Z MELODIÍ SMUTKU

Adolf Bohuslav Dostal

Z MELODIÍ SMUTKU
I. I.
Ticho bylo ve vsi, ještě bylo ráno, na viole snů mých bylo odehráno – bože můj, to ráno!
A já volal marně do zašlého léta, hlas můj letěl dutě do prázdného světa. Mlha jenom v kraji, mlha jenom všude – a ty tóny v duši, poslední a chudé, proč tam znějí všude!? Marno jest už všecko; strhali jsme struny v poslední té noci za výsměchu luny. 39 Strhali jsme struny, divě jsme se smáli, pálila nás bolest – přece jen jsme lhali, přece jsme se smáli. Pak mou duši vezli někam do vězení, po létě jsem volal, ale léta není. Všude hrozné ticho, vzduch byl leskně chladný, o mříže jsem tloukl, neslyšel mne žádný, kraj byl prázdný, chladný. 40
II. II.
Spálili Ilion, potom se smáli, ve stanech výskali nocí i dnem... Teď už si do oči nepohlédnem.
Štěstí nám odvezli za moře v dálku; mlhavé pruhy jen, kde tě chci zřít – a my jsme s Iliem nesměli mřít! Viděla’s káně? Ty nad stany kroužily, cítily dobře už, že bude po všem – jak bylo po hodech, byly tu ovšem. Však to víš také už, co je to vzpomínat na troskách kouřících minulé slávy. Chápeš, že lidé si rozbíjí hlavy?! 41