naplakali – – – 136 VÍTĚZOSLAV TŮMA.
Píseň.
Kdybych byl tím ptáčkem na tvém okenečku, tu bych ti zazpíval jednu jen písničku. Tou bych rozkolébal útlé srdce tvoje, až by v roztoužení skleslo na to moje. 137
V ňádrech.
V mých v ňádrech bujno, veselo, a někdy to tam skáče, však chvilkami to oněmí a usedavě pláče. Však chvilkami to oněmí, a všechen ples tam ztichne, a něco mi tam hlasitě tak jako láskou – vzdychne. 138 JAROSLAV VRCHLICKÝ.
Sežloutla ta lípa...
Sežloutla ta lípa před chaloupkou naší, a jen svadlé listí vichr v dál unáší. Strom tak smutně svoje větve k nebi spíná, snad se na čas prvních květů rozpomíná. Co tu ptačích zpěvů, co tu vůně bylo, když mé srdce s tvojím v jediné se slilo! Odletělo ptactvo v dálku bez šveholu, lípa v odkvetání a mé srdce v bolu. Sežloutla ta lípa, v slzách pod ní stojím: Bůh sám ví, proč letos tak se zimy bojím! 139
Z lesa.
Byl večer juž, ta doba horování, kdy duch se snoubí s poezie zřídly, kdy první soumrak nad údol se sklání vždy níž a níž jak motýl tmavokřídlý. Pode mnou srostlých kmenů přes kořeny se bílá stezka v tmavou rokli stáčí, a kolem stromy větrem rozechvěny se otřásají v srdcejemném pláči. A jak to šumí v tom zeleném moři, jak dme se klenba stromů rozložitá, v ní často peruť bílý holub vnoří a letí dál... až hvězdou v šeru kmitá; jak se to vlní, hučí, pne a dýše, jak myšlenky když otřásají hrudí, zde v každém hnutí zvuků nových říše, a každý zvuk zde novou píseň vzbudí. Zde samoty duch v zadumání stane, s úsměvem bol se na rtu jeho sváří, až k zemi splývá roucho mlhotkané a v koruně mu démanty hvězd září; s krahujem tiše nad propastí pluje, se žlutým listím šumně v dol se snáší, s rozdechem větrů křidly pohybuje, ukájí bol a vrásky z čela plaší. 140 Myšlenka velká časem zneuznána zde zasvěcence na skráň bledou líbá; bor šuměním a vůní růže planá jej v dumný sen o lásce ukolíbá... v sen o mladosti, o ztraceném štěstí, o sladkých touhách duše milující, že věčně tady stál bys na rozcestí a zíral v noc i prales dřímající. 141
Lístky routy.
I.
V prvním květu svého mládí, V prvním květu svého mládí,
 přikován jsa lásky pouty, pohrdal jsem vždycky tebou, smutný květe hořké routy. Teď, když růže opadaly a na srdci sněhy leží, zelenáš se na mohyle, věčně vonný, věčně svěží.
II.
Pro vše city jsem a tužby Pro vše city jsem a tužby
 v chladném ňádru hrobku sklenul, a tak na den smrti tvojí úplně jsem zapomenul. Ted, když mi to k mysli přišlo, tak mne srdce zabolelo, že po dávných, dávných letech oko mé se zaslzelo. 142
III.
Kvetla’s jako růže planá Kvetla’s jako růže planá
 podél proudu u křoviska, v jejímž ňadru na úsvitě diadém se perel blýská. Zlíbalo ty perly slunce a ty’s mřela na sirobě – žel, že jen tím sluncem parným byla moje láska k tobě.
IV.
Opět podzim zasmušilý Opět podzim zasmušilý
 rozehnal se šírým krajem, ostrým dechem květy spálil a zaúpěl smutným hájem. Mně se zdá, když žluté listí vidím v dálku větrem nesti, jakoby s ním uletaly mladosť má i moje štěstí....štěstí...
V.
Mrtva... mrtva, můj ty Bože! Mrtva... mrtva, můj ty Bože!
 Juž to bude třetí leto, a přec ještě nevykvetlonevykvetlo, co tou láskou v duši seto. 143 Mrtvé lásky mrtvé símě v kamenitou půdu padlo, a tak srdce moje v jaru místo květu k smrti schladlo.
VI.
„Miluj, miluj,“ šepce růže „Miluj, miluj,“ šepce růže
 na záhoně uzardělá; „odříkej se“se,“ – tichá routa vedle ní se pozachvěla. Chvíli stojím na rozpacích, divné boje v srdci planou – vezmu routu... panenko má, na shledanou! na shledanou!!
144 Z dalekých cest.
I.
Sloup u cesty poražený, Sloup u cesty poražený,
 písmo na něm k nepoznání – v jaký kraj ta cesta vede, v životživot, nebo v umírání? Nevím, aniž ptám se po tom – je to jako ve životě, kde musíme trapně žíti v horší ještě nejistotě...
II.
Ve pralesích Ameriky Ve pralesích Ameriky
 nehledal jsem k zpěvu sílu, neslyšel jsem v Nilu bahnech hnusné pláče krokodilů. Neviděl jsem Ukrajiny volné, šíré, zpěvné pláně; nebyl tam, kde líný velbloud v dlouhé táhne karavaně. Aniž tam, kde ku skalinám Balt své rmutné pěny valí, ale co jsem viděl, zkusil, žádná píseň neodhalí....neodhalí... 145
III.
Na kraji lesa oheň rozdělám, Na kraji lesa oheň rozdělám,
 při něm se tělo z mdloby zotaví; snad rudou ohně září zlekáni nepřijdou ke mně vlci hltaví. Tak učiním – však práce zbytečná; po celou noc jsem v hrozných mukách bděl, na nejhoršího vlka pod sluncem, na – svědomí jsem vlastní zapomněl.
IV.
Dávno jest už po klekání – Dávno jest už po klekání –
 pusta dřímá v tajném šeru, nad mou hlavou táhnou dravci, černí ptáci ku severu! Kam letíte, bratří noci? Ku domovu! ku domovu! Za nimi jdu, až se octnu opuštěném na hřbitovu. Také dobře – těžký spánek juž se na má víčka sklání – nemusíte, bratří noci, dlouho čekať na snídaní!
146
Všední ballada.
Pochovali samovraha bez kněze a bez modlení, nedali mu ani kříže lásky věčné na znamení. Odešli – však přece někdo nad rovem zaplakal v hoři; matky láska; jíž předsudek slepých lidí neumoří. Odešli – však přece někdo nad rov slzy ronil vroucí: věrné dívky milování jako nebe všemohoucí. A když jaro pestré květy na vše strany rozesílá, vyroste tam ze slz matky růže vonná, růže bílá. A kde lkala v těžkém hoři lásky dívka bledolící, stíní růže zkrvavělá samovraha popelnici. A co lidé zapomněli, nebe samo učinilo, když na rakev místo slzí rosu svou i květy lilo. 147
Fata morgana.
Kahance světlo blouznivě se míhá, v mém srdci opět starých citů spor; slyš! dlouhou síní teskně se rozlíhá divokých vichrů z venku rozhovor! já k světlu skloním zamyšlené líce, přes ně se sveze slza vylkaná a zjevy divně dál se vznášejíce mizejí v tmách jak fata morgana..morgana... Tu svůdných žen zřím jarobujné vnady, tu struna zní, tu zlatá kypí číš – nadějí klamných rozbořeny hrady, a bleskem v mraku psáno: zvítězíš! kahanec zhasnul v divém vichrů letu jak role žití smutně dohraná, a mně se zdá, že věčnosť jiných světů jest vznešené jen fata morgana! 148 OBSAH. Strana Památce Petra Chelčického1 Josef Adámek. Jihu4 Oj ta láska5 Je svátek6 Josef V. Blanický. Kdo Čech jsi, vytrvej7 Kozáci8 František Borovský. Pomiluj ny12 Růže13 Vácslav Daněk. Holubice17 Z písní18 Jan Dunovský. Povzbuzení19 Ku životu20 Dvě růže21 U kaple22 Matčina rakev26 Lubomír Fryč. Je láska pouto sladinké29 Sen30 Karel Frič. Opuštěn31 Otakar Halina. Rozleť se volně písní má33 Mojí lyře34 Máj35 Řím36
149 Strana František Herites. Zpěvánky37 Do Hor40 Svadlá růže41 Na hřbitově42 Josef Holeček. O vzkříšení48 Ukolébavka mé lásce49 Bohdana Hrdličkova. Sama sobě nerozumím50 Tak jsem v světě osamělá51 Na hvězdičky52 Na růži když patřím53 Těžká pomoc54 Ani v nebi55 Píseň56 Moje kletba57 Filip Hyšman. Před bojem58 Klam59 Poupě lásky60 Nechte mne61 Dívčí zvuky62 Rybákova dcera64 Josef Kálal. My svět svůj máme65 Mladý drotar66 František Kolář. Anděl strážce69 Jsem lékařem70 Boly mého srdce71 Miloslav Ladinský. Mé stesky73 Uskok74 František Malač. Slzenky75 Tom. Miloslav Marek. Na Kavkaze77 Kozáci79 Harač81 Meč králeviče Marka83 Otmica84
150 Strana Ferdinand Marenko. Dědictví85 Nešťastné děvče bledé86 Prosba87 Opuštěná88 Josef Maršálek. Ptáš se?89 Viola90 August Nevšímal. Epigramy91 Hrobní nápisy93 Slavoslav Novák. Z májových písní95 Vojtěch Novotný. Poutník97 Ballada98 Ondřej Palák. Chci žíť!100 Má letí loď101 Palte oběť!102 Vojtěch Pekař. Z „Ozvěny“103 Znělky106 Píseň108 Jan Pelikán. Znělka109 Z písní110 Světimír Smutenský. Za jitra112 Ty’s byla v chrámu velebném113 Boleslav Strahovský. Ta pravá láska114 Umíralo slunko115 Božena Studničkova. Když za večera116 Mému srdci117 Kouzlo lásky118 Má touha119 Nemějte za zlé motýlku120 Jak rozvitá lilie121 Víra, naděje, láska122 Pověz ty mi, ptáčku!123
151 Strana Naše zpomínání124 Jarní pohřeb125 To srdce ubohé126 Ideály strhej127 V posvátném míru128 Bratru129 Běhy života130 Boleslav Světelský. Písně131 Josef Tesař. Mé pušce133 Povzdechnutí134 Marie Těšínská. V lesní tišině135 Vítězoslav Tůma. Píseň137 V ňádrech138 Jaroslav Vrchlický. Sežloutla ta lípa139 Z lesa140 Lístky routy142 Z dalekých cest145 Všední ballada147 Fata morgana148
E: jj; 2004 152
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kálal, Josef; Dunovský, Jan; Herites, František; Kober, Ignác Leopold
(Spořádali Josef Kalal, Jan Dunovský, Frant. Herites. Nákladem vydavatelovým. Národní kněhtiskárna: I. L. Kober v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: VIII+152

Věnování: Chelčický, Petr