BALLADA, která může i nemusí být politická.

BALLADA,
která může i nemusí být politická.
Polem i lesem cesta zlá, krajem se mlha rozlezla, a kde je bídy nejvíce, bezzubá kráčí babice. „Bože, jak čas ten utíká“ – k sobě tak sama naříká – „Člověk je stále konci blíž, co bylo, pravdou není již. Byla jsem mladá, jarní květ, dovedla tančit, hrát a pět, oheň plál z hrudi do oka, touha mě hnala divoká ku předu, stále dál a dál, a vlas mi plál, a ret se smál, 26 a co kde bylo mladé jen za mnou se hnalo v noc i den. Pro smích mi byl, kdo byl už stár, pro smích mi byl i svatý car, byla jsem mladá, jarní květ, – ach, že jsem začla šedivět! Přišlo to, ach, tak najednou, jako když hvězdy poblednou, jako když květy porubá, – byla jsem babka bezzubá. A teď se belhám, belhám jen, zapadlý včera hledám den, hledám i lásku, bůh ví kde – do tmy kams moje cesta jde. Do tmy se zrak můj upírá, můj milý náruč rozvírá, můj milý, dlouhá mátoha – ach, já jsem babka ubohá. Po mladých přišel starý host, a mně dnes milá každá kost; co bylo, pryč je dávno už – já jsem jen baba, a ne muž...“ Vkročila v tmu, nepřišla víc, dnes o ní nikdo neví nic. 27