IMPROMPTU.

IMPROMPTU.
Vzduch pln je kouzla sladkých melodií, zda slyšíš onu tichou sonatu? Cos velkého nám nad hlavami míjí, noc oknem se nám dívá v komnatu. Noc pohádková tázavě se dívá – ó chápeš, drahá, onu otázku? Je jedna duše žhoucí, žádostivá, ta k tobě přišla žebrat o lásku. Proč natrhal jsem jabloně květ skvělý a na tvé lože položil jej tich? Když touhy moje nejvýš vyletěly, přec bílý zůstal svatosti tvé sníh. 42 Nač všecka svatost, když je srdce vroucí, a v těle hoří divý krve proud – ó sestup dolů se své výše skvoucí, a na trůn vyšší dej se pozvednout! Ó dej, ať tebe k obloze až zvednu v triumfu toho světa největším, ať věčnost pozná dnešní noc tu jednu, v níž spálen bude svatosti tvé Řím. Vzduch pln je kouzla sladkých melodií, a země dříme vůní uspána – ó pojď, ať zlíbám bílou tvoji šíji, ó pojď, ó pojď, je blízko do rána. 43