PSÁNO IN MARGINE

Adolf Bohuslav Dostal

PSÁNO IN MARGINE
I. I.
 Ze života vyhnán přece jsem se vrátil, na bránu jsem tloukl silou poslední, cestou bolestnou jsem všechnu pýchu ztratil a jenom jsem prosil o několik dní. A jenom jsem žebral, já kdys tolik hrdý, jenom chvilku ještě žíti naposled – ale kde jsem klečel, kámen byl jen tvrdý, a vedle mne vadlo kouzlo příštích let... Otevřeli bránu. Světla paprsk vklíčil do mé duše rázem – bože laskavý! 50 Otevřeli bránu, k žití jsem se vztýčil – ale v tom mi dali ránu do hlavy. Teď tu ležím. Bože, tak své děti klameš! Tys už zapomněl, že sám jsi z hrobu vstal, ty jsi zapomněl, že stíny světlem lámeš – slyšíš, jak se dole ďábel rozchechtal? 51 II. II.
 Kdo vzhůru hledí, jaký div, když padne. Je dopito až na dno kalichu. Jen v podzimu, až v mlhách růže svadne, má matka zapláče si potichu. Co bolelo to srdce udýchané, než zašlo v tichý zapomnění chlad, to nikdo z těch, kdož řeknou „Pane, pane!“, ni z těch, kdo spláčí, nedoví se snad. Jen jedna paní, dobrá neskonale, a ta nade mne někdy složí květ, a ta té ženě drahé, světlé, malé o marných touhách bude vyprávět. 52 O marných touhách a o marném žití, o bílém světle shaslém po dvakrát...! Co platno vše. Je pozdě, nutno jíti. Je nutno jít – a člověk je tak mlád! 53 III. III.
 Jako topol osamělý na podryté stojím hrázi, vím, že ještě před polednem náhlý blesk mne k zemi srazí. Z koruny mé z rána písně krajinou se tiše smály, ale ptáci odletěli, a teď jenom slunce pálí. A tak stojím, a jen hledím jak je obzor kolem šedý, a jen čekám, nad hlavou až zahřímá mi naposledy. Vím, bude to před polednem, ale přec se nezachvěji, na podryté stojím hrázi, kořeny mé v prázdno čnějí. Ale jednu touhu přece listí moje zašeptalo: aspoň ještě jedno ptáče aby mi tu zazpívalo, jenom jednou, nežli zahřmí – ale už se k bouřce stmělo. Jsem jen topol osamělý, na nějž všecko zapomnělo. 54 IV. IV.
 Z krajiny štěstí smutný exulant má duše mlčky v dálku odcházela, v mlhavou dálku, jako hrdý grand, jen vrásku kolem sevřených rtů měla. Šla prachem cest a nepohlédla zpět: to věděla, že v zadu se jí smějí; pták zazpíval, na mezi voněl květ, leč každou ránu hojit neumějí. Šla mlčící a jenom tiskla ret – co krásných snů tam v troskách dohořívá! V tom byla velkost, tenkrát umřít hned – teď nelze už, teď jenom trpět zbývá. 55 A na konec jsme došli v cizí zem, kde nezná nás ni květ, ni strom, ni ptáče – a tady teprv, v chrámě setmělém, má duše v koutku usedavě pláče. 56
Básně v knize Vedle cesty:
  1. VEDLE CESTY.
  2. LEKNÍNY.
  3. PÍSEŇ.
  4. DVA FRAGMENTY z romance o Mefistu a troubadouru.
  5. ROMANCE O SRDCOVÉM KRÁLI.
  6. NAIVNÍ IMPROVISACE.
  7. BALLADA, která může i nemusí být politická.
  8. IMPROVISOVANÁ POHÁDKA.
  9. IMPROVISACE.
  10. LEHKOMYSLNÁ IMPROVISACE.
  11. PODZIMNÍ IMPROVISACE.
  12. IMPROVISACE NA STARÝ MOTIV.
  13. Z MELODIÍ SMUTKU
  14. IMPROMPTU.
  15. NOCTURNO.
  16. PŘÍPITEK.
  17. TAKÉ JEDNA POHÁDKA VĚČNĚ STEJNÁ.
  18. PSÁNO IN MARGINE
  19. TICHÉ SLOKY.
  20. I. V pšeničném poli modraly se chrpy –
  21. II. Dnes byla řeka zlehka zamlžená
  22. III. Má mrtvá žena přišla ke mně z dáli,
  23. IV. Na řeku padla stínů záplava,
  24. V. Když zavru oči, vždy vás vidím znova,
  25. VI. To přec už byla píseň poslední,
  26. VII. Loď v mlhy jde, a nikde konce není,
  27. VIII. A přece jsem pár zachyt paprsků,
  28. IX. Sníh padá, padá, plno je ho v kraji,
  29. PANÍ HANĚ KVAPILOVÉ.
  30. JAROSLAVU KVAPILOVI.
  31. SLEČNĚ MARII HILBERTOVÉ.
  32. SVÉ MATCE.
  33. ALOISU JIRÁSKOVI
  34. SESTŘE POLDĚ.
  35. Co je tam dál, na to se nechtěj ptát,