SESTŘE POLDĚ.

SESTŘE POLDĚ. 1. září 1901.
Tak první úspěch. Snad to málo značí, leč tobě z něho život vyrůstá, cos veliké a zářné světem kráčí a vzníceně tě líbá na ústa. Je Umění to, jež jsi v dálkách zřela, a v modlitbách jež snivě vzývala’s, a z něhož v šumu křídel archanděla dnes bílý květ se prvně v klín ti střás. Já poslední z těch, kdo ti ruku tiskli, do květin tvých svůj drobný vplétám list; zda přijmeš tak, jak z duše mojí tryskly, ty prosté řádky, až je budeš číst? 92 Nač velká slova, když nám srdce zpívá, a jeden pocel platí za sto vět – dnes v tvoje nitro tolik krásy splývá, že víc snad nikdy nedá ti jí svět. Co je v tom štěstí, nechápeš snad ani, smět v důvěře zrak zvednout k blankytu, když ve květech spí ještě rosa ranní, a dokud stín a všednost není tu. A tak mi v duši bolest náhle vstala, až do očí mi slzy vehnala: nač asi naše matka vzpomínala, když žehnajíc ti tiše plakala. Zda z minulosti zavála k ní tiše hra zvonů krásná, dávno doznělá, kdy jako ty dnes křídla zvedla v pýše, a prvně takhle vzhůru letěla? Snad vzpomněla, jak tušila kdys v chvění, že božství Krásy dny jí posvětí – pak přišel otec, a všech duše snění se oddaně mu vzdala v objetí. A byla šťastna. Přec však někdy jistě se do minula teskně zadívá; my na tom bílém velkých vznětů listě den za dnem psali slova ničivá. 93 Dnes je mi líto, líto bolestivě těch květů, jež jsme takhle zdupali, a zlíbat chtěl bych vášnivě a divě ty ruce, jež ti prve žehnaly. Viď, ty to cítíš jistě se mnou taky, a u všednosti duch tvůj neprodlí; ty zarosené láskyplné zraky ti jistě štěstí v život vymodlí. A Umění, jež bílé kolem kráčí, a prvně tebe líbá na rety, vždy tobě stačí v radostech i pláči, jak naší matce ve snech před léty. 94