IMPROVISOVANÁ POHÁDKA.

IMPROVISOVANÁ POHÁDKA.
Šli spolu pomalu, vedli se za ruce, odněkud přišli sem z dálky, modré měl oči a v tmavé byl hazuce, ona jak v pohádce králky. Nikdo jich neznal, a nikoho neptali divnou svou řečí se na nic, jenom se vedli a jenom si šeptali uprostřed sněhových vánic. Kolem to vířilo bílými hvězdami – viděli jenom ty hvězdy; a když šli závějí na místě cestami, úže jen přimkli se vezdy. 28 Ale zlí lidé jsou od věků do věků, taky sem přiběhli rázem, dali se do smíchu, dali se do jeku – teď teprv záblo to mrazem! A přec když vedli ji s pokřikem do statku, kde bylo teploučko jistě, myslila jen na tu rozvátou pohádku, a chtěla umříti v místě... A pak se sešli zas, přece se setkali – z roucha jí visely cáry... Na mezi sedli si, obadvaoba dva plakali, a on byl zatím už starý. Zase šli do světa, ruce si podali, ale to žalem a bídou; lidé jich nechali – zlí, ti už nedbali, a dobří – kdy pak ti přijdou! Bloudili tedy tak ode vsi ke městu, a už se nevedli ani; až jednou přišli zas bezděky na cestu, jedenkrát vešli už na ni. Znaveni usedli; hleděli do šíra, nač který myslil, kdo ví to... Když někde náhodou svadlý květ umírá, nikomu není ho líto... 29