TICHÉ SLOKY.

TICHÉ SLOKY.
I. I.
Mezi břízami se mnou šla jste včera, slunce mizelo zvolna do večera. Jako v pohádce mlha rostla z lesů; touhy na květech domů si ji nesu. Mezi břízami moje štěstí stálo – ale říci vše srdce přec se bálo. 57 II. II.
Vy máte ráda staré básníky, jimž srdce tiše na modlitbách klečí. Ba, je-li dnešek slovem veliký, svým citem oni přec jen byli vetší. A onen kněz v svém smutném zátiší – jak nechtít k němu s myslí vroucí spěti. Ten poznal bolest ze všech nejvyšší: mít z duše rád, a nesmět náležeti. Být stále sám, a musit přece žít – zda může vaše dobrá duše světlá ten bezútěšný smutek pochopit pro růži, která jemu nevykvetla...? 58 Vy máte ráda staré básníky a tichý pláč, jenž z jejich písní šeptá – a nechť je dnešek jak chce veliký, po srdci ani dnes se nikdo neptá. 59 III. III.
Je tady, duše má, všecko jen na chvíli, bláhový, kdo tu oč prosí; musí ti postačit, že jsme se napili ze květu alespoň rosy. Skřivan si ve slunci jásavě zazvoní, mráz ho však najednou spálí, ponejprv zabouří, fialka nevoní – proč ztichli, kdo se tu smáli? Ba už i s oblohy, zdá se ti, slyšíš vzlyk, hvězdy se v bezednu tratí – A člověk touží přec aspoň ten okamžik někomu celičký vzdáti. 60 IV. IV.
Zase v dálku cizí jedno léto mizí, koho nezahřálo, toho srdce bolí, v kraji, kudy šel jsem, list už padá s břízy, a jen vítr teskně pozdravuje s polí. V duši píseň tklivá smutně v dálku zpívá, poslední jas štěstí chytila by ráda, ale z šedých dálek nic se neozývá, a jenom ta mlha padá zvolna, padá. Spolu již v ty lesy sotva zajdeme si, kde do chvíle štěstí jásali nám ptáci, léto mizí rychle, podzim chladem děsí: do zimy má duše samotna se vrací. 61 V. V.
Květy svadly v kytici, než se duše nadála, tichý úsměv na líci ruku jste mi podala, odešla jste do daleka, kde vás jiná duše čeká, za vámi si zaplakala moje snivá touha měkká. Sen vybledne za chvíli – v bolesti to chápu přec, i ten motýl spanilý v květech hyne na konec, co se mojí duši zdálo, zvolna v tichu usínalo, zašlo, než-li den se schýlil, a jen ze sna zavzlykalo. Skřivan píseň dozpívá, než-li sněhem zbělí kraj, moje láska blouznivá žila již svých květů máj, teď už jenom mlha padá v kraji u nás v pustá lada – jen má duše prázdná někdy zaplakala by tak ráda. 62 VI. VI.
Ve Žďáře na tůni, lekníny kde kvetly, spadané se stromů svadlé listí stlívá, prořídlou korunou slunce paprsk světlý zamlklé hladině na rozchodnou kývá. Za těmi lekníny duše zpátky touží, za jejich ztracenou letní krásu bledou – na srdce hlubině smutně, tiše krouží listy, jež zapadnout ke dnu nedovedou. 63 VII. VII.
Poslední slunce světélka na staré věži hasnou, do jeho zlata pohřbívám pohádku duše krásnou. Pohádku duše kratičkou – nezačla skorem ani – o jednom srdci oddaném, o marném milování. Ztracených písní teskný tón sotva se ozval z dáli’dáli, najednou všecky bolesti o srdce mé se rvaly. Potom se zvolna stišilo, dlouho co lkalo v muce, skrání se měkce dotekly laskavé bílé ruce. Chladno jen ještě zaválo od BělčeBělče, jak se stmívá, duše se dívá slzami, ale přec znovu zpívá. 64