PANÍ HANĚ KVAPILOVÉ.

PANÍ HANĚ KVAPILOVÉ.
„Jde ve svět Umění a zázrak Váš jde před ním...“ Jaroslav Kvapil Heleně Modrzejewské.
Pár chrysanthém, tak jak je podzim nese, jenž svadlým listím v srdci šelestí, zda přijmete, když hrdě pozvedne se dnes Vaše bytost nad stín bolesti. Ta všecka nízkost, kterou lidstvo stůně, a kterou šlehlo i Váš bílý zjev, jak padá v prach, když plna vzácné vůně v ni Vaše duše tichý šeptá zpěv. Svět pravé božství nikdy nepochopí, a Krista na smrt vydá každý den, vždy modlu jen v jas oltářů svých stopí, by hymny pěl a vždy byl podveden. 79 Je slepý svět, a lidstvo zakleto je, sloup světla nezří, v němž jde archanděl. Ó paní zářná, věčně stejné boje jen bolest novou mají za úděl. A teskně cítím, jak je toho málo, co říci smím Vám vděčně skloněný za jiskru, z které teplo v hruď mi hřálo, za umění, jež vnímám nadšený. Květ zlatý kapradí – tu báji znáte – jen jednou za věk kdesi vykvétá: Vy ve Své duši jeho vůni máte, ó pohádko v sen ženy zakletá. Mráz zadýchal už jíním spadlé listí, a větry zimy blízko tušíte; zda mohou zavát sněhy nenávisti až na vrcholky, kde se modlíte? Jste uměním Svým příliš pro nás svatá, a nelze dost Vám ani vděčnu být – ó pochopte, proč dnes k vám básník chvátá dík nesmělý Vám z duše vyslovit. Dnes, právě dnes, kdy tichý triumf věnčí a větší, než kdo chápe, Vaši skráň, kdy příliš hrdá pro ty hlasy z venčí Jste v umění Svém dobrou zvedla zbraň, 80 a za to všecko, co Vy duším dáte Svým posláním ve chvíli přesvaté, za srdce čistá, kterým požehnáte, jsouc božstvím velká, které vzýváte. Vím, je to málo, co smí srdce říci, a ještě vše jen zpola vysloví; ó promiňte, květ spadlý na ulici když po rose, než svadne, hladoví. A nechtějte být nevlídná a cizí, když básník Vám svůj plachý nese dík tou hrstkou květů a svou duší ryzí, a z mlhy, kterou paprsk nepronik. 12. listopadu 1901.
81