IMPROVISACE A FRAGMENTY.
[11]
LEKNÍNY.
Šel básník v teskné chvíli,
a červnová noc plna byla vůně,
a leknínů květ bílý
plál s tůně.
A leknínů květ skvoucí
pěl roztesknělé zpěvy noční tiší,
šel básník s duší vroucí
a slyší:
„Jsme mládí tvého velké sny –
pojď blíž –
v tůň dals nám padnout za vesny,
oh tehdy – víš!?
13
Svět volal tě, a ty jsi šel –
byls mlád –
svět tleskal, a tys neslyšel
nás zavzdychat.
Teď z hloubi, kam jsme poklesly,
ti zpět
jak vyčitku jsme vynesly
svůj bílý květ...“
A básník smutnou písní
tak jakoby sténat vlastní duši slyšel –
a jako ironická pointa
lhostejný měsíc nad tůň vyšel.
14
PÍSEŇ.
Vykvetla touha a padá noc májová,
volám tě k sobě,
vonný keř šeříku oba nás pochová –
pojď, ať mi zlíbají toužící ústa tvá
oči mé obě!
V jásotu do květů složím tě, srdce mé,
v čarovném kolu,
k sobě se stiskneme, v polibcích usneme,
horoucí pohádku noci té přečteme
do konce spolu.
15
DVA FRAGMENTY
z romance o Mefistu a troubadouru.
I.
I.
Troubadour, snivý, bledý hoch,
vzal loutnu, tesknou píseň zpíval:
Jarní květe, nejkrásnější
písni má,
před tebou má duše kleká,
a ty hledíš do daleka
toužebnýma očima.
Do noci mi hvězdy svítí
potichu,
16
ale v mojí duši hoří
touha hlubší všechněch moří,
voní ze všech kalichů.
A já zpívám s loutnou svojí
v lilijích,
srdce moje tvé je všecko –
ale ty jsi ještě děcko,
a mně zbude jen tvůj smích...
A dále zpíval bledý hoch,
však Mefisto jen hlavou kýval.
17
II.
(Romance troubadoura před trůnem Noci.)
Ó Noci, ženo s černou krví
a dechem vášní horoucím,
svou píseň k tobě zpívám prvý
a s čelem divně planoucím.
Jel rytíř bez bázně a hany,
po širé pláni jel,
tam za lesy jsou bílé stany,
tam čekají tři krásné panny,
tři panny kouzelnice.
18
Jel celý den, teď noc se sklání,
kraj mlhou sšedivěl;
dál rytíř v němém pospíchání
jel plání, jel i lesní tmání
v té noci bez měsíce.
Ó Noci, zavři černé oči,
mně zpívat nelze před nimi,
já chvěji se, mně svět se točí
před těmi zraky žhavými.
Když dojel rytíř, půlnoc byla,
tři panny čekaly:
ta první z nich ho políbila,
ta druhá se jen uklonila,
a třetí nehnula se.
A potom vzduchem hudba zněla,
zvonily pokály,
tam pod stany tři bílá těla
se na lehátkách stříbrem skvěla,
tři těla v božské kráse.
Ó Noci, paní vášní žhavá,
ne, nehleď na mne, nehleď tak,
mně víří krev a třeští hlava –
a já psal „Věrnost“ ve svůj znak!
19
Té první rytíř zlíbal rety,
při druhé touhou mřel,
ta třetí rozpletla své květy,
a vztáhla náruč beze věty –
rytíř se nehnul ani.
Když přešel čas a zoře vstala,
pan rytíř zpátky jel,
jedna mu čelo zulíbala,
a druhá snivě zakývala –
však třetí k neshledání.
Ó paní, ne, tu náruč plnou
mi nerozpínej svůdně vstříc,
ó paní, slyš, mé rty ti klnou –
v mých žilách blesků na tisíc!
Jel zase lesem, zase plání
tím krajem plným čar,
jel volně v tichém zadumání –
v tom stínem před ním z nenadání
ta třetí panna stojí.
„Já byla vášní k tobě němá,
ty’s nezhasil ten žár:
tvá krev ať pokoje teď nemá,
tvá touha věčně neskojená
ať spálí duši tvoji!“...
20
Ó Noci, dost, já tvůj jsem zcela,
dál zpívat, paní, nemám sil.
Co je mi štít už! Vůni těla
ó dej, bych ve tvých loktech pil! – –
21
ROMANCE O SRDCOVÉM KRÁLI.
Žil v dálné zemi bledý král,
ten v životě se neusmál,
jen zpíval
a v dlouhých nocích ke hvězdám se díval.
A slovem druha neranil,
jen na svém trůnu tiše snil,
kde s čela
tři zlatá srdce na štítě se skvěla.
Ten bledý, pohádkový král
kdys vyjel sám si v lůno skal,
kams v dáli,
kde v bystřinách se bílé víly smály.
22
Jel nevěda, že do kola
vše žárem jara plápolá,
a s písní
se k ptáku pták v rozkvětlém keři tísní.
Jen snil a snil a v dálku jel, –
v tom náhle divnou bytost zřel,
tak krásnou,
jak v modlitbách on vídal Pannu jasnou.
Svou bílou náruč rozpjala,
a sladkou píseň zpívala –
a králi
se v oné chvíli veliké sny zdály.
A luzně krásný, světlý zjev
pěl nový, horký, toužný zpěv –
a králi
se velké touhy v duši rozzpívaly.
A žhavý vzdech se jarem nes –
král v lokty bílé ženy kles...
To zněla
teď písní lásky jarní země celá. – –
Když bledý král se vrátil zpět,
na štít si připjal bílý květ
a smál se,
a štítem svým teď pyšně zdobíval se.
23
NAIVNÍ IMPROVISACE.
Dávno už, dávno – jak ten čas letí! –
měly se rády dvě malé děti,
jako dva ptáci, jako dva květy;
chtěly jít spolu
v štěstí i v bolu
daleko někam, až v neznámé světy.
Vedly se spolu cestičkou dlouhou,
vesele spěly za svojí touhou,
za tím svým dálným, neznámým cílem;
na večer tiše
usnuly v líše,
u sebe hlavy na uzlíčku bílém.
24
A tak šly dlouho divnou tou cestou;
potkaly prince – jel za nevěstou,
potkaly krále – z boje se vracel,
ba i ty chudé
potkaly všude –
a tak den za dnem jim zvolna se ztrácel.
Až jednou z rána – už zřely v dáli
kraj svojí touhy – na kraji skály
stanuly rázem. Nemohly dále.
Hleděly dolů
a ve svém bolu
klekly si, chudinky, na tvrdé skále,
plakaly hořce, zelenou snětí
kynuly tam, kam nemohly spěti...
ubohé děti!...
25
BALLADA,
která může i nemusí být politická.
Polem i lesem cesta zlá,
krajem se mlha rozlezla,
a kde je bídy nejvíce,
bezzubá kráčí babice.
„Bože, jak čas ten utíká“
– k sobě tak sama naříká –
„Člověk je stále konci blíž,
co bylo, pravdou není již.
Byla jsem mladá, jarní květ,
dovedla tančit, hrát a pět,
oheň plál z hrudi do oka,
touha mě hnala divoká
ku předu, stále dál a dál,
a vlas mi plál, a ret se smál,
26
a co kde bylo mladé jen
za mnou se hnalo v noc i den.
Pro smích mi byl, kdo byl už stár,
pro smích mi byl i svatý car,
byla jsem mladá, jarní květ,
– ach, že jsem začla šedivět!
Přišlo to, ach, tak najednou,
jako když hvězdy poblednou,
jako když květy porubá, –
byla jsem babka bezzubá.
A teď se belhám, belhám jen,
zapadlý včera hledám den,
hledám i lásku, bůh ví kde –
do tmy kams moje cesta jde.
Do tmy se zrak můj upírá,
můj milý náruč rozvírá,
můj milý, dlouhá mátoha
– ach, já jsem babka ubohá.
Po mladých přišel starý host,
a mně dnes milá každá kost;
co bylo, pryč je dávno už –
já jsem jen baba, a ne muž...“
Vkročila v tmu, nepřišla víc,
dnes o ní nikdo neví nic.
27
IMPROVISOVANÁ POHÁDKA.
Šli spolu pomalu, vedli se za ruce,
odněkud přišli sem z dálky,
modré měl oči a v tmavé byl hazuce,
ona jak v pohádce králky.
Nikdo jich neznal, a nikoho neptali
divnou svou řečí se na nic,
jenom se vedli a jenom si šeptali
uprostřed sněhových vánic.
Kolem to vířilo bílými hvězdami –
viděli jenom ty hvězdy;
a když šli závějí na místě cestami,
úže jen přimkli se vezdy.
28
Ale zlí lidé jsou od věků do věků,
taky sem přiběhli rázem,
dali se do smíchu, dali se do jeku –
teď teprv záblo to mrazem!
A přec když vedli ji s pokřikem do statku,
kde bylo teploučko jistě,
myslila jen na tu rozvátou pohádku,
a chtěla umříti v místě...
A pak se sešli zas, přece se setkali –
z roucha jí visely cáry...
Na mezi sedli si, obadvaoba dva plakali,
a on byl zatím už starý.
Zase šli do světa, ruce si podali,
ale to žalem a bídou;
lidé jich nechali – zlí, ti už nedbali,
a dobří – kdy pak ti přijdou!
Bloudili tedy tak ode vsi ke městu,
a už se nevedli ani;
až jednou přišli zas bezděky na cestu,
jedenkrát vešli už na ni.
Znaveni usedli; hleděli do šíra,
nač který myslil, kdo ví to...
Když někde náhodou svadlý květ umírá,
nikomu není ho líto...
29
IMPROVISACE.
Zazpívám tu píseň, kterou na mně chcete –
co je komu po tom, co mi duši dušiduši hněte.
Co je komu po tom, že mě srdce bolí;
zpěvák musí zpívat vždy a komukoli.
Všecko bylo v květu, šeřík voněl v keři,
jak na jaře vždycky, kdy se všemu věří.
Princezna šla krajem, krásná jako vesna,
květy pozvedaly hlavu jako ze sna.
Ptáci najednou se rozepěli všichni:
„Pojď a chyť nás, jenom jednou na nás dýchni!“
30
Slunce paprsky, ty do vlasů jí vklouzly,
aby obestřely její duši kouzly.
Vše se touhou chvělo, když ven vyšla branou,
i ten hloupý panoš, jenž se skrýval stranou;
i ten hloupý panoš, který noci celé
proplakal jen proto, že má srdce v těle.
Princezna šla krajem, pořád dál a dále,
až tam kamsi na zad, ku vysoké skále.
Najednou se u ní, bůh ví odkud asi,
cizí člověk zjevil, s červenými vlasy.
Kdo ví, co jí šeptal, kdo ví, čím ji trápil,
kdo ví, jakým kouzlem její duši lapil.
Jenom tolik ví se, že se slunce skrylo,
ptáci zmlkli náhle, květy zamrazilo,
a ten panoš hloupý přestal plakat zbledlý...
A tak i tu píseň ke konci jsme svedli.
Že je trochu divná, to je jedno přeci,
na světě je mnoho všelijakých věcí.
Některé jsou k smíchu, některé jsou k pláči –
zpěvák zpívá jenom, na co právě stačí.
31
LEHKOMYSLNÁ IMPROVISACE.
Užívejme dnů, nežli zapadnu,
nežli odkvetu jak vlčí mák;
náš je celý svět, každý v poli květ,
pro nás zpívá v křoví každý pták.
Pojď v mé náručínáručí, hrom než zahučí,
vítr se stromů než serve list,
jednou přijde den, podzim zaskučí,
s písní zemru přece mlád a čist.
Zulíbej mi ret ještě naposled,
nad vodou již krouží bouřlivák;
užívejme dnů, nežli zapadnu,
nežli odkvetu jak vlčí mák.
32
PODZIMNÍ IMPROVISACE.
Padají listy už dolů se stromů,
tak zvolna, zvolna, za listem list,
tesklivé zachvění cítíš u srdce:
zda tyhle zvěsti dovedeš číst?
Pohádka jeseně v žlutém listoví
je psána červenými písmenami;
zas jako loni s tím teskným pohledem
zříš, jak se mlha vleče korunami.
A listí padá a padá se stromů,
a marně čeká, milenci až se vrátí –
ty jen tu píseň, již slyšel’s tisíckrát,
o skonu všeho slyšíš zas v duši lkáti.
33
IMPROVISACE NA STARÝ MOTIV.
„Es ist eine alte Geschichte,
doch bleibt sie immer neu....neu...“
H. Heine.
Měsíc svítí nad vodami –
tak, má duše, zas jsme sami.
Vidíš, to je lidské štěstí:
na konec vždy rána pěstí,
vždy jen výsměch z hloubky zní ti –
a ty, duše, chtěla’s žíti!
Já ti říkal: Duše žalná,
nech ta bílá světla dálná,
nechtěj slunce, noc když dusí.
Vidíš, tak to končit musí!
34
Život v mládí nerad hyne –
šli jsme tedy v kraje jiné.
Z vypráhlé a mrtvé země
dojít chtěl jsem hory témě,
nejvyšší té hory v dáli,
kde bludičky snů mých plály,
a kde bytost světlá, malá
květy touhy rozsypala,
a v nich stála bílá, lesklá –
Bože, a ten vrch byl ze skla!
Tak jsme spadli. – Co teď zbývá?
Půjdem, duše důvěřivá!...
35
PSÁNO IN MARGINE.
[37]
Z MELODIÍ SMUTKU
I.
I.
Ticho bylo ve vsi, ještě bylo ráno,
na viole snů mých bylo odehráno –
bože můj, to ráno!
A já volal marně do zašlého léta,
hlas můj letěl dutě do prázdného světa.
Mlha jenom v kraji, mlha jenom všude –
a ty tóny v duši, poslední a chudé,
proč tam znějí všude!?
Marno jest už všecko; strhali jsme struny
v poslední té noci za výsměchu luny.
39
Strhali jsme struny, divě jsme se smáli,
pálila nás bolest – přece jen jsme lhali,
přece jsme se smáli.
Pak mou duši vezli někam do vězení,
po létě jsem volal, ale léta není.
Všude hrozné ticho, vzduch byl leskně chladný,
o mříže jsem tloukl, neslyšel mne žádný,
kraj byl prázdný, chladný.
40
II.
II.
Spálili Ilion, potom se smáli,
ve stanech výskali nocí i dnem...
Teď už si do oči nepohlédnem.
Štěstí nám odvezli za moře v dálku;
mlhavé pruhy jen, kde tě chci zřít –
a my jsme s Iliem nesměli mřít!
Viděla’s káně? Ty nad stany kroužily,
cítily dobře už, že bude po všem –
jak bylo po hodech, byly tu ovšem.
Však to víš také už, co je to vzpomínat
na troskách kouřících minulé slávy.
Chápeš, že lidé si rozbíjí hlavy?!
41
IMPROMPTU.
Vzduch pln je kouzla sladkých melodií,
zda slyšíš onu tichou sonatu?
Cos velkého nám nad hlavami míjí,
noc oknem se nám dívá v komnatu.
Noc pohádková tázavě se dívá –
ó chápeš, drahá, onu otázku?
Je jedna duše žhoucí, žádostivá,
ta k tobě přišla žebrat o lásku.
Proč natrhal jsem jabloně květ skvělý
a na tvé lože položil jej tich?
Když touhy moje nejvýš vyletěly,
přec bílý zůstal svatosti tvé sníh.
42
Nač všecka svatost, když je srdce vroucí,
a v těle hoří divý krve proud –
ó sestup dolů se své výše skvoucí,
a na trůn vyšší dej se pozvednout!
Ó dej, ať tebe k obloze až zvednu
v triumfu toho světa největším,
ať věčnost pozná dnešní noc tu jednu,
v níž spálen bude svatosti tvé Řím.
Vzduch pln je kouzla sladkých melodií,
a země dříme vůní uspána –
ó pojď, ať zlíbám bílou tvoji šíji,
ó pojď, ó pojď, je blízko do rána.
43
NOCTURNO.
Noc padla do lesů, je tichá, zádumčivá,
a modlitbou zní slavíků,
jak vaše oči z ní se teskná touha dívá
v bolestná snění básníků.
Snů vlahý vodopád do srdcí volně splývá,
a pod ním vášeň umlká,
a jen to šeptá dál, a jen to tiše zpívá,
a duše nic už nečeká.
I bílé lekníny své květy uzavřely
nad tůní v tichu zakletou,
o smutných milencích, již marně kdysi mřeli,
cos báji šeptá staletou.
44
Noc padla do lesů, je kouzelná a měkká,
a v dálkách pějí slavíci,
snů splývá vodopád – a srdce samo kleká
a obětuje mlčící.
Do chvílí noci té vy nikdy nepřijdete,
básníků bílá světice –
květ zářný lilií jen jednou v létě kvete,
a v chrámech voní nejvíce.
Je srdce ubohé, když samo sny si spřádá,
a každý stín je poleká...
Do lesů mlčících noc touhy plná padá –
však duše nic už nečeká.
45
PŘÍPITEK.
Tak zvedni číš, a připijme si, hochu,
oč jsme si blíž dnes ani netušíš.
Je pravda, hořká trochu je ta číše,
leč ve dvou aspoň sneseme to spíše –
jen pijme, třeba divočeji trochu,
já budu takhle konci blíž.
Jen zvedni číš, nač ostýchat se dneska;
je pozdě dost a dávno je již noc.
Ty’s ránu dal, a já ji dostal zpátky –
to se tak stává – pijme, hochu sladký,
kdes nad námi už osud v dlaně tleská.
Je člověk, brachu, malá moc.
46
Vše jedno již, jen zvedni, hochu, číši,
tak myslit aspoň brzy přestanu –
tys chvíli zpíval, mne to život stojí –
to je již jedno – zde máš ruku moji,
a píseň na rty, ať nás osud slyší!
Již nebudu pít po ránu.
47
TAKÉ JEDNA POHÁDKA VĚČNĚ STEJNÁ.
Paní Haně Kvapilové.
Šla bílá královna, a dav se vztekle smál,
a všecky ulice se chvěly nenávistí,
jas velké bolesti jí čelo zadýchal,
a v cestu padalo jí suché, svadlé listí.
Kdo tudy utíkal, jí slinou střísnil šat,
i stíny nároží, jež z její vůle žily,
a z tváří dvořanů jen drzý čišel chlad:
šla v exil královna, a zámek zapálili.
48
Co bylo v království kdys veliké a ryzí,
vše zneuctila teď dlaň žoldácká a cizí,
a bílá královna jde mlčící a hrdá.
A v tom je velikost, jež hvězdy nutí zblednout:
tam, kde zní davu křik a ruka bije tvrdá,
své duše zvednout štít, a zpět se neohlédnout.
V říjnu 1901.
49
PSÁNO IN MARGINE
I.
I.
Ze života vyhnán přece jsem se vrátil,
na bránu jsem tloukl silou poslední,
cestou bolestnou jsem všechnu pýchu ztratil
a jenom jsem prosil o několik dní.
A jenom jsem žebral, já kdys tolik hrdý,
jenom chvilku ještě žíti naposled –
ale kde jsem klečel, kámen byl jen tvrdý,
a vedle mne vadlo kouzlo příštích let...
Otevřeli bránu. Světla paprsk vklíčil
do mé duše rázem – bože laskavý!
50
Otevřeli bránu, k žití jsem se vztýčil –
ale v tom mi dali ránu do hlavy.
Teď tu ležím. Bože, tak své děti klameš!
Tys už zapomněl, že sám jsi z hrobu vstal,
ty jsi zapomněl, že stíny světlem lámeš –
slyšíš, jak se dole ďábel rozchechtal?
51
II.
II.
Kdo vzhůru hledí, jaký div, když padne.
Je dopito až na dno kalichu.
Jen v podzimu, až v mlhách růže svadne,
má matka zapláče si potichu.
Co bolelo to srdce udýchané,
než zašlo v tichý zapomnění chlad,
to nikdo z těch, kdož řeknou „Pane, pane!“,
ni z těch, kdo spláčí, nedoví se snad.
Jen jedna paní, dobrá neskonale,
a ta nade mne někdy složí květ,
a ta té ženě drahé, světlé, malé
o marných touhách bude vyprávět.
52
O marných touhách a o marném žití,
o bílém světle shaslém po dvakrát...!
Co platno vše. Je pozdě, nutno jíti.
Je nutno jít – a člověk je tak mlád!
53
III.
III.
Jako topol osamělý na podryté stojím hrázi,
vím, že ještě před polednem náhlý blesk mne k zemi srazí.
Z koruny mé z rána písně krajinou se tiše smály,
ale ptáci odletěli, a teď jenom slunce pálí.
A tak stojím, a jen hledím jak je obzor kolem šedý,
a jen čekám, nad hlavou až zahřímá mi naposledy.
Vím, bude to před polednem, ale přec se nezachvěji,
na podryté stojím hrázi, kořeny mé v prázdno čnějí.
Ale jednu touhu přece listí moje zašeptalo:
aspoň ještě jedno ptáče aby mi tu zazpívalo,
jenom jednou, nežli zahřmí – ale už se k bouřce stmělo.
Jsem jen topol osamělý, na nějž všecko zapomnělo.
54
IV.
IV.
Z krajiny štěstí smutný exulant
má duše mlčky v dálku odcházela,
v mlhavou dálku, jako hrdý grand,
jen vrásku kolem sevřených rtů měla.
Šla prachem cest a nepohlédla zpět:
to věděla, že v zadu se jí smějí;
pták zazpíval, na mezi voněl květ,
leč každou ránu hojit neumějí.
Šla mlčící a jenom tiskla ret –
co krásných snů tam v troskách dohořívá!
V tom byla velkost, tenkrát umřít hned –
teď nelze už, teď jenom trpět zbývá.
55
A na konec jsme došli v cizí zem,
kde nezná nás ni květ, ni strom, ni ptáče –
a tady teprv, v chrámě setmělém,
má duše v koutku usedavě pláče.
56
TICHÉ SLOKY.
I.
I.
Mezi břízami se mnou šla jste včera,
slunce mizelo zvolna do večera.
Jako v pohádce mlha rostla z lesů;
touhy na květech domů si ji nesu.
Mezi břízami moje štěstí stálo –
ale říci vše srdce přec se bálo.
57
II.
II.
Vy máte ráda staré básníky,
jimž srdce tiše na modlitbách klečí.
Ba, je-li dnešek slovem veliký,
svým citem oni přec jen byli vetší.
A onen kněz v svém smutném zátiší –
jak nechtít k němu s myslí vroucí spěti.
Ten poznal bolest ze všech nejvyšší:
mít z duše rád, a nesmět náležeti.
Být stále sám, a musit přece žít –
zda může vaše dobrá duše světlá
ten bezútěšný smutek pochopit
pro růži, která jemu nevykvetla...?
58
Vy máte ráda staré básníky
a tichý pláč, jenž z jejich písní šeptá –
a nechť je dnešek jak chce veliký,
po srdci ani dnes se nikdo neptá.
59
III.
III.
Je tady, duše má, všecko jen na chvíli,
bláhový, kdo tu oč prosí;
musí ti postačit, že jsme se napili
ze květu alespoň rosy.
Skřivan si ve slunci jásavě zazvoní,
mráz ho však najednou spálí,
ponejprv zabouří, fialka nevoní –
proč ztichli, kdo se tu smáli?
Ba už i s oblohy, zdá se ti, slyšíš vzlyk,
hvězdy se v bezednu tratí –
A člověk touží přec aspoň ten okamžik
někomu celičký vzdáti.
60
IV.
IV.
Zase v dálku cizí jedno léto mizí,
koho nezahřálo, toho srdce bolí,
v kraji, kudy šel jsem, list už padá s břízy,
a jen vítr teskně pozdravuje s polí.
V duši píseň tklivá smutně v dálku zpívá,
poslední jas štěstí chytila by ráda,
ale z šedých dálek nic se neozývá,
a jenom ta mlha padá zvolna, padá.
Spolu již v ty lesy sotva zajdeme si,
kde do chvíle štěstí jásali nám ptáci,
léto mizí rychle, podzim chladem děsí:
do zimy má duše samotna se vrací.
61
V.
V.
Květy svadly v kytici, než se duše nadála,
tichý úsměv na líci ruku jste mi podala,
odešla jste do daleka, kde vás jiná duše čeká,
za vámi si zaplakala moje snivá touha měkká.
Sen vybledne za chvíli – v bolesti to chápu přec,
i ten motýl spanilý v květech hyne na konec,
co se mojí duši zdálo, zvolna v tichu usínalo,
zašlo, než-li den se schýlil, a jen ze sna zavzlykalo.
Skřivan píseň dozpívá, než-li sněhem zbělí kraj,
moje láska blouznivá žila již svých květů máj,
teď už jenom mlha padá v kraji u nás v pustá lada –
jen má duše prázdná někdy zaplakala by tak ráda.
62
VI.
VI.
Ve Žďáře na tůni, lekníny kde kvetly,
spadané se stromů svadlé listí stlívá,
prořídlou korunou slunce paprsk světlý
zamlklé hladině na rozchodnou kývá.
Za těmi lekníny duše zpátky touží,
za jejich ztracenou letní krásu bledou –
na srdce hlubině smutně, tiše krouží
listy, jež zapadnout ke dnu nedovedou.
63
VII.
VII.
Poslední slunce světélka na staré věži hasnou,
do jeho zlata pohřbívám pohádku duše krásnou.
Pohádku duše kratičkou – nezačla skorem ani –
o jednom srdci oddaném, o marném milování.
Ztracených písní teskný tón sotva se ozval z dáli’dáli,
najednou všecky bolesti o srdce mé se rvaly.
Potom se zvolna stišilo, dlouho co lkalo v muce,
skrání se měkce dotekly laskavé bílé ruce.
Chladno jen ještě zaválo od BělčeBělče, jak se stmívá,
duše se dívá slzami, ale přec znovu zpívá.
64
RISPETTI.
[65]
I.
V pšeničném poli modraly se chrpy –
V pšeničném poli modraly se chrpy –
ta vzpomínka mi zbyla z oněch dnů.
Vy netušíte, jak má duše trpí,
když s večerem se kolem rozhlédnu.
Sen bláhový, proč v duši mojí kvetl!
Jediný vítr všecko štěstí smetl.
Je těžko věřit, těžko pochopiti –
jen modré chrpy v bolest duše svítí.
67
II.
Dnes byla řeka zlehka zamlžená
Dnes byla řeka zlehka zamlžená
a večer byl tak vlahý po dni parném.
Na břehu stál jsem, mysle, čím je žena
v tom našem smutném žití jednotvárném.
Jen krůpěj rosy stačí květu v trávě,
a motýlu jen trochu slunce právě,
a brouku stačí vonný úkryt vřesu –
proč já svůj stesk jen stále světem nesu!
68
III.
Má mrtvá žena přišla ke mně z dáli,
Má mrtvá žena přišla ke mně z dáli,
tak tiše náhle u mé hlavy stála,
ty smutné oči jakoby se ptaly,
a krásnou hlavou teskně zakývala.
Mé štěstí hledáš? Nevrátilo se mně.
Srdce sic po něm zavolalo jemně,
leč nadarmo. Jsem sám a vadnu zvolna.
Viď, tak’s to nemyslila, duše bolná!
69
IV.
Na řeku padla stínů záplava,
Na řeku padla stínů záplava,
z vln slyším zpívat náhle píseň tklivou.
Jsem jedním z těch, jimž, duše laskavá,
váš úsměv svítí v cestu bolestivou.
Jen jedním z nich, jen v poli květem chrpy –
má velká láska tolik při tom trpí.
Jen vlaštovkou, jež zpozdila se v letu –
teď jest už pozdě chtíti zpívat světu.
70
V.
Když zavru oči, vždy vás vidím znova,
Když zavru oči, vždy vás vidím znova,
jak v jediné té chvíli odpolední –
ó jediná vzpomínka křišťálová,
a všecko, všecko ustupuje před ní.
Les vůní líbal naše duše obě –
v té chvíli přec jen blíž jsme byli sobě.
Pak hřmění v dálce padlo v naše snění.
A od těch dob zas nikdo se mnou není.
71
VI.
To přec už byla píseň poslední,
To přec už byla píseň poslední,
již zazpíval jsem vámi, drahá, sveden...
Má duše, jen se kolem ohlédni,
zda květ tu zůstal někde aspoň jeden?
Jen jeden úsměv zda tu svítí ze tmy?
My byli přec jen bláhovými dětmi.
Pták chvíli zpívá, odletí pak zticha –
má duše, v mlhách těžko se to dýchá.
72
VII.
Loď v mlhy jde, a nikde konce není,
Loď v mlhy jde, a nikde konce není,
a za chvíli se všecko rozpadne,
má duše chví se v divném opojení,
a tiše šeptá tóny záhadné.
Tam za tou mlhou krásné slunce hoří,
a přece nutno utonouti v moři,
utonout v mlhách, na rozbitém vraku,
a zřít jen záři na okraji mraků.
73
VIII.
A přece jsem pár zachyt paprsků,
A přece jsem pár zachyt paprsků,
má duše, přece chvíli jsme se hřáli,
leč u nás břeh je plný oblázků,
a proto v květech přistát jsme se báli.
To bylo jenom jako posvěcení –
leč pro nás už, má duše, slunce není.
Že snili jsme, i to bůh trestá těžce –
a ke skalám a v mlhu zpět se nechce.
74
IX.
Sníh padá, padá, plno je ho v kraji,
Sníh padá, padá, plno je ho v kraji,
jen na obzorech světlo zahoří,
a smutné touhy v srdci rozkvétají,
tak zmizet kdesi v cizím pohoří.
V tom sněhu usnout v nedočkání jitra,
a bolest schladit zoufalého nitra,
tu, jež je krásná, veliká a němá,
a již si doznat duše síly nemá.
75
Z DOPISŮ.
[77]
PANÍ HANĚ KVAPILOVÉ.
„Jde ve svět Umění a zázrak Váš jde před ním...“
Jaroslav Kvapil Heleně Modrzejewské.
Pár chrysanthém, tak jak je podzim nese,
jenž svadlým listím v srdci šelestí,
zda přijmete, když hrdě pozvedne se
dnes Vaše bytost nad stín bolesti.
Ta všecka nízkost, kterou lidstvo stůně,
a kterou šlehlo i Váš bílý zjev,
jak padá v prach, když plna vzácné vůně
v ni Vaše duše tichý šeptá zpěv.
Svět pravé božství nikdy nepochopí,
a Krista na smrt vydá každý den,
vždy modlu jen v jas oltářů svých stopí,
by hymny pěl a vždy byl podveden.
79
Je slepý svět, a lidstvo zakleto je,
sloup světla nezří, v němž jde archanděl.
Ó paní zářná, věčně stejné boje
jen bolest novou mají za úděl.
A teskně cítím, jak je toho málo,
co říci smím Vám vděčně skloněný
za jiskru, z které teplo v hruď mi hřálo,
za umění, jež vnímám nadšený.
Květ zlatý kapradí – tu báji znáte –
jen jednou za věk kdesi vykvétá:
Vy ve Své duši jeho vůni máte,
ó pohádko v sen ženy zakletá.
Mráz zadýchal už jíním spadlé listí,
a větry zimy blízko tušíte;
zda mohou zavát sněhy nenávisti
až na vrcholky, kde se modlíte?
Jste uměním Svým příliš pro nás svatá,
a nelze dost Vám ani vděčnu být –
ó pochopte, proč dnes k vám básník chvátá
dík nesmělý Vám z duše vyslovit.
Dnes, právě dnes, kdy tichý triumf věnčí
a větší, než kdo chápe, Vaši skráň,
kdy příliš hrdá pro ty hlasy z venčí
Jste v umění Svém dobrou zvedla zbraň,
80
a za to všecko, co Vy duším dáte
Svým posláním ve chvíli přesvaté,
za srdce čistá, kterým požehnáte,
jsouc božstvím velká, které vzýváte.
Vím, je to málo, co smí srdce říci,
a ještě vše jen zpola vysloví;
ó promiňte, květ spadlý na ulici
když po rose, než svadne, hladoví.
A nechtějte být nevlídná a cizí,
když básník Vám svůj plachý nese dík
tou hrstkou květů a svou duší ryzí,
a z mlhy, kterou paprsk nepronik.
12. listopadu 1901.
81
JAROSLAVU KVAPILOVI.
I.
I.
V kraji, kudy chodilo vaše smavé mládí z rána,
nežli slunce zapadne na pokraji lesa sedám,
už je tady smutno též, pole jsou již rozorána,
a já konec pohádky mezi svadlým listím hledám.
Na louce, kde za léta utrhl jsem parnasii,
mezi travou žlutavou ocún jenom v duši chladí,
nad hlavou mi chvílemi hejno ptáků v dálku míjí,
a mně zdá se, za nimi jakoby šlo moje mládí.
82
V slunci na sta pavučin jako zlatý vlas se třpytí,
a já slyším v korunách velké lásky tiché zvěsti,
jež tu kdysi chtěla též před světem svou bolest skrýti,
a která tu zpívala nekonečnou píseň štěstí.
Hledím do těch pavučin, a je mi tak teskno k pláči,
že má tichá pohádka nedosněna ztratila se,
a tou prašnou cestou tam, která dole v kraj se stáčí,
že, až slunce zapadne, do prázdna se vrátím zase.
83
II.
II.
Kde je naše štěstí? Tys’ je, mistře, hledal,
temnotou i zoří za ním spěl jsi s touhou,
a když v ranní rose Bůh je tobě nedal,
za ním šel jsi dále k slunci cestou dlouhou.
Hvězdy padat zřel jsi v bezdna mlčelivá,
ve dnech smutku viděl’s, jak se slunce tratí,
až ta bytost jedna zlatovlasá, snivá
oddaně a tiše růži podala ti.
A s ní přišlo světlo, a s ní přišlo štěstí,
pochopit ten zázrak jen tvá duše umí.
Jen tak možno žíti, jen tak možno kvésti,
když do stínů srdce ženy láska šumí.
84
Já teď přišel taky na tu cestu sráznou,
kde je moje štěstí, marně hledám všude;
jednou jsem je držel, dnes mám ruku prázdnou,
a jen pohled zpátky do mladosti chudé.
Že tam v dálce kdesi na rozhraní světů
ještě slunce svítí? Pro mě nezaplálo.
Rozeběhl jsem se, plnou náruč květů,
trochu tepla chtěl jsem – marně. Jiné hřálo.
A tak marno hledat, kde je moje štěstí,
marně ruce spínat, nevrátí se zpátky.
Jiným bude hořet, jiným bude kvésti,
ale smutný básník život měl tak krátký.
85
III.
„Ó dobo mladosti, ty prchlá příliš záhy,
ó teplo domova, jež marně chceš mne hřát,
má lásko šílená, ty přelude můj drahý,
ó žití ztracené – já umřel bych teď rád!“
Básníkův denník.
Můj mistře, bolesť svou jsem přines’ k tobě zas,
do studně veršů tvých jsem horkou hlavu smáčel,
plakat už nemoh’ jsem, rouhat se selhal hlas,
a Smrti těžký stín mé duše plání kráčel.
Mých dávných, čistých dní mně líto bylo tak,
mé matky úsměvů, jichž svět jsem prohrál drahý,
a oněch prvních žen, jichž zapomněl jsem pak –
ó dobo mladosti, ty prchlá příliš záhy!
Byl kdysi slunný den, a chvíli růže kvetly,
v hodinách večera kdos u mých nohou sed,
do písní duše mé polibků mušky slétly –
však bůh byl příliš sláb, vydržet nedoved.
86
Nad trosky mladosti zas přišla láska matky,
já chápal, v klínu jí že ještě moh’ bych spát,
leč ďábel v duši mé v té chvíli zvolal: Zpátky –
ó teplo domova, jež marně chceš mne hřát
A na trh života když vrátil jsem se sám,
co prodat nemaje, a koupit příliš hrdý,
v hodině poslední jsem vešel v tichý chrám,
a padl před oltář, a smáčel kámen tvrdý.
A zázrak stal se teď: ze světic nejdražší
šla se mnou oddaně v měsíčný večer vlahý –
Smím ještě žít, tvůj dech stín Smrti zaplaší,
má lásko šílená, ty přelude můj drahý!
Já modlil jsem se tak, však ďábel neusínal,
a v chvíli nejbližší jsem v cestě své stál sám,
a marně volal jsem a marně ruce spínal,
jen výsměch z důli kdes se valil ke hvězdám.
A všecko řítilo se náhle do bezedna,
mé touhy, mládí mé, slunce, jež chtěla hřát –
mistře, dnem soudu je taková chvíle jedna.
Ó žití ztracené – já umřel bych teď rád!
87
SLEČNĚ MARII HILBERTOVÉ.
5. září 1901.
Ve chvíli velké, v které Krása vstává,
a v srdce snivá květy rozsívá,
ó, přijměte, co duše má vám dává,
vy tichých snů mých lilje zářivá.
Jsou všude růže, kam se podíváte,
však před vámi jich vůně hyne mdlá,
květ nejdražší vy v duši svojí máte,
kde svítí rosa sotva napadlá.
Skvost Verony, jenž skví se staletími,
dnes s vaší hrudi znovu zahoří,
a paprsk jeho šlehne verši mými,
jak plavci hvězda svítí na moři.
Je v cestách vůně, Umění kde kráčí,
a šťastná duše, kterou posvětí,
vždy jeho úsměv v nový život stačí,
i když se světy v trosky rozletí.
88
A z noci slunce v nové kráse vstává
do jásající písně skřivánků –
ó Julie, vy panenská a žhavá,
cos pohádku vám šeptá do spánku.
Svět všechen v zbožném zanícení mizí,
a v jednom jméně celičký se skryl;
to štěstí chápu veliké a ryzí,
když Romeo vás prvně políbil.
Však dnes, když Krása vámi zjevila se,
a vaším slovem mluví přesvatá,
smí básník smutku říc’ vám s chvěním v hlase
svá slova díků touhou prohřátá?
A prosit, úsměv jako Romeovi
jen jeden by mu se rtů vašich spad,
i přes to, že říc’ nedovede slovy,
jak celou duši pro vás dal by rád? –
Jsou všude růže, kam se podíváte,
a z duše vaší voní nejvíce,
je chvíle velká, v které vyrůstáte,
jak čisté Krásy bílá světice.
A Umění vám samo žehná tiše,
Verony lilje, květe plný vnad...
Mé srdce vám ty prosté verše píše,
a bojí se, že rouhá se tím snad.
89
SVÉ MATCE.
Má matičko, ten sonet dnes ti píši,
a líto mi, že málo tak ti dám.
Je v srdci mém jak v opuštěné říši,
kde v podzimu jen zpěvák bloudí sám.
A ani tvoje velká láska ryzí,
– ó, odpusť mi – té touze nestačí;
ty pochopíš, když mládí v dálku mizí,
že v samotách si duše zapláčí.
Ó mohlo hřát by slunce do jeseně,
a všecko co je zázračného v ženě,
jen jednou chtěl bych ještě pochopit.
Dnes naděje má smutná duše málo.
Leč kdyby přec mi štěstí ještě vzplálo:
– viď, ty ji také ráda budeš mít!
90
ALOISU JIRÁSKOVI
ke 23. srpnu 1901.
Už nevím, kde jste napsal onu větu,
že člověku jen trochu smíchu stačí
a ostatek že dotrpí si v pláči.
Sám prožil jsem to, kolik pravdy je tu.
Já utrh’ jednou bílý kalich květu,
leč svadl dřív, než dozní píseň ptačí...
A člověk sám si nikdy nepostačí,
vždy aspoň úsměv potřebuje k letu.
Mé srdce, v skalách holub osamělý,
jen volá v smutek černé hodinky,
a marně volá. Obzory se stměly.
A mezi proudy bez kormidla zmítán
kus země ve tmách hledám jedinký. –
Ba, z trnů je ten lidský život splítán.
91
SESTŘE POLDĚ.
1. září 1901.
Tak první úspěch. Snad to málo značí,
leč tobě z něho život vyrůstá,
cos veliké a zářné světem kráčí
a vzníceně tě líbá na ústa.
Je Umění to, jež jsi v dálkách zřela,
a v modlitbách jež snivě vzývala’s,
a z něhož v šumu křídel archanděla
dnes bílý květ se prvně v klín ti střás.
Já poslední z těch, kdo ti ruku tiskli,
do květin tvých svůj drobný vplétám list;
zda přijmeš tak, jak z duše mojí tryskly,
ty prosté řádky, až je budeš číst?
92
Nač velká slova, když nám srdce zpívá,
a jeden pocel platí za sto vět –
dnes v tvoje nitro tolik krásy splývá,
že víc snad nikdy nedá ti jí svět.
Co je v tom štěstí, nechápeš snad ani,
smět v důvěře zrak zvednout k blankytu,
když ve květech spí ještě rosa ranní,
a dokud stín a všednost není tu.
A tak mi v duši bolest náhle vstala,
až do očí mi slzy vehnala:
nač asi naše matka vzpomínala,
když žehnajíc ti tiše plakala.
Zda z minulosti zavála k ní tiše
hra zvonů krásná, dávno doznělá,
kdy jako ty dnes křídla zvedla v pýše,
a prvně takhle vzhůru letěla?
Snad vzpomněla, jak tušila kdys v chvění,
že božství Krásy dny jí posvětí –
pak přišel otec, a všech duše snění
se oddaně mu vzdala v objetí.
A byla šťastna. Přec však někdy jistě
se do minula teskně zadívá;
my na tom bílém velkých vznětů listě
den za dnem psali slova ničivá.
93
Dnes je mi líto, líto bolestivě
těch květů, jež jsme takhle zdupali,
a zlíbat chtěl bych vášnivě a divě
ty ruce, jež ti prve žehnaly.
Viď, ty to cítíš jistě se mnou taky,
a u všednosti duch tvůj neprodlí;
ty zarosené láskyplné zraky
ti jistě štěstí v život vymodlí.
A Umění, jež bílé kolem kráčí,
a prvně tebe líbá na rety,
vždy tobě stačí v radostech i pláči,
jak naší matce ve snech před léty.
94