IMPROVISACE.
Zazpívám tu píseň, kterou na mně chcete –
co je komu po tom, co mi duši dušiduši hněte.
Co je komu po tom, že mě srdce bolí;
zpěvák musí zpívat vždy a komukoli.
Všecko bylo v květu, šeřík voněl v keři,
jak na jaře vždycky, kdy se všemu věří.
Princezna šla krajem, krásná jako vesna,
květy pozvedaly hlavu jako ze sna.
Ptáci najednou se rozepěli všichni:
„Pojď a chyť nás, jenom jednou na nás dýchni!“
30
Slunce paprsky, ty do vlasů jí vklouzly,
aby obestřely její duši kouzly.
Vše se touhou chvělo, když ven vyšla branou,
i ten hloupý panoš, jenž se skrýval stranou;
i ten hloupý panoš, který noci celé
proplakal jen proto, že má srdce v těle.
Princezna šla krajem, pořád dál a dále,
až tam kamsi na zad, ku vysoké skále.
Najednou se u ní, bůh ví odkud asi,
cizí člověk zjevil, s červenými vlasy.
Kdo ví, co jí šeptal, kdo ví, čím ji trápil,
kdo ví, jakým kouzlem její duši lapil.
Jenom tolik ví se, že se slunce skrylo,
ptáci zmlkli náhle, květy zamrazilo,
a ten panoš hloupý přestal plakat zbledlý...
A tak i tu píseň ke konci jsme svedli.
Že je trochu divná, to je jedno přeci,
na světě je mnoho všelijakých věcí.
Některé jsou k smíchu, některé jsou k pláči –
zpěvák zpívá jenom, na co právě stačí.
31