JAROSLAVU KVAPILOVI.

Adolf Bohuslav Dostal

JAROSLAVU KVAPILOVI.
I. I.
V kraji, kudy chodilo vaše smavé mládí z rána, nežli slunce zapadne na pokraji lesa sedám, už je tady smutno též, pole jsou již rozorána, a já konec pohádky mezi svadlým listím hledám.
Na louce, kde za léta utrhl jsem parnasii, mezi travou žlutavou ocún jenom v duši chladí, nad hlavou mi chvílemi hejno ptáků v dálku míjí, a mně zdá se, za nimi jakoby šlo moje mládí. 82 V slunci na sta pavučin jako zlatý vlas se třpytí, a já slyším v korunách velké lásky tiché zvěsti, jež tu kdysi chtěla též před světem svou bolest skrýti, a která tu zpívala nekonečnou píseň štěstí. Hledím do těch pavučin, a je mi tak teskno k pláči, že má tichá pohádka nedosněna ztratila se, a tou prašnou cestou tam, která dole v kraj se stáčí, že, až slunce zapadne, do prázdna se vrátím zase. 83
II. II.
Kde je naše štěstí? Tys’ je, mistře, hledal, temnotou i zoří za ním spěl jsi s touhou, a když v ranní rose Bůh je tobě nedal, za ním šel jsi dále k slunci cestou dlouhou.
Hvězdy padat zřel jsi v bezdna mlčelivá, ve dnech smutku viděl’s, jak se slunce tratí, až ta bytost jedna zlatovlasá, snivá oddaně a tiše růži podala ti. A s ní přišlo světlo, a s ní přišlo štěstí, pochopit ten zázrak jen tvá duše umí. Jen tak možno žíti, jen tak možno kvésti, když do stínů srdce ženy láska šumí. 84 Já teď přišel taky na tu cestu sráznou, kde je moje štěstí, marně hledám všude; jednou jsem je držel, dnes mám ruku prázdnou, a jen pohled zpátky do mladosti chudé. Že tam v dálce kdesi na rozhraní světů ještě slunce svítí? Pro mě nezaplálo. Rozeběhl jsem se, plnou náruč květů, trochu tepla chtěl jsem – marně. Jiné hřálo. A tak marno hledat, kde je moje štěstí, marně ruce spínat, nevrátí se zpátky. Jiným bude hořet, jiným bude kvésti, ale smutný básník život měl tak krátký. 85
III. „Ó dobo mladosti, ty prchlá příliš záhy, ó teplo domova, jež marně chceš mne hřát, má lásko šílená, ty přelude můj drahý, ó žití ztracené – já umřel bych teď rád!“ Básníkův denník.
Můj mistře, bolesť svou jsem přines’ k tobě zas, do studně veršů tvých jsem horkou hlavu smáčel, plakat už nemoh’ jsem, rouhat se selhal hlas, a Smrti těžký stín mé duše plání kráčel. Mých dávných, čistých dní mně líto bylo tak, mé matky úsměvů, jichž svět jsem prohrál drahý, a oněch prvních žen, jichž zapomněl jsem pak – ó dobo mladosti, ty prchlá příliš záhy! Byl kdysi slunný den, a chvíli růže kvetly, v hodinách večera kdos u mých nohou sed, do písní duše mé polibků mušky slétly – však bůh byl příliš sláb, vydržet nedoved. 86 Nad trosky mladosti zas přišla láska matky, já chápal, v klínu jí že ještě moh’ bych spát, leč ďábel v duši mé v té chvíli zvolal: Zpátky – ó teplo domova, jež marně chceš mne hřát A na trh života když vrátil jsem se sám, co prodat nemaje, a koupit příliš hrdý, v hodině poslední jsem vešel v tichý chrám, a padl před oltář, a smáčel kámen tvrdý. A zázrak stal se teď: ze světic nejdražší šla se mnou oddaně v měsíčný večer vlahý – Smím ještě žít, tvůj dech stín Smrti zaplaší, má lásko šílená, ty přelude můj drahý! Já modlil jsem se tak, však ďábel neusínal, a v chvíli nejbližší jsem v cestě své stál sám, a marně volal jsem a marně ruce spínal, jen výsměch z důli kdes se valil ke hvězdám. A všecko řítilo se náhle do bezedna, mé touhy, mládí mé, slunce, jež chtěla hřát – mistře, dnem soudu je taková chvíle jedna. Ó žití ztracené – já umřel bych teď rád! 87