Na hřbitově.

Josef Kálal Josef Adámek Josef V. Blanický František Adolf Borovský Václav Daněk Jan Dunovský Lubomír Fryč Karel Frič Otakar Halina František Herites Josef Holeček Bohdana Hrdličková Filip Hyšman František Kolář Miloslav Ladinský František Malač Tomáš Miloslav Marek Ferdinand Marenko Josef Maršálek August Vojtěch Nevšímal Slavoslav Novák Vojtěch Novotný Ondřej Palák Vojtěch Pekař Jan Pelikán Světimír Smutenský J. Boleslav Strahovský Božena Studničková Boleslav Světelský Josef Tesař Marie Těšínská Vítězoslav Tůma Jaroslav Vrchlický

Na hřbitově. (Fantasie.)
Modlitba dětí nad hrobem matky.
Matičko drahá, matičkomatičko, ach, proč jsi nám se skryla – proč jsi jen od nás odešla, a nás tu opustila? – Ó vrať se zpátky, vrať se k nám z tvrdého svého lože – pojď políbit nás – neslyšíš? – ty neslyšíš – – o Bože! – AchAch, zpět se vrátiť nemůže, když tělo hnije v zemi; ač ducha Pánbůh obdařil zlatými perutěmi. – – Ach, my ji spatřiť nemůžem, ač provází nás světem, a dráhu žití trnovou obsýpá čerstvým květem. 42 Nejstarší děťátko: Tak – nyní křížek matince, a otčenášem kratince si na ni sobě vzpomenem. Starší bratr šeptem: Ať netlačí ji těžká zem. Mladík s dívkou.
Mladík. – – mé srdce vždy se k tobě neslo, a bez tebe jsem svadlou květinou; a jako plavec, který ztrativ veslo uprostřed moře, pluje v bouři – tak bez tebe já bloudím pustinou, a kalný zrak můj v temnotu se hrouží. Dívka. Jdu s tebou, ať již osud s námi tichými běží arkadami, aneb i pustou, ledným mořem – bez tebe zahynu já hořem. Paní po boku svého muže.
Tu někde první muž můj leží; je tomu rok, co miserere kněží nad jeho rakví odzpívali – tam, co ten kříž – ba tam jej pochovali, 43 a na tom místě jsme si přísahali před lety lásku věrnou do smrti. – – Kdo za to, osud že vše rozdrtí, že času zub vše shlodá, co jen zočí, že kolo času tak se rychle točí. – Písně. (Nad hrobem mrtvé milenky.)
1.
My rozešli se po rozkazu sudby – ach, tebe nesli a v průvodu hudby jsem za tvou rakví šel – bůh suď, že zryta steskem moje hruď. My rozešli se každý v jinou stranu; ty v hrob a já na vlny okeanu – ty v hrob – tichounký, tichý hrob, a já do proudu světa zlob. 2.
Tys klesla, padla – ne jak hvězda skvoucí se rázem sřítí dolů s oblohy – tys klesla, jako nohou pošlapaný hlavinku kvítek skloní ubohý. Však ten se zdvihne, když jej rosa ranní svlaží, pokreje perlama – – a ty jsi klesla navždy, navždy, a nevzbudí tě slza má! 44 Dědoušek rozsvěcující svíčičku na kameně.
Tak odešli už, co mi byli drazí, a – ani jeden nezůstal tu se mnou, aby mne ved sešlosti nocí temnou. – Sám čekám smrť, až do hrobu mne srazí. Já nezoufám si; jak se zalíbilo tomu, jenž na výsosti v světle sídlí, však přijde čas: můj ret je svadlý, stydlý, a moje nitro navždy dobouřilo! – Však on mne Pánbůh také vezme k sobě, a teďteď, má drahá, zašlá družko, tobě aa, synu, dcero – za vás rozsvěcuju svou svíčičku, až život dobojuju, pak sejdeme se v stánku Hospodina.– Buď s vámi pokoj Pána věčného! – Vám přeju klid: ve jmenu Otce, Syna, Ducha svatého. Ha hrobě samovraha v hřbitovním koutě.
Čekanka divoce tu rostoucí.
Tak čekám marně; nikdo nejde sem, by poklek zde na nesvěcenou zem, by pomodlil se zbožně Otčenáš a řek’: nu, on byl přece bratr náš, ač hříšný, tedy člověk přec a dobrý, a – kdo může za konec? – 45 Tak čekám – nikdo nejde rozsvítit sem svíčičky za věčný mír a klid a prolít vřelé slzy soucitu za toho, jenž tu leží v úkrytu, sám rozbiv kruté žití okovy – – tak čekám – ach! ten svět je ledový. Sova na okně umrlčí komory.
Mé oči lépe svítí, září,září než svíce z vosku na oltáři – já večer na hrob jeho sednu, a pak se vzhůru k výši zvednu dalekých, vzdušných do kruhů – a modlitba? – můj hlas: Uhu! uhu! Matka na hrobě děcka.
Hajej, hajej, mé robátko, v malé kolébce – nosila jsem tebe krátko v loktech, bílé ve plence, ubožátko! Ach, ty nevíš, tvůj tatínek jak mne líbal v ret! líbal, líbal a vzal vínek a mne zanechal jen svět upomínek! – 46 Bolesť v srdci přeubohém, tebe pod srdcemsrdcem. – Zrozeno ve smutku mnohém skleslos matce brzo v zemzem. – S pánem Bohem! Hajej s pánem Bohem! Epilog.
Již opouštím ty rovy posvěcené. – Nade mnou mrak se všednosti zas klene, a duch můj, orel, k strmé vzletnuv výši, zpět klesne rázem, umlkne, se stiší, a padne v temno, v světa klamné moře vše, co dřív stavěl, chladnou rukou boře! Již s Bohem mrtví – s Bohem – na shledanou! Až na mou rakev slzy přátel skanou, a líc má stuhne – pak – nás učí víra, již Kristus světil na Golgotě, že po té bídě, žalném po životě se věčný ráj nám, blaho otevírá. 47 JOSEF HOLEČEK.

Básně v knize Anemónky: